Říkají mi Evža

Říkají mi Evža. Vlastně se jmenuju Eugen, protože mám papíry. Eugen Lykoskylos. Jsem totiž pražský krysařík, úplně malý pejsek. Bydlím u své paničky. Ta se mnou ráno a večer chodí na procházky a když je v práci, tak jí hlídám byt. Večer spolu ležíme v posteli a já jí olizuju ucho. Dostávám od ní dobroty, různé psí paštičky a salámky, kuřecí masíčko, občas šunčičku.

Panička má taky kamaráda a s tím v sobotu nebo v neděli chodíme na dlouhé výlety do přírody. Zpravidla jedeme vláčkem nebo autobusem. Panička mě vždycky strčí na cestu do tašky a to nemám rád. Naštěstí když vystoupíme, tak mě z té tašky vyndá a já běžím s ní a s páníčkem. Panička bohužel chodí trochu pomaleji než páníček a já se bojím, aby se někde neztratila, tak ji hlídám a vracím se podívat, jestli jde za námi. Tyhle výlety mě moc baví, protože můžu běhat po lese a čuchat, je tam všude spousta zajímavých pachů.

            Kromě paničky a páníčka mám taky psí kamarády. Třeba pudlíka Kubíka nebo jezevčíka Maxe. Ale víc mě zajímají holky. Ráno chodíme na procházku s krysařičkou Ketynkou. Ta je moc milá, ale už kapánek stará, tak ji beru trochu jako maminku. Snažím se ji chránit a jakmile se přiblíží nějaký pejsek, hned na něj štěkám a odháním ho. Moje panička mě vždycky napomíná, ale mě to zkrátka nedá, musím štěkat. Daleko lepší je to s krysařičkou Lakynkou. To je moc hezká holka, strašně se mi líbí. Seznámily nás naše paničky. Hned jak jsem ji uviděl, tak jsem se do ní zamiloval. A byl jsem rád, že ona o mě taky stojí. Tak jsme spolu běhali a očichávali se a bylo nám spolu dobře.

            Naše vzájemná láska měla hezké pokračování. Za nějaký čas se Lakynce narodila tři krásná štěňátka. Chlapeček a dvě holčičky. Měl jsem z nich ohromnou radost a byl jsem pyšný táta. Jenže chlapeček nám do týdne uhynul. To mi bylo moc líto. Byl moc slabý a nechtěl pít mlíčko. Lakynka z toho byla taky smutná. S paničkou jsme chodili za Lakynkou a štěňátky na návštěvu a já se snažil svou milovanou Lakynku utěšit. Olizoval jsem jí čumáček, aby neplakala. Lakynka našeho chlapečka pořád hledala, ale pak pochopila, že ho její panička odnesla k panu doktorovi a že mu už pan doktor zřejmě nedokázal pomoct. Tak jsme se oba smířili s tím, že už chlapečka nemáme.

Postupně jsem s potěšením sledoval, jak ty moje holčičky hezky rostou. Jedna byla trochu po mě, ráda štěkala, byla taková hubenější a živější, zatímco ta druhá byla baculka a často ležela schoulená do klubíčka. Na každé návštěvě jsme je spolu s Lakynkou očichávali a hráli si s nimi. Naše holčičky legračně capaly po celém bytě, my jsme s Lakynkou běhali za nimi a byli jsme moc šťastní.

Jenže naše holčičky časem vyrostly a Lakynčina panička jim našla nové páníčky. Jednou jsem zase se svojí paničkou přišel na návštěvu a naše holčičky byly pryč. Byli jsme z toho s Lakynkou oba moc smutní. V bytě najednou bylo prázdno, nikdo tam necapkal a neštěkal. Lakynčina panička to chápala, tak Lakynku hladila a moje panička hladila mě. Ještě štěstí, že jsem pořád mohl chodit s Lakynkou na procházky.

            Jednoho dne mě ale postihla další rána. Měli jsme jít zase na procházku s Lakynkou a Lakynka nikde. Šli jsme na procházku s paničkou sami. Nechápal jsem, co se děje. Snad není moje Lakynka nemocná! Dělalo mi to starosti. Panička ale nic neříkala a Lakynka pořád nikde. Tak jsem si řekl, že to vypátrám.

Na jedné procházce jsem své paničce utekl a běžel k domu, kde bydlela Lakynka. Všechno jsem v okolí důkladně očichal a zachytil jsem Lakynčinu stopu. Hned jsem se po ní vydal a rozběhl se. Panička mě nestačila, volala na mě, ale já ji neposlechl a utíkal pořád dál, až mi zmizela z očí. Vůbec jsem nemyslel na to, že bych se mohl někde ztratit. Sledoval jsem stále její stopu. Cestou jsem potkal několik pejsků, kteří ke mně běželi a chtěli mi očichávat zadeček a hrát si se mnou, ale já jsem se bál, že stopu ztratím, tak jsem si jich vůbec nevšímal, i když jindy bych se s nimi asi zastavil, a pádil jsem dál za Lakynkou.

Stopa mě dovedla k neznámému domu. Očichal jsem dveře a usoudil jsem, že Lakynka šla dovnitř. Zřejmě teď bydlela v tomto domě. Rozhodl jsem se počkat, až půjde s paničkou ven, posadil jsem se před dveře a trpělivě čekal. Trvalo to hodně dlouho, už jsem myslel, že se Lakynka neobjeví, vycházeli samí neznámí lidé a neznámí pejskové, až jsem se přece dočkal. Lakynka! Šla se svou paničkou. Hned jsem na ni zaštěkal.

Lakynka ke mně hned přiběhla a vrtěla ocáskem. Měla velkou radost, že mě vidí. Já jsem měl taky radost. Lakynčina panička byla moc překvapená a něco mi říkala. Potom vytáhla z kapsy jakousi placku a něco do ní říkala. Mě to ale bylo jedno, byl jsem rád, že mám svoji Lakynku. Tak jsme s Lakynkou vesele běhali a užívali si to. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, jestli teď trefím domů.

Najednou jsem ale uviděl svoji paničku! Tak asi Lakynčina panička zavolala mojí paničce. Teprve teď mi došlo, jak se asi moje panička musela o mě bát. Šla nám vstříc a z jejího hlasu bylo poznat, že se na mě zlobí, dlouho na mě rozzlobeně mluvila. Olízl jsem jí ruku, aby se už nezlobila. Začala mě hezky hladit, asi byla ráda, že jsem se jí neztratil.

A od té doby chodíme s Lakynkou zase na procházky, i když bydlí trochu dál než dřív.