Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte setemno
Autor
agáta5
Temno.
Stojím před budovou firmy a čekám. Jsem zvyklá parkovat výš na parkovišti, ale tentokrát mě vyzvedává Raduš a jedeme do Ústí. Čekám pár minut. Že by zaparkovala na parkovišti? Vydám se svižným krokem do kopce. Dneska mi to moc nedejchá, říkám si nahoře. Musím ještě brnknout klukovi, aby nepřikládal do kamen nebo vyhoříme. Trošku jsem ten komín podcenila…
„Kde trčíš?“ telefon.
„Na parkovišti.“
„Jsem u budovy,“ naštvanej tón. To bude jízda.
„Seš blbá nebo co, říkala jsem ti, že budu stát před budovou.“
Mlčím. Houby říkala, blbá nejsem.
*
„Koupila jsem pivo a čučo. Měli takový banánový, to ty ráda.“ máme poker u mě doma, tak si to Ústí vyžehlím.
„Do hospody si můžeš vzít tak akorát cigára,“
„My jdeme do hospody?“
Podívá se na mě jako na debila a neříká nic. Myslí si snad, že jsem sklerotik? Jsem sklerotik nebo je ona sklerotik? Tutově ona, protože já nic nezapomínám, mám paměť jako slon. Pamatuju si i šaty, který měla máma na mý promoci. Pamatuju si den i hodinu, kdy se mi narodily děti a kdy mě opustil manžel, no to se asi nepočítá, protože to byl den, na kterej se nezapomíná…, pamatuju si jeho narození, jeho den maturity, jeho číslo košile.. do prdele, pamatuju se i na narození jeho mámy a táty a báby, na ty červený růže, co nedala do vázy a stály pět set šedesát káčé!!
*
„Kde si?“
„Kde asi, čekám doma, je pět.“
„V půl pátý jsme se měli sejít u kostela, jsou tu už všichni.“
Všichni - to jsou holky z gymplu, dneska zasloužilé babičky. Jituš, co nevidí na krok, ale běhá jako čamrda, občas i do zdi. Květuš, letos už má hůlku, ale myslí jí to jako na střední, krásná Pavla, vypadá jako naše dcera, jen ta paměť, tu má samou díru, ale je tak mile popletená, že to lidí nutí jí obskakovat ještě víc a Raduš generál, ta se změnila nejmíň. Ono jí to generálování svědčí. Možná je něco v tý povaze, co člověku nedá zblbnout. Všechny rovná do latiček, organizuje, zapisuje. No a já. Vržou mi kolena a šplouchá na maják. Ještě před rokem bych dala ruku do ohně za to, že v tom jsem nevinně a že to na mě okolí jen hraje. Schovávání klíčů třeba, nezavírání dveří do sklepa, pletení hodin, kdy já někde stepuju a druzí ještě doma popíjejí kafíčko nebo naopak.
Tuhle sedím v dílně, matlám si tam hlínu a najednou ve dveřích syn s celou rodinou a že prej, co blbnu. Koukám jako sůva. Byli jsme domluveni, že jedeme do Prahy. Tak jsem jen tak koukala z jednoho na druhýho, byli v převaze a tak jsem si mlčky ošplouchla ruce a jelo se. V Praze mě nějak moc hlídali, syn mě pořád držel kolem ramen, asi se báli, že se jim ztratím.
Vnuk tomu nasadil korunu.
„Neboj, babi, já se o tebe budu starat.“ Miláček. Syn tvrdí, že si to mám užívat, tu záměnu rolí. Hm.
Nikam nejdu, přemýšlím, jak z toho ven. Když se tady zabarikáduju, nikdo nebude tušit, že mi fičí na maják. Jo, ale nejdřív zavolám kominíka, aby mi zrevidoval ten komín, a pak už se zabarikáduju.
„Kde si?“
„Doma.“
„Jdu pro tebe.“
Sedím v obýváku u vyhaslých kamen.
„Ten kominík nedorazil?“
„Nemůžu najít jeho číslo,“ pokrčím rameny, na který natahuju deku. Trošku táhne.
„Ty vole, tak si najdi jinýho, ne?“ Ještě, že jí mám.
„Holka, já ti pořád mám takovej zmatek v hlavě, jak se toho nakupí víc, jsem z toho dočista v prdeli.“
Raduš se na mě mile podívá.
„Hele, nic si z toho nedělej, teď si vyzkoušíš roli chlapa, ti taky dokážou myslet jen na jednu věc.“
„A tady máš diářek, všechno si zapisuj hned, jak to uslyšíš a nos ho u sebe,“ tiskne mi do ruky barevný notýsek i s tužkou.
„… a pojď už, holky čekaj.“
Kdysi mi máma říkávala, počkej, jednou pochopíš. Jestli to se mnou půjde tímhle tempem, pochopím tak akorát prd.
Sklep.
V zatuchlých škvírách se táhnou lana smotaných pavučin, pavouci jsou pravděpodobně mrtví v hromádkách odloupané malty na vlhké zemi. Zatuchlost mi leze do nosu, oblepuje svetr a kalhoty. Vzpomínám na suchý sklep v paneláku, desítky trubek, zahřívající staré krabice a lyže. Táta tam sedával a opravoval pruty. Necítila jsem nic, jen jeho startky, které tajně kouřil na malé stoličce a tajnůstkářky ke mně zvedal hlavu.
V tomhle sklepě je cítit plíseň v kamenech, ve stropě, všude. Smetávám stěny, rýpu do spár. Měla jsem si vzít respirátor, teď budu plesnivá. Plním pytle zkaženou omítkou a myslím na žížaly, které jsme tady kdysi chovali – kalifornské – a krmili je odpadem ze stolu, skořápky, salát, pytlíky od čaje... Spíš jsme je pěstovali jako zeleninu a ony rostly a množily se šílenou rychlostí. Málem jsme zbohatli. Takhle kdyby se množili lidi, tak by se zeměkoule utrhla, spadla někam do prostoru a ztratila zemskou přitažlivost. Dneska bych plavala kolem a nebolely mě ty zatracený kolena.
Tak poslední pytel a mám hotovo. Ještě vytřít a zítra sehnat nějaký nátěr na ty stěny. Možná nechám vyvrtat jeden průduch na protější zdi. Kdysi tam byl, ale můj aktivní exmanžel ho zazdil, že není potřeba. Není, není, není?
Sedím na prvním schodě a otvírám monolog o plísni na plicích. Co když tohle je ten začátek mýho konce? Plíseň se teď rozleze do všech buněk a bude tam růst jako ty žížaly. Nejdřív budu jen pokašlávat, vysmrkávat a pak to přijde. Sekne to se mnou u kafe ráno v osm a bude konec.
Vstanu a jdu roztřídit šanony, aby mladý věděli, kde co mám. Hezky to popíšu, pojistky, spoření, smlouvy na barák…
Projdu kuchyní a cejtím, jak jde za mnou i ten puch ze sklepa. Zamířím ke koupelně. Stáhnu ze sebe všechny věci a házím je do pračky. Vracím se do kuchyně. Nejdřív si udělám kafe. Postavím vodu. Za oknem mňoukne Douchová. Ještě nakrmím kočky. Vycházím ven v kalhotkách. Čert se mi otře o nohy a Douchová pozdraví krátkým mňoukem. Zasměju se. Kašlu na šanony, jdu udělat tu lampu, co jí mám tejden v hlavě. Hodím na sebe čistý šaty a jdu na to. Rozpářu balík hlíny a řežu pláty…
Svítání.
Je mlha. Kupodivu mě rozveseluje. Miluju ticho před prvním klapnutím konvice, kočičí oči, které mě provází do všech místností. Tu jejich nedočkavost, kdy otevřu dveře na druhým konci baráku a dám jim konečně nažrat.
Ale nejvíc miluju ten pocit, když si sednu odpočatá po noci, zahýbu prsty a nic mě nebolí. To se to pak tvoří a počasí je tak nedůležitý.
Střep na stole zavadl, můžu začít vyškrabávat. Podívám se oknem na zahradu.
Zahlídnu u plotu souseda. Je skřivan jako já. Zvedne ruku a zamává. Tak zvednu ruku a taky zamávám.
V temným sklepě čekám na západ slunce.
Nastříkaný stěny "voní" savem a ještě něčím. Skládám deku a sedám si na poslední schod. Kdysi dávno měl táta na posledním schodě basu piv. Ne na mým schodě, ale na zahradě v takový boudičce, kam se vešel starej gauč a otlučenej botník. Na zemi uprostřed místnůstky umakartovej dekl a pod ním dřevěné schůdky do sklípka. Klíčily tam vždycky brambory a mrkev v písku a na posledním schodě basa.
"Jdu pro brambory," hlásil vždycky před setměním a máma mezi květákem jen mávla rukou. Mávla tak nějak zvláštně - jako by prstama chňapla po boudě a stáhla ji pod zem. Otočila se zády a sledovala západ slunce. Když zaslechla otevírání lahve, trhla sebou.
Táta vzal kladívko a odešel za chatku. V osmdesátým třetím jsem se tam šla podívat. Pěttisícšestsetdevadesátčtyři víček, pět tisícšetsetdevadesátčtyři hřebíčků. Pracoval ve Šroubárně, nosil si je po kapsách domů a pilně je zatloukal do chatky. A máma koukala na západ slunce..
22 názorů
tak já mám trpělivosti dost, ale na tohle určitě ne.. to bych nedala :))
gabi tá istá
24. 11. 2017to si ma sklamala, agátka, som si predstavovala, ako ideš prštekom klinček po klinčeku a pri 568 sa zasekneš, zabudneš číslo a musíš ísť odznova
gabi, ale to víš, že jsem je nepočítala, táta si číslo zapisoval :) aby prý máma měla jasný důkaz, že je alkoholik :)) nejsem moc dobrá na matiku, ale tuším, že to s ním tak špatné nebylo :)
lastgaspe, tak to mě těší... když o tom tak přemýšlím, občas jsem mimo naši soustavu... ale je fakt, že ta blbost se zeměkoulí, ta mi prošla :))) já mám někdy nápady jako můj vnuk a vidím věci mimo normální myšlení .. z devadesáti devíti procent je moje psaní pravdivé :) to je holt život :) děkujuu... jen škoda, že jsem se ještě nenaučila psát mimo svý prožitky, ale třeba ten čas ještě přijde
Goro ne Plha, ale Legát .. proč jsem asi agáta no?
Evžo, to jsme dvojka, že jo ? :)
Agáto, sedím na zadku Pro mě jsi objev, který se stále zvětšuje až mimo naší soustavu. Zbožňuju tě již jen pro to, že tu rozjíždíš takovou ekvilibristiku a na každého máš čas s odpovědí. Tady se člověk nenudí a ani nemůže. Dost keců, jsi bezva a četl jsem to několikrát a je to čím dál lepší. T
gabi tá istá
23. 11. 2017fakt si ich prepočítala? s tipom som tu bola už ráno, ale ešte jeden za dodatok *
Evženie Brambůrková
23. 11. 2017To je moc hezké vyprávění, takové pohodové. Krásně se to četlo. /T
Asi i proto, že už si taky občas něco spletu. :-)
pedvo, ho spálím :) a díky za čtení a že se líbí
jj, počítadlo, aleši dvacet let, je dvacet let
kví.. já mám historek na tři životy :)
aleš-novák
23. 11. 2017konec výborněj...pivní počítadlo...:o)
Myslím, že za čas ti bude někdo přepisovat i ty zápisy v notýsku. Pak ti to přestane bejt divný.
Početl jsem si, bezvadně napsáno.
kočko, no to je jasný, že spojitost tam je :) .. velorex, douchová, vrrána... neboj, já ten příběh poskládám
kví, mám notýsek nééé? :)) si zapíšu a docválám na čas
Goro, no Jirásek to bude zhruba za deset let :) povídky mě moc nebaví, vás trošku pobavím a jdu dál, ale třeba někdy možná ...
díky vám za čtení
Nejdřív jsem pomyslela na Jiráska/Temno/, ale od tebe je to stokrát zábavnější a srdečnější. Napiš povídku - co ty na to, nejdřív Svítání, pak Temno a nakonec zatrolený Sklep...tak nějak:-)
aleš-novák
23. 11. 2017skvělý!!! posadí mě to na zadek a jen nevěřícně koukám, kde se to v tobě bere...
A je to. Zas všechno O.K. To ta hladová Douchová a její nenápadná přihláška o pozornost.
tlačím, kví, snad něco vytlačím a dopíšu... ale teď jdu účtovat :)) nejen psaním je člověk živ... ale už bys měla přijet, dělám teď lampičky, božíííí!!!