jak jsem umřela

Bylo toho už moc. Nechci se nějak rozepisovat, protože na tom stejně nesejde, ale dorazil mě bejvalej. Odvezl si Báru, naší černou vlčici. Byla to sice mrcha nevychovaná, jenže zároveň přítulnej sobeček, mazlivej k neroztrhání. Jak se tak říká, poslední kapka a šmitec. Seklo to se mnou před vánoci.

Ještě mi blejsklo hlavou, co bude s těmi dárky, co jsem různě poschovávala po půdě. Mladej miluje hledání pokladů, to si užije, až budou vyklízet tu mojí barabiznu, hehe…  Nakoupila jsem jim papuče a ponožky, kterými mě zásobovali celej život a futrál na brejle, vobenzin… no samý neadresný kraviny…

A už tu bylo světlo v tunelu… jo, jo, je to pravda, co se říká. Bílý světlo až oči přechází a rovnou nahoru.

Hned u brány, že prej si mám sundat boty, abych jim v tom nebeským království nenadělala. Bot tam bylo mraky. Dobře tedy, zuju se, abych jim nevynesla spaní.
V první místnosti hned za branou mi dali čip do ruky. Dobře tedy, to se chystalo na zemi taky, čipovat lidi, to přežiju.
V další místnosti na mě pustili děsný fukary a fakt mě odblešili a odvšivili. Jsem po tom uragánu vypadala jako mimozemšťan, ale jsem v nebi, tak pořád mlčím a držím.
Co vám budu povídat, prošla jsem proceduru jako v lázních. Doktoři, sestřičky, vakcíny, dotazníky.

A nakonec jsem stála čistá jako andílek v bílý košili před Bohem. Díval se do papírů, pak se díval na mě, kejval hlavou, kroutil si knírek.
„Hele, Agáto, ty tady máš vroubek,“ ukázal milosrdným prstem mezi řádky.
„Jeden?“ špitnu.
Zvedl hlavu.
„Neboj, tohle tě přejde.“ Mávl rukou a já ucítila na zádech svrbění. Ten pacholek mi přičaroval křídla.
„Tak odteďka si anděl a koukej mazat dolů, vyber si člověka a pomož mu. Pak teprve se můžeš vrátit a užívat nebeského království.“
Šup a byla jsem zase dole.

Vybrat si někoho byla větší dřina než jsem si myslela. Na mladýho jsem narazila dvakrát. Vede si dobře, v hlavě to má prima poskládaný, firma mu prosperuje, manželka je skvělá, děti taky … tam moc nepomůžu. S těžkým srdcem jsem políbila děti imaginární pusou a opustila je. Mějte se tu fanfárově.

Jasně, že jsem měla děsnou chuť se jim zhmotnit aspoň jednou, ale nakonec jsem odolala. Ono to vlastně ani není těžký se něčeho zříct, když jste anděl. Všechno je tak nějak smířlivý. Tak se toho nebojte až to přijde i na vás. Je to brnkačka.

Moje cesta vedla do kriminálu. Ježkovy voči, tohle po mě nemůže chtít ani Bůh. Jeden blbec větší než druhej. Nechat se patnáctkrát zavřít, to může jen debil. Na tohle fakt nebudu mrhat andělskou sílou… a nebo že by?

Počkala jsem, až ho pustěj. Nějakej Jaroslav z Karlína, dvaapadesát let, houžvička, že by se za párátko schoval. Vyklepanej z fetu si hned za branou kriminálu motal marihuanu. To bude těžkej úkol, Agátko!
Plácal se tam okolo asi tejden. Občas něco ukradl, něco vyžebral.  Dvakrát jsem mu poslala do cesty dealera s kvalitním zbožím. Ležel pak pod mostem dva dny, než mohl vstát. Když vyžebral konečně kus chleba, posypala jsem mu ho šigilou. Hehe, to byl hukot. 

A už je to tady. Milej Jaroslav leze na most. Nastává moje chvíle. Zhmotňuju se. Roztahuju křídla a letím k němu. Kouká jako opařenej. 
Přitulím se.
„Neboj, teď už bude všechno jen lepší,“ slibuju.
Jaroslav roztáhne ruce, usměje se a letí….

„Můžeš mi říct, co to má znamenat?“ hřmí všemocný.
„No, řekls mi, že mám jednomu pomoct, ne?“