Přezdívky

Byl pátek večer a lehounce mžilo. Pod smrkovými větvemi na okraji dostřelky se u ohýnku povaloval osamělý tramp, na klacku opékal kousek sýra a z kouřícího hrnku vedle něj voněla káva. Byl to Olda, známá místní figurka, zvláštní samotář, který sice patřil k nedaleké osadě, kam ale poslední dobou téměř nejezdil.

Z lesa vedle jeho plácku se vyloupla postava a další dvě se rýsovaly v křoví.

„Kdo to je?“ ozvalo se odtamtud šeptem a vzápětí zazněla i odpověď.

„Starej Podivín.“

Olda dobře slyšel to velké písmeno ve slově „Podivín“, už se asi doopravdy stalo jeho přezdívkou. Zatím se všem ubránil, ale s touhle to začínalo být vážné.

„Ahoj Oldo,“ pozdravil ten, co přistoupil k ohni. Aspoň, že mu tak zatím neříkají všichni. „Nejdeš s námi na Dřevěnku? Ve srubu bude příjemnějc.“

Olda potřásl hlavou. Vědí, že tam patří, že tu chajdu dokonce stavěl. Uznávají to a kdykoli přijede, cítí z nich něco jako úctu. Ale zároveň jsou odděleni, propastí času a nevědomosti.

 „Dneska ne, kluci. Trocha toho deště mi neublíží.“

Odešli a Olda se v duchu zastavil u té myšlenky. Dan se v květnu odstěhoval někam do horoucích pekel a on tu zůstal z původní party sám. Poslední Mohykán. Protože oni jsou skutečně moc mladí, mezi nimi už není nikdo, kdo by pamatoval. Kdo by věděl. Za tu nevědomost nemůžou, protože nikdo nenašel odvahu jim to povyprávět, ale nikdo z nich ani neslyšel o tom vandru, té noci hrůzy, kdy v bludišti pískovcových skal hledali kamarádku s vidinou jejího rozmláceného těla ležícího pod útesem. To zoufalství, když si ráno přiznali, že tohle nemá cenu a obrátili se na bezpečnost. Tu beznaděj, když místo hledání pořád dokola museli opakovat, že není možné, aby zdrhla, že nevědí, kam by mohla jít, že prostě zmizela – sama, jen v teplákách a košili, nic si nevzala, s nikým se nerozloučila. Že se jí určitě něco stalo, někdo jí ublížil…

Otřásl se. Tahle vzpomínka pořád bolela, i když byla tak hluboko.

To kvůli ní nepřijal žádnou přezdívku. Zlobila ho a schválně mu říkala jak miminu, a navíc skoro každý týden jinak. Siláku, Medvídku, Pusinko, Šikulo, Darebáčku… jak ho to tenkrát štvalo! Samozřejmě o to víc se kamarádi smáli. Zato když zmizela, nikdo mu už nikdy neřekl jinak, než Oldo. Teda doteď.

„Přezdívky!“ odfrknul si pohrdlivě. A ihned si vzpomněl na zářivý příklad toho, jak je kluci pohotově odkládali. No, pravda, bylo to vlastně jen jednou a možná to bylo trochu nahrané, ale stejně, byla to tenkrát pořádná sranda.

 Kytka tehdy na osadu přivedla kamarádku Lídu. Byla to neobyčejně pěkná kamarádka, to všichni zhodnotili na první pohled. A začali jí říkat Krásko. Jenže Lídě se to zdálo urážlivé nebo co a Kytka jí chtěla ukázat, že o nic nejde, přezdívku mají všichni. V tu chvíli přišli poslední čtyři kamarádi a začali se postupně trousit dovnitř, poučeni, že Lídě se říká Lído. Kytka se zaradovala nad přívalem nových příkladů a začala kluky horečně představovat. Jenže oni podlehli Lídinu kouzlu a Kytčino úsilí zcela zmařili.

„Tak tohle je Mužík,“ spustila Kytka a Mužík odvětil: „Ahoj, já jsem Honza.“

„Lída,“ pípla Lída.

Ale už vcházeli další a Kytka srdnatě pokračovala: „To je Máňa a Mikulda.“

„Honza,“ a „Honza,“ zaznělo nad stisknutýma rukama a Kytka se zamračila. Pak do hrobového ticha, ve kterém všichni očekávali pokračování, dodala: „A Rosťa.“

„Ahoj, Honza,“ nezklamal Rosťa, zatímco na Lídu uplatňoval svůj zaručeně fungující úsměv.

Všichni se příšerně rozchechtali, až na úplně rudou Kytku a úplně zmatenou Lídu, která takové koncentraci Honzů prostě nemohla uvěřit a myslela, že si z ní utahují.

*

Olda se s trhnutím pobudil a zjistil, že z ohýnku zbyly jen řeřavé uhlíky. Rozespale sáhnul po hromadě klacků vedle sebe, přiložil a rozpačitě si začal mnout oči, protože okolo jeho ohně najednou seděli úplně cizí chlapi, z každé strany jeden. Po pravici měl celkem obyčejného trampa v maskáčové bundě a ošoupaném klobouku. Přívětivě se usmíval a nepřítomně se šťoural klacíkem v ohništi.

 Zato chlápek po levici se tvářil smrtelně vážně, byl vyfiknutej v jemňoučké kožené košili a legínách s třásněmi podél všech vnějších švů, na krku měl náhrdelník z nějakých drápů a malý váček pošitý barevnými korálky. Byl hladce oholený a na nepokryté hlavě mu svítily žluté vlasy. V pololehu se nenuceně opíral o levý loket a před ním se v záři ohně blýskala puška.

Olda vytřeštil oči a úplně se narovnal, což mu umožnilo pořádný pohled na posledního společníka. Ten seděl naproti němu, černé vlasy, ulízané dozadu a do stran, se mu mokře leskly, nahou hruď pokrývaly jen tmavé chlupy a spodek těla měl zabalený v bílém froté ručníku.

„Kde jste...se...tu vzali??“

„Já přišel tady z lesa,“ pokrčil rameny muž s puškou.

„Mě přinesla múza,“ usmál se tramp a přiložil na oheň.

„No a mě gorila,“ ohlédl se naháč trochu za sebe a rukou si uhladil vlasy.

„A...a...hoj, já...jsem Old...Olda,“ vykoktal Olda.

„Zdravím,“ kývl blonďák rozvážně. „Já jsem Old Shatterhand. Nepřítele rozdrtím jedinou ranou pěstí,“ pochlubil se a druzí dva chápavě pokývali hlavami. Nahatec se připojil.

„Mně říkají Old Spice Man. Jediným závanem své vůně zvládnu pobláznit desítky žen.“ Ostatní se opět tvářili, že naprosto rozumí. Nakonec se ozval i tramp.

„A já jsem nějakej Oldpsavec. Jedinou povídkou rozpláču nebo rozesměju stovku trampů. Podle situace.“

Old Shatterhand i Old spice Man zase uznale pokývali, ale než kdokoli další stihl něco říct, ozvalo se v nedalekém houští ukrutné praskání a šustění, jako by se tamtudy prodíral minimálně medvěd. Old Shatterhand byl v mžiku na nohou a s namířenou puškou se tam opatrně blížil.

„Počkejte, počkejte, s tou puškou pomalu,“ krotil ho Old Spice Man a v rychlosti si kolem boků zavazoval ručník, který mu málem spadl a odhalil nechtěný výhled. „To bude moje gorila, pustil jsem ji trochu se proběhnout do pralesa.“

„Raději to prověřím,“ řekl zálesák s vážnou tváří, naproti tomu tramp se zvedl pěkně zvesela.

„Tak na to se podívám. To bude dobrá sranda a múza mě sem určitě neprskla jen tak bez záměru.“

„Hlavně mi ji nevyplašte, začíná mi tu být chladno. A taky nemůžu najít hřeben. Potřebuju do koupelny!“

*

Olda se znovu probudil, tentokrát zimou. Ještě nezačalo svítat, jeho oheň vyhasl a on u něj usnul jen tak, ani nezalezl do spacáku.

Byl to ale divnej sen, co? Trochu mimoděk se rozhlížel okolo a hledal... co vlastně? Stopy okolo ohně? Otisk pažby v lesní prsti?? Křoví ožrané od gorily???

Upřímně se rozchechtal a chvíli mu trvalo, než ho to přešlo. „No jo, já jsem přece taky nějakej Old. Old Odd. Starej Podivín, ti kluci mají pravdu. Úplnou pravdu,“ rozesmál se znovu a začal rozdmýchávat oheň, aby si mohl nachystat snídani.

Když se v klídku a dosyta najedl, sbalil ležení a vydal se směrem na Dřevěnku. Nespěchal, prošel se pěkně okrajem dostřelky a cestou si do pusy sbíral borůvky. Ke srubu dorazil právě včas, většina osazenstva seděla v družném rozhovoru u ohniště. Viděl řadu známých tváří a mezi nimi sem tam nějakou neznámou, už tu dlouho nebyl. A právě jeden z těch nových se naklonil k sousedovi s očima upřenýma na Oldu a s tou neodbytnou otázkou na jazyku. Ale Olda byl rychlejší, bez okolků přistoupil právě k němu a napřáhl pravici.

„Ahoj, já jsem ten Starej Podivín. A protože ve srubu je přeci jen příjemnějc,“ mrknul na toho, který ho včera přemlouval, „vyslechnete si pár opravdu starých a opravdu podivných příběhů, postupem času.“

Odložil bagáž, usedl do mezery, kterou mezi sebou udělali, a s novým zaujetím pokýval hlavou. Ano, usmál se, je načase překlenout některé propasti a některé mosty naopak spálit.