Houstone, do prdele, máme problém

    Jako dítě jsem bydlel v bytovém domě číslo devatenáct.

    Jelikož jsme jako předpubertální mládež měli trochu jiné zájmy než okolní party, byli jsme často označováni za divné. Nezajímaly nás „dospělé“ zájmy a to po dlouhou dobu. Nechodili jsme s holkama, nepošilhávali po alkoholu, ani nezkoušeli kouřit. Většinu času jsme si hráli obyčejné dětské hry anebo se nudili. To bylo trnem v oku místních problematiků, rváčů nebo jiných drsňáků. I stalo se, že nějaký škodolibec začal tvrdit, že nás těsně po porodu asi všechny nějak podchladili. A tak jsme dostali hanlivé označení, podchlazená devatenáctka.

    To se s námi táhlo ještě po mnoho let, dokonce i tehdy, kdy už jsme dosáhli dospělosti a s holkama nejen chodili. Taky jsme kouřili jako fabriky a čas od času se motali pod vlivem nějaké dostupné lihoviny. Ovšem v dobách, kdy jsme si vysloužili onen posměvačný přívlastek, bylo tohle ještě vzdálenou budoucností.

                                *  *  *

   Bylo tehdy horké letní prázdninové pondělí a my seděli jako většinu dnů na domovním klepači a kývali nohama. Tupě jsme zírali před sebe a nudili se. *Jenom blbec si nenajde nic pro zábavu a dokáže se nudit*, řekl nám jednou náš učitel pan Píša. Později se mu začalo říkat jinak, ale to sem nepatří.

    Tak tedy, my čtyři blbci kývali nohama a nudili se.

    „Sestrojím raketu,“ seskočil znenadání Karel na zem a padl jako podťatý a narazil si koleno. Dlouhým sezením mu totiž jeho levá noha přebrněla, ztratila naprosto cit a bez varování ho zradila.

     „Jako vopravdickou?“ vytřeštil oči Mireček, který s námi prodléval poměrně dost času, jelikož v okolí neměl žádného vrstevníka. Jeho maminka měla spoustu práce a tatínek byl bůhví kde. Byl o čtyři roky mladší, než většina z nás a sbíral zkušenosti. Přidal se k nám, ani nevím kdy a dostával od nás drsnou školu života. To, co se u nás dovídal, ho nenechalo chvilku vyjít z údivu a na většinu z toho měl ještě sakra dost času. Ovšem po nějaké době ho už jen tak něco z míry nevyvedlo a byl náš.

    „Jasně!“ kývl Karel

    „Jak velkou?“ nedal pokoj Mireček, „ a my někam poletíme?“

    „Ale ne,“ mávnul rukou samozvaný konstruktér raket, „jenom malou. Asi …,“ začal přemýšlet a roztahovat ruce, jako to dělávají rybáři, „… takhle velkou.“

„Ale no tak. Já bych to zase nepřeháněl,“ zarazil ho věčně cynický Viky v okamžiku, když už by se mu mezi ně vešel docela slušný metrový etalon.

    „Dobrá, tak asi takhle,“ a ustálil je v půli metru. Pak se otočil na čínské kecce, jen to vrzlo a odešel domů a víc jak týden jsme ho neviděli.

    Karel byl o dva roky starší a chemik. Tedy budoucí. Ovšem jak co namíchat a sestrojit, aby to dokázalo bouchnout, začmoudit nebo aspoň udělat nějakou neplechu, to uměl dokonale. Starší kluci ho jednou navedli kamsi do lesů, kam nám mladším byl z bezpečnostních důvodů vstup přísně zakázán. Nikdy nás nebral s sebou. Bylo tam totiž zvláštní místo, kde kdysi armáda zakopala spoustu munice. Daly se tam vykopat staré patrony. Mnohé byly rozpadlé, jiné prorezavělé. Některé byly nepoužitelné, ale spousta z nich měla ještě kulku a ty byly právě cílem jeho pozornosti. Takové si donášel domů a tam z nich, kleštěmi z motorky svého otce, špičaté projektily lehce vytahoval. Uvnitř nábojů se ukrýval doslova poklad. Střelný prach. Kouzelný prášek starých Číňanů, jak ho s obdivem před námi označoval a poté z patron vysypával.

    Dlouhou procedurou ho pak po několik dnů tajně sušil po nocích na novinovém papíře. Každé ráno ho narychlo zase sypal do skleničky, aby na to nepřišel otec a nenadělal mu ze zadnice trhací kalendář. Celý proces pak ještě mnohokrát musel opakovat, aby byl prach použitelný.

    Bylo zrovna po dešti a my si takhle seděli na kamenném tarasu a lízali zmrzlinu, kterou nám koupila Vikyho máma, když se ze sklepa začalo ozývat podivné pravidelné cinkání. Takové, jako když kovboj prochází po liduprázdné ulici v pravé poledne s třpytivými ostruhami na svých botách z chřestýší kůže. Nebyl to ale kovboj, byl to Karel a nebyly to ostruhy, ale svazek klíčů v jeho hluboké kapse. Ruce měl spuštěné u těla a byly sevřené v pěst. V očích mu hrály podivné plamínky, které se nakonec prudce rozhořely, když ruce natáhl před sebe a obřadně otevřel dlaně.

    V každé se netečně povaloval jeden váleček. Každý byl asi deset centimetrů dlouhý, měl zhruba tři centimetry v průměru a měl na jednom ze svých konců podivnou trysku.

    „To jsou rakety?“ usedl zklamaně Mireček na betonovou rouru, kterou tady zapomněli dělníci z technických služeb, když vyměňovali kanály.

    „Motory! Zatím jenom motory,“ upřesnil Karel s tím, že je musíme vyzkoušet na louce kvůli silně výbušné směsi, která by při náhodné poruše pohonné jednotky mohla rozmetat jejich útulný byt na anionty a kationty. To znělo tak výhružně, že už se dál nikdo na nic neptal.

    Louka bylo místo, kterému se tak říkalo jen proto, že se zde vyskytovalo rostlinstvo různých druhů a to naprosto divoce a kde jsme si pravidelně hráli, neboť zde byl značně členitý terén, což skýtalo neskutečně mnoho možností využití. Tady vytáhl z kapsy další poklad. Dva asi půlmetrové provázky, které se podivně třpytily.

    „Zápalná šňůra,“ poučil neznalce, a aby předvedl, že to myslí vážně, uřízl kousek nožem a zapálil ho demonstrativně sirkou ze Sola Sušice.  Šňůra syčela, prskala, házela jiskry a plamínek pomalu postupoval vpřed. To nám úplně vyrazilo dech. Připomnělo nám to podobné doutnáky, které se klikatily k sudům se střelným prachem ve východoněmeckých westernech s Gojko Mitičem.

    „Tý jo!“ třeštil uchváceně oči Mireček a popravdě řečeno, my na tom nebyli jinak.

    Raketový konstruktér zasunul šňůru do prvního motoru, který upevnil mezi kameny. Pokynul nám, ať se vzdálíme a škrtnul. Přiběhl k nám a všichni jsme upřeli zrak k malému proužku dýmu, který vycházel z trávy a pomalu se přibližoval k cíli. Pak se lehce zablýsklo, něco hlasitě pšouklo a byl klid. Karel situaci okamžitě vyhodnotil.

    „Ucpala se tryska,“ vypadlo z něj a následně dodal, „asi.“

    „Co když to hoří uvnitř?“ vyslovil obavu Viky, když jsme kráčeli k hromádce kamení.

    „A až tam přijdem, tak nám to roztrhá držky?“

    Neroztrhalo. Byla skutečně ucpaná a už se ji nepodařilo zprovoznit. A to i přes veškeré pokusy ji různým šťouráním uvolnit. Toho dne žádný motor uspokojení nepřinesl. U druhého selhalo asi úplně všechno a ještě ke všemu chytila suchá tráva a měli jsme co dělat, abychom ten divoký živel dupáním zkrotili. A tak se zklamaný vývojář opět vrátil do své „laboratoře“ a opět ho několik dnů slunce nevidělo. Po třech dalších pokusech a úpravách průměru trysky naznal, že motor úspěšně prošel testy a je zralý k zamontování do rakety.

                      *   *   *

    Slunce stálo v nadhlavníku a vesele se smálo na partu potrhlých členů raketového inženýrství. Ze země trčel drát a na něm byla nasunutá bez mála čtyřiceticentimetrová raketa. Měla ve spodní části čtyři stabilizátory letu, nahoře modrou špici a na štíhlém bílém těle rudý nápis „ŠÍP 1“.

    Po několika předešlých hádkách, při kterých mnozí argumentovali, že i Američané a Rusové při zkušebních letech použili zvířata, rozhodl se Karel nakonec pro variantu zasouvací kabiny, která měla být obsazena živým tvorem. Dokonce na stěny této kapsle zručně namaloval různé přístroje, aby se kosmonaut cítil při své stresové životní epizodě co nejlépe.

    Zvažovali jsme dlouho, kterého tvora vypustit na oběžnou dráhu, až nakonec padl tip na pakobylku, která zvítězila před střevlíkem. Pěstoval jsem je tenkrát doma ve sklenici a měl několik mladších jedinců, kteří se do již zmíněné kabiny pohodlně vešli. No pohodlně, prostě vešli. Los vyšel na jedince o něco tmavšího než ostatní. To proto, aby se pak později dal ve „stádu“ lépe rozeznat. Dostal vesmírné jméno kapitán Nemo, neboť Karla Karel okamžitě zavrhnul.

    Nemo byl opatrně umístěn do kabiny. Lunt zasunut do motoru a odpočítávání spuštěno.  Po předešlých zkušenostech byla v pohotovosti i láhev od Hanácké kyselky naplněná vodou, pro případ nenadálého požáru. Doutnák si spokojeně syčel po zemi a naše srdce bila prestissimo. Požárník Viky svíral nervózně láhev v rukách, Mireček valil bulvy a klepal nohou. Já nemohl vypudit z hlavy myšlenku, že jsem Nema poslal na smrt a Karel mhouřil oči, zřejmě v předtuše mohutné detonace.

    Zážeh. A že byl! Sykot přehlušil i Mirečkovo nadšené ječení. Objevily se plameny a kouř. Raketa nadskočila, a nepochopitelně zůstala uvězněná na odpalovací rampě. Plameny šlehaly a zapalovaly trávu kolem. Šíp se zahalil do hustého modrobílého kouře. Motor se dral vpřed, ale neviditelná síla ho držela dál na zemi a nechtěla povolit. Začaly hořet stabilizátory a plameny počaly olizovat i trup. Běsnění pohonné jednotky jako by nechtělo přestat.

    „Houstone, do prdele, máme problém,“ vypadlo z raketového vynálezce.

    Konec. Raketa doplivala oheň. Okolní tráva hořela a my zběsile běželi Nemovi na pomoc. Dupání, voda, nadávky nejhrubšího zrna. Mireček nestačil valit oči. Stáli jsme kolem mokrého Šípu v doutnajícím spáleništi. První dostal odvahu k otevření kabiny Viky. Odklopil špici a z útrob vyumělkovaného prostoru se vyvalil dým. Foukáním jsme prostor odčoudili a nebyl to pěkný pohled. Nemo byl skrčený u namalovaného pultíku s ovládacími prvky a nejevil žádné známky života. Opatrně jsme ho vyjmuli a uložili do krabičky. Na Mirečkovi bylo vidět, že by nejraději nebohému tvorovi zavedl umělé dýchání.

    Viky, jakože moment chlapi, použil svou všudypřítomnou čínskou propisovačku a třením o manšestráky na ní vytvořil statický náboj. Pak ji přiložil na tělíčko nebohého kosmonauta jako miniaturní defibrilátor. Tělo sebou škublo. No spíš bylo agresivně přitaženo statickou elektřinou, ale všichni bychom v tom okamžiku přísahali, že jsme slyšeli elektrický výboj a ti vnímavější ho snad i viděli. Pokus opakoval několikrát a najednou se tykadlo pohnulo. Pak i jedna ze šesti nohou.

    „Sláva!“ poskakovali jsme všichni.

    „Žije! Nemo žije!“

    Ovšem ještě stále nebylo vyhráno. Ať už to vypadalo jakkoliv nadějně, k životu měl ještě hodně daleko. I tak jsme nechali průchod svým nadšeným citům. Jen náš konstruktér zkoumal, co se stalo a záhy objasnil příčinu nezdaru. Trubička, kterou použil jako vedení po drátu pro hladký start, se plameny k němu připekla, uvěznila raketu na rampě a pak už to nemohlo dopadnout jinak, než to dopadlo.

    Nemo se postupně po dalších elektrošocích, z téměř fatálního nezdaru dostal a za týden byl zase fit a připraven k dalšímu použití. Karel kabinu důkladně prozkoumal a odstranil veškeré netěsnosti, pro případný další problém s ohněm, který si ovšem absolutně nepřipouštěl a vyzval nás k ostrému startu.

                         *   *  *

   Šíp, tentokrát dvojka, byl připraven na rampě na pokraji lesa, kde nebyla žádná suchá tráva. Tím se vyloučil jeden z nebezpečných faktorů pro případný vznik dalšího požáru. Vodící trubička byla zpevněna a Nemo již netrpělivě čekal v restaurované kabině na další start. Doutnák byl zaveden. Po odpočítání, kterého se na požádání nadšeně ujal Mireček, aby měl pocit nějaké důležitosti v partě, byla šňůra zapálena. Pro jistotu jsme naskákali za velký povalený kmen. Viky mačkal láhev s vodou, až mu zbělaly klouby. Mireček měl zacpané uši a já se tulil ke Karlovi, protože za kmenem přeci jen nebylo zas až tolik místa na nějaké rozvalování.

    Ozvalo se neskutečné syčení a jakési hlasité odfouknutí, následné podivné odplivnutí a štíhlé bílé tělo s nápisem ŠÍP 2, doprovázeno bílou kouřovou stopou, se vzneslo prudce k nebi, Byly to snad jen dvě, tři vteřinky a „šíp“ byl nad vrcholy stromů. Těsně potom došlo raketě palivo a gravitace si ji nemilosrdně přitáhla zpátky. Dopadla na vrch vzrostlé borovice. Postupně se propadala k zemi. Narážela na jednotlivé větve. S každým nárazem z ní kus odpadl. Dokonce srazila jednu šišku, která se jí postavila do cesty. Nakonec zbyl jen tubus s kabinou, která kupodivu zůstala na svém místě. Naposledy se prosmýkla mezi větvovím a dopadla do zatravněného mechu pod statnou sosnou. Chvíli jsme ani nedýchali a pak se dali do pohybu. Křičeli jsme jeden přes druhého hurá, hurá a běželi k patě stromu.

    V okamžiku, když jsme všichni zprudka dobrzdili těsně u válce rakety, nás Karel zastavil rozpaženýma rukama. Zůstali jsme všichni v těch pozicích, ve kterých nás zaštronzoval. Po chvíli, jako by snad očekával nějaký hlasitý Nemův projev, jako třeba „Pusťte mě ven!“ nebo tak něco, se sehnul k mechovému polštáři a opatrně vzal mírně očouzené tělo rakety do rukou. Motor chyběl. Asi se urazil někde mezi šiškami. Ani v okolí se nepovaloval, ale to v této chvíli nebylo podstatné. Byl už stejně nepoužitelný. Podíval se na nás a s chvějícíma rukama, plnýma očekávání, kabinu vysunul.

     Kapitán Nemo byl o stěny zapřen všema svýma nohama a jeho očka na nás spiklenecky pokukovala. Pak na nás zamával tykadly a bylo zjevné, že se mu to líbilo. Vypukl další oslavný ryk. Poskakovali jsme a plácali se po tělech. Nemo byl opatrně vyklepnut a uložen do přepravního transportéru. Tam na něj již čekal připravený šťavnatý list voděnky a než jsme došli domů, měl čtvrtku v sobě.

    K domovu jsme se vraceli za hlasitého štěbetání a hurá a tralala. Poplácávali jsme se stále po ramenou a šťouchali do sebe jak pominutí. Karel kráčel s nosem pyšně vztyčeným k nebesům, obskakován třemi křepčícími tajtrlíky. Jeho úsměv dával světu jasně najevo, že to zvládl. Byl to on, malý Ciolkovskij z podchlazené devatenáctky, který to dokázal.

    Pakobylka vše přestála ve zdraví a měla několik generací kosmického potěru. Byla prvním a doposud zřejmě posledním pakobylčím kosmonautem a byla na to po celou dobu, co žila a konzumovala nepřeberné množství lupení náležitě pyšná.

    A na kosmodromu po nás zbyl jen vypálený kruh v čerstvé trávě a k nebi ještě několik dní pyšně trčící ocelový drát o průměru čtyři milimetry.