Autobiograficky/pokus/dotaz

Když jsem byla malá, nenapadlo mne, že jsem jiná. Jiní mi přišli ti kolem. Máma. Otec. A nejspíš i můj mladší bratr.

Byla jsem tak jiná, že mi chyběl patřičný nadhled. Byla jsem jiná, ale byla jsem "normální" nebo řekněme "zdravá."

Vždy jsem ale chtěla dál a výš. Radovala jsem se z hloupostí. K svátku a narozeninám jsem skládala lidem básně. A později pod lavicí psávala celý listopad vánoční rýmovačky. Udělat z každého dne svátek.

Moc hlasitá Klára, moc veselá, moc upovídaná, moc chytrá, moc všechno.

Nicméně, ať je člověk jakýkoli jiný, nezasloužil si soud a rozsudek, jakého se dostalo mně. Ani když z té své jinakosti onemocní.

Je mi 21 let. Oficiálně jsem plnoletá a to i v jiných státech. Jsem mladá, docela hezká, vtipná, pořád  chytrá. Ostatně málem mne vzali na vysokou... málem. Nedokážu pracovat pod stresem.

Obžaloba?

Mám OCD. Zní mi to jako štít. Neprostupná bariéra. Obsedantně-kompulzivní porucha.  Nálepku jsem dostala před dvěma roky. Říkám, že jsem se zcvokla. Pořádek. Řád. Nestoupat na rohožky. Dveře otevírat malíčkem, nebo loktem. Nesahat na věci v obchodě, pokud je nechci koupit.

 A vůbec omezit veškeré doteky. Omezit objímání až tolik, že ho omezím úplně. Ale hlavně nepřekážet.

Co kdybych zanechala "stopu"? Co kdybych ovlivnila nepříznivě něčí osud? Má hlava se rozhodla, že to nedopustí.

Nejspíš bych našla tisíc příčin, proč to všechno začalo.

Nejspíš by k tomu nemuselo nikdy dojít. Ale došlo.

Šestitýdenní hospitalizace v psychiatrické léčebně neměla valný výsledek. Jen antidepresiva. Víc antidepresiv.  A invalidní důchod jako bonus.

Verdikt?

Klára Danielová nedokáže plnohodnotně obohatit naši rodinu, naše město, naši společnost. Její úzkostné stavy omezují chod naší domácnosti. Byt, který získala na základě své žádosti a kam se přestěhovala s bratrem,  si z našeho pohledu vlastně nezaslouží. Ač chce být jakkoli funkční a vrátit se do normálního života, je momentálně  její přítomnost na obtíž.

Rozsudek?

Cesta z města. Do domu, který patří  otci a kde může přes léto pracovat. Ovocný trh plodí od jara do podzimu.

Byt bude zatím užívat její bratr. Bratr, který je plnohodnotný. Má přítelkyni. Práci,  a nemá problém.

Doba výkonu trestu: Neurčitá.

A tak jsem tady. Dům v srdci Chřibů by za normálních okolností byl výhrou v loterii. Ale? Já nebudu žít v domě, který je jinak prázdný....

"Nebudu vytápět celý barák kvůli tobě," řekl otec, když těžce scházel s točitých úzkých schodů. Jdu za ním, poslušně jako pejsek.

Zábradlí tady mi paradoxně nevadí. Nevadí mi, kdyby ode mne něco chytil otec. Vím vlastně, že je dost silný, na to,  aby ode mne něco chytil.

Třeba žloutenku typu C. Ale proti nějaké žloutence jsem se nechala očkovat, takže to možná zabírá na všechny zmutované podobné viry.

"Ubytuj se, vybal si, a něco mi přijď pomoct na patro. Dělám tam nové omítky."

Otec je zedník. Bodrý čtyřicátník, který se s nikým a ničím nepáře.

"ÓCéDé má každý druhý," probíhaly naše telefonické hovory z léčebny. "Já taky kontroluju někdy dvakrát auto, jestli jsem ho zamknul. A jsem normální. Normálně dělám. Pak dojdu dom, najím se, udělám něco kolem baráku nebo jedu sem. A hlavně se nelituju."

Chápu jak to myslí. Jenže já ani nepřejdu ulici, aniž bych se bála, že někoho zabiju. To je jedno jak. Dotekem, bakterií, virem, myšlenkou, dechem.

Otevře poslední dveře napravo.

Vím, že tam byl sklep.

A on je tam pořád.

Jen krabice a nářadí zmizelo a u zdi stojí kovová postel se slaměnou matrací.

Uprostřed místnosti je stůl si igelitovým ubrusem potištěným drobnými modrými kytičkami. Dvě židle, tak z padesátých let.

U protilehlé zdi starý příborník, speciálně pro mne s poličkami vystlanými čerstvými novinami. Proti molům, přece.

Odrbaný koberec a kamna s dvěma plotnami.

To je vše.

"Koupat se můžeš chodit nahoru. Dřevo do kamen je v přístřešku. Když bude chybět, dovezu od nás."

Velkorysé.

Odejde a já v samotě a tichu čichám zatuchlinu. To je sklep, dochází mi, a v mohérovém svetru se moje už tak drobná postava ještě víc zmenší.

Je mi dvacet jedna let a tři čtvrtě. Jsem mladá, mám střední školu, státnice z Angličtiny, a budu žít ve sklepě.

Rychle vybaluju batoh. Když ho položím na těžkou peřinu, ta jen smutně vydechne.

Rychle, kde mám léky. Celá se uvnitř třesu. Vím, dnes už jsem měla půlku, ale potřebuju ještě jednu, jinak se rozbrečím.

Tu radost mu neudělám. Nemůžu. Nechci.

Tak. Lámu tabletku přes dělící čáru a polykám ji bez zapití.

Dívám se ven suterénním oknem.

Tráva. Vidím jen trávu a kousek odpoledního slunce. Tráva v zahradě, kterou nevidím.

"V týdnu ti sem dovezu telku, " volá na mne otec z patra. Loudám se nahoru.

Tady je to jiné.

Tady je sváteční pokoj. Vzpomínám na babičku, která tu kdysi dávno slavila své padesátiny.

Sváteční porcelán cinkal. Stůl se prohýbal pod dobrotami. Babička s nakadeřenou hlavou si s každým přiťukávala.

Menší děti si hrály na tlustém rudě vyšívaném koberci. Velká sláva. Dům plný živých lidí. Písničky. Hrála jsem se sestřenicí na honěnou. Ještě vidím samu sebe, jak běžím do kuchyně a zpátky.

A smích. Tolik smíchu. A nejlepší limonáda jakou jsem kdy pila. Je mi pět. A myslím, že tak veselý bude celý život. Úsměvy, zpěv, radost.

"Tak jdeš?"

Otec stojí na štaflích v kuchyni a seškrabává ze zdi starou omítku, kterou před chvílí pokropil vodou, aby změkla.

Tady v tom pokoji zemřel děda. Před necelým rokem.