Proč zrovna já...

Tak jo...Jsem nemocná ..Teď právě ležím v posteli zachumlaná pod dekou, piju horkej čaj a pozoruju sýkorky za oknem, jak vyťukávaj poslední semínka slunečnice. Venku už napadl sníh, ale dnes je z něho břečka, která pomalu mizí a mění se v odporný bláto. Je zamlženo, jako tu  bývá v listopadu skoro pořád, a já ležím a píšu.

 Znáte ten pocit, kdy si prostě říkáte proč zrovna já?!!..Proč se tohle musí stát zrovna mě?!...No někteří lidé tento pocit zažívají zřídka, ale k těm já rozhodně nepatřím. "Ty už prosímtě ty svý historky napiš, no to neni možný, to se ti jako fákt staloo?"..říkají mi kamarádky a obvykle se válejí smíchy u něčeho, co mě teda vůbec, ale vůbec  nepřipadá vtipný!....Teda ne v tu chvíli...S odstupem času se většinou uklidím a sama své příběhy dávám k dobru pro pobavení, obvykle ve vinárně kolem druhé ráno.

Kdysi jsem četla takovou knížku od Shakti Gawain, "Tvůrčí představivost" se to jmenovalo, no a tu představivost já mám pořád ...Jen s tím rozdílem, že si většinou přitáhnu do života to, co nechci..  

Jako třeba minulej tejden...Dělala jsem si v práci čaj, když mě přepadl ten divnej pocit..."Hele, teď budou tři dny volna, ale já asi onemocním"..."Nepřitahuj si takový nesmysly!!"odbyla mě kolegyně Věra. Jenže já věděla svý. 

Je pátek večer a mně začalo zničehonic bolet v krku..Už je to tady!...Volá mi kamarádka Lída, že do půl hodiny dorazí...To mě dorazí...Začínaj mě bolet klouby...Přijíždí Lída s Ondrou a vybalují věci...Když nesou dovnitř čtvrté zavazadlo, zmocní se mě neblahé tušení, že tu budou dlouho....Źačíná mě bolet hlava...Lída pohotově vytahuje lahev slivovice...To chce vypálit!...Poctivě vypaluju...Během večera si pro jistotu k slivovici / na vypálení  bacila/, naordinuju i pár sklenek červeného /na krvinky/, a dorazím to grogem /na vypocení/...

Ráno je ještě hůř.  Ordinuju si brufen a čaj. Radu alkoholičky Lídy, která mi doporučuje zalít to rumem, raději odmítám. Odpoledne se cítím trochu lépe. Lída hned využívá příležitosti a donutí mě i Ondru jít na zdravotní procházku do hospody. Tam do mě naleje pár grogů, po kterých slíbím, že se s nimi zúčastním mysliveckého bálu v místní sokolovně...Doma se mi to rozleží v hlavě..Děsně se mi tam nechce...Představuju si, jak tam sedím jako pecka a pozoruju Lídu s Ondrou jak tančí. Předtavuju si místního motorkáře Richarda, jak mě zve na panáka a hodinu do mě hustí kecy o motorkách, který mě vůbec nezajímaj...Představuju si, jak je v noci venku hnusně, jak zmoknu  a  nastydnu...

Všechny mé představy se do puntíku plní. Ráno vstávám a zjišťuju, že místo mluvení vydávám jen neartikulované skřeky...Nepomáhá mi ani Lídina okamžitá léčba slivovicí. K večeru Lída s Ondrou konečně odjíždí...Je neděle. Sedím u okna a představuju si, jaký by to bylo nejít na týden do práce..Ležet v posteli zachumlaná pod dekou, pít horkej čaj a pozorovat sýkorky....:-)).