Panopticum ironicum

Nebyla by to lehká ironie,

kdybych tě kousnul do levého ucha

a přitom v pravém slyšela bys moře?

Šumění deště na sionské hoře -

to, které slyší každá poletucha,

ta lucka, co nám noci neupije...

Stojím jak Kristus v čele rebélie

anebo strašák na hořícím poli:

vždy na uhlíku pohledu to visí.

A ty? Jsi stejná, stejná jako kdysi,

když jsem tě potkal v tiché nekropoli.

Noc byla tehdy plná letargie...

Řekni... no řekni... je to ironie?

Že ty jsi živá a mně bolí klouby -

jen si tak lehnout do rakve a zhasnout.

Co s touhle myslí, s tou děvkou cizopasnou,

když do srdce mi vrty-vrty hloubí

a ty pak shoří jako kalorie?

Bez ladu skladu zní tu harmonie.

Noc básní mlčky, rty nepoužívá,

což by mně nenapadlo ani ve snu.

Z hrobu jsem povstal - a zas do něj klesnu,

kdežto ty zpíváš, jak jsi náhle živá

Tomu se tedy říká ironie

...