Horymírka 05

To bylo jenom několik vzpomínek na náš sklep. Ale teď jsme na začátku, daleko před válkou, před tím historickým předělem, před tím bodem v dějinách, podle něhož pamětníci zvykli měřit čas. I já ho tak měřím.

Když se zahloubám do dávné minulosti, až do samých začátků vědomí, zjevují se mi útržky, které, bez souvislostí, zůstaly natrvalo v paměti a nic nebo téměř nic neznamenají. To ovšem pro dospělého. Ne tak pro dítě, které se orientuje v tom novém, v tom, co ještě nepoznalo, v životě – s­vém vlastním a svých blízkých. Pro to dítě je to sebeuvědomění, poznávání, zkušenost, první zjitřené city: radost, blaženost, údiv, zlost, žalost... Strach? Jen strach ne, ten mi tam nejhloub chybí. Vím, čím to je. Dnes to vím. Pocit strachu nebo hrůzy jsem hojně zakoušel až později, tenkrát ne. V mém raném dětství místo neměl. Byla tam jen láska. Pořád byl někdo se mnou, nebylo čeho se bát. Na abstraktní strachy, jaké prožívali dospělí, strach z bídy, strach z hrozící války, na ty byla dušička ještě malá. Ta dušička měla své současné, bezprostřední pocity a tužby.

Jednou mě tatínek posadil na široký hřbet krávy, držel mě tam a já jsem žasl, jak úplně jiná je kráva shora. Jak se jí mezi rohy kudrnatí srst, jak hřeje do stehen, jak dýchá a voní... Byl to okamžik, malá chvilka, potom už nic. Ani nevím, kde to bylo. Ale doma v kuchyni pod stolem jsem pak býval nejraději. Hrál jsem si na to, že jsem ve chlévě. Když se mě maminka zeptala, co tam pořád pod tím stolem dělám, tak jsem prý toužebně zakňoural: „Kdybysem tak já byl kláva!“ A nedal jsem pokoj, dokud mě maminka tou krávou neudělala. Musela obrátit štokrle a „uvázat“ mě k němu jako ke žlabu. To už jsem pak byl spokojený, že jsem kráva.

Byla nezaměstnanost a tatínek byl rád, že našel nějakou práci až v Německu. Jméno toho města si ještě dnes pamatuju – O­ldenburk. Nevím, jakou práci tam měl, ani jak tam byl dlouho. Vím jen, že mi odtud k pátým narozeninám poslal tank. Opravdový, těžký tank barvy khaki, na klíček. Pásy měl gumové, a když se natáhl, jel i přes překážky, jako skutečný. A ještě k tomu „střílel“ z děla. Výstřely byly jiskry z křesacího kamínku, jaký se používá do zapalovače. Měl jsem obrovskou radost. Tatínka možná nenapadlo, o čem ta hračka z Německa v té vzrušené době vypovídá. A já jsem měl jenom tu nevinnou radost. Hrál jsem si s tankem dlouho a rád. Ještě dnes cítím v rukách jeho tíhu a v nose vůně čerstvého nátěru a křesadla.

Přišel čas, kdy se doma mluvilo o mobilizaci. Kdy tatínek věčně ležel v novinách a komentoval zprávy, maminka vzdychala a poroučela všechno do vůle boží.

Tatínek začal sušit chlebové kůrky, shromažďoval je v pytli na půdě a říkal, že bude hůř, že už to jednou zažil. Jindy vysvětloval, že ty „suchary“ chystá pro uprchlíky. Bylo to nové slovo a znamenalo pro mě tajemství. Až později jsem zvěděl, že tehdy prchali Němci před nacismem z vlastní země a u nás nacházeli azyl. Ale my jsme žádného uprchlíka nikdy neviděli.

Zato se občas ukázaly babky kořenářky. Slověnky, které po světě prodávaly koření. Někdy u nás přespaly. Napjatě jsem před spaním poslouchal jejich vyprávění. Bývaly to často hrůzostrašné historky. Maminka viděla, jak je prožívám a zaháněla mě spát. Jak jen jsem mohl, tak jsem spaní oddaloval, aby mi nic neušlo.

Také pamatuju dráteníka. Jeho „Drááátovat flikovááát!“ se rozléhalo uličkou. Lidé mu dávali opravovat potlučené hrnce.

Nebo vzpomínám na sklenáře, který v krosně na zádech nosil sklo a zasklíval rozbitá okna.

Také vápeníka pamatuju. Nehašené vápno vozil na voze taženém jedním koníkem a vytrvale hulákal „Vááápnováápnováp“. Byl bych rád věděl, proč to slovo nikdy nedokončí. Trhalo mi to uši. Ale zeptat se ho, to jsem se neodvážil. Vypadal ve svém zaprášeném kabátě a do očí vražené bíle ušmudlané čepici dost nerudně.

Nebo koupání ve Svitavě. Nejraději jsme se koupali pod maloměřickým mostem, kousek proti proudu. Od Tyršova parčíku se tam stáčela do strmého břehu zaříznutá svahová cesta až dolů k vodě. Po ní sjížděli povozníci plavit koně. Rádi jsme se dívali a kdo se odvážil, mohl pomáhat česat koním tu jejich krásně přilnavou mokrou srst. Taky jsem se odvážil. Byl to nádherný pocit. Když byl kůň hodný a pokojně postál, vůbec se mi pak nechtělo s česáním končit.

Podmínky pro plavání pro nás kluky tam nebyly zrovna nejlepší. Náš břeh byl příliš kamenitý a voda mělká, zatímco o pár metrů dál ke středu řeky se s hloubkou zrychloval i proud. Lehce podrazil nohy na kluzkém kamení a hned bylo koleno natlučené nebo loket odřený. Dobře se plavalo nad splavem, který je odtud asi sto metrů proti proudu. Tam se dalo dokonce ze břehu skákat a největší odvážlivci sjížděli po splavu jako po skluzavce. Dole to však také zavánělo potlučením, a když teklo víc vody, tak i spolknutím nějakého „andělíčka“ ve vířící, bíle zpěněné vodě. Občas se to někomu stalo.

V tišinách jsme do rukou chytali běličky a hrouzky. Někdy jsme objevili i raka klepetáče.

U toho jsem tenkrát nebyl, když kluci přitáhli ke břehu objemnou krabici, která uvázla na jezu, a když ji otevřeli, tak by se v nich krve nedořezal: promodralý mužský trup. Dlouho pak policie na loďkách bidly prohmatávala celou oblast nad jezem, než našla další kusy těla. Nevím proč všichni podezírali Bulhary, kteří měli veliké zahradnictví odtud proti proudu. Snad že to nebyli „naši“. To nepodložené podezírání se mi příčilo a s klukama jsem se kvůli tomu hádal.

Jak vyšetřování dopadlo, nevím. Ale k těm Bulharům se váže také jedna moje vzpomínka. Nesnášel jsem rajčata. Až jednou, když jsme si nějaké rajské jablíčko utrhli na jejich poli, a byla to tedy krádež a hřích, tak mi poprvé zachutnalo. Z toho hříchu jsem se ovšem při nejbližší příležitosti vyzpovídal. Ale rajčata od té doby miluju. A u všech těch dovážených nedozrálých a nechutných si s nostalgií vzpomenu na ta „bulharská“. Jen výjimečně mi nějaké zachutná skoro stejně.

Přišla jarní povodeň. Na Svitavě se hnuly ledy. Mezi ostatními kluky jsem byl nejmladší. Plavili jsme se na ledových krách nad splavem. Kluci se předháněli, kdo skočí do větší dálky z jedné kry na druhou. Chtěl jsem to taky zkusit. Jenže kra se pode mnou zhoupla a skok se nepovedl. Štěstí, že jsem na tu druhou dosáhl aspoň rukama. Zůstal jsem viset za lokty v ledové vodě. Úžil se mi dech, ale kupodivu jsem nezpanikařil. Jako bych dopředu věděl, že už se nic horšího nestane. Velcí kluci se polekali víc než já. Pomohli mi nahoru a přenesli mě po houpajících se krách na břeh. Nechtěl jsem domů, bál jsem se výprasku, brečel jsem a říkal, že musím napřed oschnout. Holky, co tam také byly, mě trochu vyždímaly a když jsem tedy domů nechtěl, nechaly mě, bezradné, „osychat“. Za čtvrt hodiny na mě oblečení zmrzlo na krunýř. Potom už jsem se nezadržitelně třásl a dal se přemluvit, že tedy půjdu. Dopadlo to dobře. Místo výprasku byl horký čaj s citrónem a hned jsem musel do postele. Bylo tam krásně.

Ale ještě jednu vzpomínku na jarní řeku s plovoucími ledy mám. Vozili jsme se na krách, a já jsem dostal žízeň. Neodolal jsem, abych se nenapil přímo z řeky. Žízeň přešla, ale jen na chvíli. Napil jsem se znovu. A znovu. Žízeň byla neuhasitelná, ale ta studená voda mi velice chutnala. Bidly jsme se dostrkali až k ústí náhonu, tekoucího od cacovického mlýna. Také z něho jsem se napil. Bylo mi skvěle. Až večer doma přišla pohroma.

Naštěstí se tenkrát víc nestalo, jen ta řídká pohroma s hustým běháním.