Práva bez povinností aneb Výchova dítek v Čechách

           Z ministerstva práce a sociálních věcí vzešla metodická příručka, podle níž se dítě, kterému bylo patnáct let a dokončilo povinnou školní docházku, smí samo rozhodnout, zda chce dál studovat či nikoli. Že své takto emancipované dítě budete ze zákona nuceni živit, i když se bude flákat po parcích a fetovat, to už brožura nezmiňuje. Odborníci za větší problém než užívání návykových látek považují nerespektování názoru dítěte, i když se jedná o rozhodnutí špatné. Podivná logika, avšak s přihlédnutím k tomu, jak je u nás nahlíženo na výchovu mládeže, ani ne zas tak moc překvapivá. Neměl by však o svém životě rozhodovat jen ten, kdo o něm už alespoň něco málo ví?

           A tak se české děti plošně rozhodly nevzdělávat (podle této logiky na to asi mají právo). Svědčí o tom aktuální výsledky maturit. Od roku 2022 by na všech středních školách měla být zavedena povinná státní maturita z matematiky, z níž však mimochodem letos více než pětina studentů propadla. A to těch, co si matematiku dobrovolně zvolili místo cizího jazyka. Jak si pak asi povedou ti všichni ostatní, kteří se matematiky bojí jako čert kříže? Už se rozproudily plamenné debaty: testy byly moc těžké, státní školství je špatné, učitelé jsou hrozní, nemoderní, dokonce chtějí po dětech.... aby se učily!

Nikde však nezazněla otázka: nenesou na tom svůj podíl hlavně žáci, kterých se to primárně týká? Dopustili jsme, že vzorem a jediným zdrojem informací našich dětí je youtuber. Mezi oblíbenými sporty převládá parkour (ne ten na koních! V tomhle skáčete ve městě ze zídky na zídku a metáte salta přes zábradlí). Tato z reality vytržená generace nám ještě ukáže, co jsme na ní napáchali. A nechtěla to po nás ani doba ani společnost ani demokracie ani Havel ani Brusel.

           Přesto jsou děti o krok dál než my. Samy dávno pochopily, že na střední školu se díky financování „na žáka“ dostane úplně každý. Pochopily, že je pak další čtyři roky nikdo nevyhodí, protože je třeba mít naplněný stav. Že na základní vzdělání dosáhnou všichni, kdo zvládnou načisto smazat tabuli. Raději už se vůbec nepropadá, to by dělalo školám špatnou reklamu. A povinná státní maturita z matematiky? To se ještě nějak vymyslí, nejspíš ji nový ministr vlády (kterou nemáme) odloží na neurčito. Přece si nepřiznáme, že naše děti jsou líné nebo nedejbože hloupé! Jaké je to pak s motivací a kázní žáků během vyučování si asi všichni dokážeme živě představit. Vize o školních třídách, napěchovaných zvídavými a po vědomostech dychtícími puberťáky, kterým brání v jejich rozvoji ten zlý vyhořelý učitel, jsou pouze lží kariéristických pseudohumanistů.      

           České školství je specifické v tom, že desetitisíce pedagogů dennodenně naráží na chyby systému, který jim však nenaslouchá a činí kroky zcela opačné. Jeden příklad za všechny. Každý z praxe vám potvrdí, že inkluze, výdobytek takzvaného moderního školství, je nefunkční paskvil a nabobtnalá byrokratická hydra, která dusí školy i pedagogické pracovníky v nich. Nejvíc škodí dětem samotným. Popisují se stohy papírů, individuálních vzdělávacích plánů a podpůrných opatření, o nichž všichni vědí, že stejně ničemu nepomůžou. Žáků s diagnózou z pedagogicko-psychologické poradny je dnes ve školní třídě klidně i třetina. Vzpomínáte si, kolik jste jich měli ve třídě vy? Já žádného... Ve společnosti je fatálně nepochopen samotný princip inkluze. Rodič se honí za diagnózou z poradny, kterou vnímá jako omluvenku pro své dítě, které pak už nemusí nic dělat. Jenže je to právě naopak. S integrovaným žákem je třeba o to víc pracovat jak v rodině, tak ve škole, aby snižoval svůj deficit a co možná nejvíc se přiblížil svým vrstevníkům. A že se to ve většině případů příliš nedaří, je zjevné.

           Lžeme sami sobě. Jedním z průřezových témat hrdého Rámcového vzdělávacího programu MŠMT je „výchova demokratického občana“. A zatímco se bijeme do prsou, jak je naše školství otevřeno názorům studentů, v mnohých školách a školských zařízeních se zaměstnancům dává podepisovat mlčenlivost (pardon, „obecné zásady komunikace“, jak by mě opravili politruci z ministerstva).

           Kdy konečně přestaneme naivně nahlížet na dítě jako na zdroj absolutního dobra? Bylo-li by tomu tak, kde se potom bere šikana i v nejmladších dětských kolektivech? Proč děti do určitého věku podvádějí při hrách a účelově lžou i svým nejbližším? Nejsou to pak právě žáci, kdo staví bariéry mezi děti a učitele? Podle Jana Amose Komenského se „člověk stává člověkem pouze výchovou.“ V každém lidském stvoření je zlo a dobro rozděleno rovnoměrně půl napůl. Jestli se někdo v době „krize rodiny“ snaží o mravní výchovu mládeže, pak je to právě škola.

           Mluví se o rušení gymnázií - jsou prý elitářská. Jasně, chceme ty nejlepší stáhnout zpátky do průměrné šedivé masy, která je požere. Hlavně aby nebylo na ty slabé moc vidět - říká se tomu pozitivní diskriminace - chytrý, bezproblémový žák dnes nikoho nezajímá. Každou vyspělou civilizaci táhly dopředu elity, evropská liberální demokracie se však postupně stává diktaturou arogantních řvoucích menšin. Vysokoškolsky vzdělané pedagogy se snažíme umlčet, zatímco selhávajícím rodičům jsme dali do rukou nástroj anonymně bonzovat České školní inspekci. Osobnostně nevyzrálým dětem teď dáváme možnost nestudovat a nepracovat. Německý filozof Friedrich Nietzsche říká: „Čím je člověk průměrnější, slabší, podrobenější a zbabělejší, tím spíše bude konat zlo: u něho je říše zla nejobsáhlejší.“

           Nekritickým, hyperprotektivním přístupem k mladým živíme zlo mezi námi.