Digitální rodina

Známe je dokonce ještě předtím, než se narodí: jako zavinutý stín na snímku z ultrazvuku. Pak nám hrdí rodiče dopřejí popatřit na okrvavělý a ohlenělý uzlík neštěstí, plný slz, že sotva je na světě, už ho fotí. A pak už je vidíme denně, v peřinkách, v kočárku, s ústy oblepenými kaší, s chrastítkem atp. Rostou nám všem před očima. Digitální děti.

Sociální role rodiče v době digitálních médií nabrala nový směr: rodič je především správce prezentace svého rodičovství na jedné a dítěte na druhé straně. Rodinná kronika už se nepíše pro okruh nejbližších, jimž je při výjimečných příležitostech předkládána v podobě fotografií nebo historek, dnes je rodinná kronika věc veřejná.

A jako věc veřejná se tak rodina stává místem široké interakce. Každý, kdo je v dosahu, ve spojení, může se tedy svým způsobem podílet na rodinném životě ústředních postav: matky, otce, dítěte.

Nukleární rodina tak nenápadně vstupuje do další vývojové fáze: digitální rodiny. Už ne jen rodiče a děti, nýbrž rodiče, děti a široký, někdy neomezený okruh uživatelů internetu. Když se ve středočeském okresním městečku Kláře Jiroutkové narodí syn Pavlík, může mu dělat strýčka pan Vishnuvatan z indického Džajpúru, a to online 24 hodin denně. Svět se proměnil v globální vesnici, jak situaci označil už před padesáti lety teoretik médií Marshall McLuhan.

Můžeme odhadovat, jaké důvody vedou rodiče k tak intenzivnímu sdílení svého soukromí a především soukromí svých dětí. Ponecháme-li stranou ty nejzjevnější, jakými jsou hormonální dysbalance nebo samotné možnosti techniky, můžeme zkusit myslet zasutější, temnější motivy.

Odhaduje se, že už 20 % dětí v ČR žije v neúplné rodině. Rozvodovost je asi 60 % (v Praze až 75 %). Dost možná nějaká intuice žene digitální rodiče z reálných příbytků do příbytků virtuálních, neboť v případě rozkolu rodičů se snadněji najde vhodný protějšek, s kterým bude možné dítě „dochovat“, protože už bude na dítě zvyklý. Případně, pokud se nikdo takový nenajde, bude mít dítě dost „strýčků“, „tetiček“, „bratranců“ a „sestřenic“, s nimiž se nebude cítit tak osaměle, pokud by žilo pouze s jedním z rodičů.

Ve hře může být i ta samá intuice sledující jiný cíl: ten z rodičů, který se cítí méně jistě, ukazuje druhému rodiči, potažmo budoucím arbitrům jejich vztahu, jak dobře pečoval o dítě, když je ještě měl v péči; jak dobrým byl rodičem a jakou ztrátu utrpí partner a dítě, pokud bude z rodinného kruhu vytěsněn.

A ve hře může být mnoho dalších důvodů, ale o nich až jindy. Teď se pozorně zadívejte do těch buclatých tvářiček slepených z milionů pixelů a udělejte to nejmenší, protože to nic nestojí: dejte jim lajk; třeba to prodlouží životnost rodiny o den a na světě bude méně nešťastných dětiček, jejichž rodiče tak úžasně působili na fotkách a tak úspěšně vedli své domácnosti ke krachu.