kominík Kuba

Táhneme z pokeru. Jediná mám skvělou náladu, zase jsem je oškubala jako husy. Chrastím s dvacetikorunami, tydá tydáá ty… škubat husy neumím, ale jednou jsem zkoušela drát peří, ale měla jsem tak zelektrizovaný ruce, že mě bába vyhnala od stolu. Peří ode mě lítalo, jako by chtělo zpátky na husu.
„Dášenko, s tou holkou musíš něco udělat, takhle by to nešlo,“ kroutila hlavou a máma se styděla a omlouvala, jako by mi ty ruce zelektrizovala sama. Vzpomínám, že se vlastně v naší rodině stud pěstoval skoro jako brambory.  Stud byl součást obědů i večeří, studijních úspěchů i neúspěchů… proto ho neznám, jsem ho vypotřebovala v dětství.

Otvírám dveře do baráku. Sakriš, tady je kosa. Je skoro deset večer, ale zapnu plyn na pětadvacet a dám pár polínek do krbu. Ještě sprchu.
Když se vracím z koupelny, něco je špatně. V obýváku není vidět na krok. Rychle otvírám všechna okna. Ještě kukýno do krbu. Mlha přede mnou, mlha za mnou a to není půlnoc!
Smrad z krbovek se za mnou táhne i do ložnice. Sakrblé, co s tím? Ráno moudřejší večera.

Ráno smrdí barák jako by se celou noc udila žebírka. Musíme se juknout do komína, jestli tam něco nespadlo. Nejstarší srdnatě oblíká pracovní bundu a těžce se souká do vikýře. Zase přibral, drobeček.
„Něco tam je a nejde to vyndat a je prasklej komín.“  To nevěstí nic levnýho.

Volám kominíkovi. Nezvedá telefon, za hodinu znovu, pořád nezvedá. Druhý den znovu, nic. Sednu tedy k internetu a hledám a nacházím. Kominík Kuba. Takovej malej, hubenej – ten se do vikýře vejde. Popisuju mu havárii a zveličuju. Ochotně přijede prý v pondělí. jupíí.
Pozdraví a už je na střeše. Miluju tyhle profíky, co se s tím nemažou. Netrpělivě v duchu přepočítávám peníze, které mě nejspíš brzy opustí.
„Tak,“ trochu mě napíná.
„Komín máte celej zasranej od dehtu,“ přitakávám, pevně sevřený rty.
„A já vám řeknu proč.“ Čekám na ortel.
„Není to mokrým dřevem, to by bylo po celé ploše, ale nahoře máte užší rouru než uvnitř.“ Moudře přikyvuju a duchu vraždím exmanžela.

„Žádnej problém, to zvětšíme a dáme tam správnou tloušťku. Pak ten předmět v komínu. To vypadá na nějakou hadici. Nejspíš tam nějakej umětel dal rouru, co tam nepatří a ono to tam prohořelo.“Ukazuje mi obrázek. No jo, je to nějakej orvanej plech. 
„No nevadí, vybouráme na půdě otvor na dvířka a vytáhneme to. Nechám udělat dvířka a pak si to můžete čistit z půdy. Co vy na to?“
Kejvu na souhlas, protože nemám ani páru, o čem to mluví. On je kominík, tak snad ví.

"Cekal jsem horší věci, podle toho, jak jste mi to líčila" směje se.

„A kolik ta sranda i s revizí bude stát?“ ptám se nesměle.
Podívá se na mě pořád ještě rozesmátej. 
„Uděláte mi kominíka?“
„Cože?“
„No, kominíka, třeba na střeše, z keramiky, aby mi ho všichni záviděli…“
Horečnatě přemýšlím, jestli dokážu udělat kominíka. Dělala jsem trpaslíka, to byla fuška, ale kominík? To je obyčejnej kluk v černých hadrech se štětkou. 
„Udělám,“ rozhoduju se skoro okamžitě a už mi tam naskakují nápady.
„Tak jsme si kvit. Zítra přijedu, když stihnou udělat ta dvířka.“
„A co malta a tak?“ ptám se, abych byla v obraze.
„Nic nepotřebuju, jen otevřít dveře na půdu.“

A už se loučí.

Ještě celá zblblá otvírám balík hlíny. Střecha jde nejlíp, komín, kočku na komínu… a teď toho prďolu.   Může s tou kočkou vést hovory… Myslím na starý časy, kdy směnný obchod fungoval skvěle. Jeden udělal košík a vyměnil ho za vajíčka. Druhej umatlal hrnec a vyměnil ho za slepici.  Já směním kominíka za kominíka.
Ještě potřebuju instalatéra.