11 kamínků

O jednom neobyčejném setkání na opuštěné lesní cestě

 

Nové ráno v Šumavském kempu. Posadím se a chvíli jen tak koukám do prázdna. Jsem ve stanu sám. Neměl jsem být, ale jsem. Je to právě týden, co jsem zjistil, že mi stan pro dva bude trošku volnější. Vysoukám se ven ze spacáku.S kartáčkem a pastou v ruce lezu ze stanu. V kempu je ještě klid. Jdu do umývárky a cestou koukám na pozůstatky včerejší noci. Prázdné lahve a zmačkané plastové kelímky. Lukáš a Terka, Petr a Lucka. Dva páry, se kterýma jsem se včera seznámil.  Postavili si stany vedle mě. Byl to fajn večer. Alespoň jsem na chvíli přestal myslet na Janu. Pořád ještě nechápu, proč se vlastně se mnou rozešla.

Došel jsem k umyvadlu a pouštím vodu. Pomalu si čistím zuby a koukám se na sebe do zrcadla. Dneska si pěkně pročistím hlavu v lese.

Vracím se do stanu a balím se na krátký výlet. Vybral jsem si jen dvě kešky na odlovení. Jsou docela lehké. Jedna je na skále nad vesnicí a ta druhá jen kousek za hřbitovem. Do dvou hodin bych měl být zpátky. Beru do ruky mobil a stahuju si informace o keškách. Cestou na snídani ještě kontroluji zprávy na mobilu. Žádné nové zprávy. Došel jsem do jídelny a rychle snědl snídani.

Za chvíli jsem už byl venku z kempu.

Je docela chladné ráno,ale myslím, že bude docela pěkný den. Přecházím lávku přes řeku a kolem bývalé školy dojdu na malé náměstíčko. Chci si ještě něco koupit k jídlo v místním obchodě. Po nákupu vyrážím na odlov první kešky. Cestou do kopce jsem se trošku zapotil,ale za chvilku jsem ji našel. Z skály,kde byla keš ukrytá, je krásný výhled na údolíčko s vesnicí a kempem.

Scházím z kopce ke kostelu a v telefonu hledám informace k druhé kešce. Mělo by to být lehké. Vedle hřbitova vede cesta do lesa. Jdu po ní a v dálce vidím malý pomníček. Podle nápovědy by to mělo být poblíž toho pomníku.

Stojím před ním a čtu si informace z popisu keše. Začínám hledat. Skrýš by měla být u nejbližšího stromu pod cestou. Strom jsem našel a opatrně sestupuji z cesty. Tráva je docela mokrá, večer hodně pršelo. Najednou se pode mnou utrhnul kus svahu a padám na záda. Silně se jsem praštil do hlavy a začal jsem  se propadat to tmy.Vůbec nevím, jak dlouho jsem tam ležel.Ze spánku mě probudil až dívčí smích.

Opatrně otevřu oči a vidím nad sebou spoustu holek. Smějí se a něco si mezi sebou povídají. Je to směs francouzštiny, polštiny, češtiny a já nevím čeho ještě.

Jedna z nich se sklonila blíž a česky povídá “Stalo se ti něco? Jsi v pořádku?

”Jo….jo asi jsem”, opatrně odpovídám.Sedám si a udiveně koukám kolem sebe. Kde se tu vzalo najednou tolik holek? A co mi vlastně stalo? Asi jsme upadl a na chvíli jsem omdlel. Ještě, že šli holky kolem.

“Co tady děláte” , zeptám se.

“Jdeme se koupat. Pojď s námi”. Opatrně se zvedám, ještě se mi trochu motá hlava.

“Tak jo” , odpovídám. Jdeme lesní cestou zpátky k vesnici a já se koukám po ostatních holkách.Jej jim všem tak šestnáct,sedmnáct.Jedna vypadala  na dvacet. Možná to budou holky z nějakého mezinárodního tábora,nebo tak něco.

“Jak se jmenuješ ?, zeptala se jedna z nich.

“Martin” ,odpovídám “ A ty? ” .

“Já jsem Eliševa,ale řikej mi Eli. A tohle Marie, Anna... . “ A pak vyjmenovala všechna jména,která jsem stejně hned zapomněl.

Vy jste tady někde na dovolený?” zvědavě se ptám. “

Co si dělal v tom lese,že si upadl?, zeptala se místo odpovědi.

“Ale lovil jsem kešku”.

Začala se smát a já jsem si jí začal nenápadně prohlížet.Krásné dlouhé černé vlasy ji padaly přes ramena,šedé oči a výrazná pusa. Musím říct, že je to opravdu moc pěkná holka.

”A lovíš takhle často?”

“Lovím, ale většinou nepadám do bezvědomí”.  

Vracíme se kolem kostela do vesnice. Začíná být docela teplo a tak se těším, že se ve vodě trochu ochladím. Došli jsme na břeh řeky a holky začínají rozbalovat deky. Sedají si na ně a vyndavají jídlo z batohů.Sedám si vedle té krásné holky a beru si od ní jablko. Ostatní holky na nás pokukují a pořád se něčemu smějí.Ještě trochu mě bolí hlava. Lehám si na deku a koukám na nebe. Obloha je krásně modrá, bez mráčku a slunce začíná docela pálit. Holky se začínají brodit ve vodě. Křičí na sebe tou směsicí různých jazyků a stříkají na sebe vodu.Smějí se. Prostě pohodové sobotní odpoledne.

“Ty tady bydlíš”, zeptala se najednou ta krásná holka.

“Nene, jsem tu na prázdninách, kousek dál po proudu je kemp. A ty a holky.Co tu děláte?"

“My tu jen procházíme”, odpověděla.

“Chodíš do školy,nebo už do práce?”

“Ještě chodím na vysokou, za rok budu končit. A ty?

“Já chodím na gymnásium”,odpověděla a zase jsme chvíli mlčeli.

Začal jsem jíst jablko a při tom koukal na holky. Vylezly už z vody a taky začali jíst.

“ A to si tu sám na prázdninách?, zeptala se.

“No vlastně jo,měl jsem jet s přítelkyní,ale před týdnem mi řekla,že bychom si měli dát na chvilku pauzu. Tak jsem se rozhodl,že pojedu sám. A ty?”.

“Tak to mě mrzí. Já jsem tu jen s holkama. Nechceš si zahrát karty?”,

“Karty? No tak jo”,odpověděl jsem překvapeně. Karty jsem už dost dlouho nehrál.

Začali jsme hrát a bylo viděl ,že nerada prohrává. Hrozně se potom mračila a naopak,když vyhrávala,tak měla pusu od ucha k uchu. Nenápadně jsem jí pozoroval a víc a víc se mi začínala líbit.

“Šla bych se projít”, ukončila najednou hru.

“A co holky? Nebude jim to vadit?”

“Nebude. A půjdem jen kousek.”

Vstali jsme a šli proti proudu řeky. Holky na nás něco volaly, ale nebylo jim rozumět.

Když jsme byli za ohybem řeky, vzala mě opatrně za ruku. Srdce mi začalo víc bušit, ale nic jsem neříkal.Vlezli jsme si na kámen uprostřed řeky a sedli si vedle sebe. Drželi se za ruce a mlčeli. Musím říct, že mi bylo báječně. Ty prázdniny se nakonec ještě povedou. Kašlu na tu nafoukanou pipinu. Stejně už mi lezla na nervy.

“Co budete dělat večer? Prej tady hraje letní kino. Nechtěla bys jít?”

“Šla bych moc ráda”, usmála se na mě,ale vypadala trošku smutně.

Položila mi hlavu na rameno a jednou nohou se čachtala ve vodě.

Paráda, to bude výbornej večer. Pomyslel jsem si.Slunce už začalo pomalu zapadat.

“Už bysme se měli vrátit. Budeme muset s holkama jít”

Velmi neochotně vstávám a pomalu jdeme zpátky.Holky si mezitím zabalily a vydáváme se společně na cestu. Procházíme kolem kostela a jdeme cestou zpátky do lesa.

“Tak kde tě mám večer vyzvednout?, ptám se po docela dlouhé chvíli mlčení.

“No asi tady u té louky”

“Tady? Nemůžu tě vyzvednout někde jinde? Třeba tam, kde bydlíte? A kde to vlastně je? Nebo nechceš,aby nás holky viděly?”

Chtěl jsem ještě něco říct,ale najednou mě začala zase bolet hlava. Bylo mi na omdlení a musel jsem si sednout.

Otvírám pusu, ale nedokážu mluvit. Vidím jen, jak mě drží Eli za ruku a smutně kouká. Zase jsem se propadl do tmy.Ticho a chlad. Šepot hlasů pomalu utichá.

Cítím,že se mnou někdo hejbá. Tak fajn, Eli mě asi probrala.

Tma ustupuje a vrací se světlo. Slyším hlas. Ale ne holčičí,ale nějaký kluka.

“Hej kámo, vstávej, jseš OK? Otvírám pomalu oči a vidím Lukáše,toho kluka z kempu.

“Co se ti stalo? Dlouho ses nevracel, tak jsme tě šli s Terkou hledat.

“A kde jsou holky?”

“Jaký holky. Jseš tu sám”

Pomalu jsem se postavil. Už mi bylo zase líp. Byl jsem naštvaný,že mě tu nechali.

Vraceli jsme se spolu do kempu a já jim vyprávěl,co se stalo.

“Kámo, žádný holky jsme neviděli,fakt”

No nic,večer se uvidíme a já se jí zeptám,proč mě tam nechala samotnýho.

Došli jsme do kempu. Odešel jsem se převlíknout do stanu. Všichni jsme pak vyrazili společně na jídlo.

Po večeři jsem zase vyrazil na cestu ke kostelu. Čekal jsem dlouho,ale nikde se neobjevila. Bylo mi smutnou a šel jsem pořád dál lesní cestou. Bylo už skoro deset hodin.

Nikdo nepřišel. Ach jo , tak to nebude asi tak super,jak jsem si myslel. Ani na ni nemám číslo,že bych zavolal. Pomalu jsem došel k pomníčku. Čtu znovu nápis na kameni.

 

“ K uctění památky 11 židovských žen z pochodu smrti, které zemřely ve dnech 22. a 23. dubna 1945 v Rejštejně (Unterreichenstein) na následky vysílení a krutého zacházení, pořídila obec Rejštejn tento pomník. 2005”

 

Podle popisu z kešky jim bylo prý něco mezi 16 až 20 lety. Je mi z toho příběhu smutno.

Nakonec najdu jeden malý barevný kamínek a položím ho na pomníček.Nedá mi to a postupně jich položím jedenáct. Jedenáct kamínků za jedenáct mladých holek.

Čekal jsem tam skoro do jedenácti. V půl dvanáctý mě to už přestalo bavit a šel jsem zpátky do kempu. Druhý den jsem se tam vrátil a čekal celé dopoledne. Hledal jsem i u vody. Pak už jsem to vzdal.O tři dny později jsem už seděl v autobuse do Sušice. Vracím se domů. Prázdniny za chvíli končí. Eli, ani ostatní holky, jsem už nepotkal. Projíždím si fotky v mobilu. Poslední noc se vydařila. Byla to slušná party, když koukám na ty fotky. Najednou se zarazím. Poslední fotka a na jí je Eli. Vůbec si nepamatuji, že bych jí fotil. A navíc, ta fotka je černobílá. Takhle já nikdy nefotím. Koukám na ní, jak se krásně usmívá. Znovu se mi rozbušilo srdce,tak jako poprvé, když jsem jí potkal.

“Konečná. Už si v Sušici mladej”. Zavolá řidič a já zjišťuji,že jsem už v autobuse sám.

Vystupuji a sedám si na lavičku. Vypadá to na další slunečný den….

 

---