Jak jsem Láďu zachránil od domova důchodců

Jak už asi víte, tak Láďův syn Láďa junior je velmi špatný syn. Pije kořalku, zahazuje se s nemravnými ženami, kterým jsou vidět kotníky, hraje bankomaty, pořád si od někoho půjčuje peníze, a honí ho sexekutoři. Láďa má ale i tak Láďu rád, a i když ho už mnohokrát zklamal, pořád mu dává další šanci. Tentokrát to ale Láďův Láďa přehnal a rozzlobil nejen mě a i ostatní sousedy.

Byl pátek. S Láďou jsme hráli vlastnoručně vyrobené domino z moduritu, popíjeli šípkový čaj a jedli sušenky dukla. Tyto sušenky jsou velmi vhodné pro všechny válečné veterány, kteří mají bojovou zkušenost z Dukelského průsmyku. A jak jsme hráli, pili a jedli, tak najednou přijelo moderní auto značky škoda typu felicia. Otevřely se dveře a ven vylez Láďa mladší a s ním nějaká žena.

Láďa mladší řekl: Ahoj tati a strejdo Luboši! Přijeli jsme za Tebou na malou návštěvu. Jsi rád?

Láďa starší si nasadil brýle, několikrát obešel tu nějakou ženu a pak řekl: Láďo, kdo to je? Vždyť má velmi moc krátkou sukni, boty na vysokém podpatku nevhodné do přírody, kroužky na záclony v uších a divné vícebarevné vlasy jako takový ten indiánský dědeček jménem šaman.

Láďa mladší řekl: Tati, to je moje nová žena přítelkyně Marcela. Je hezká, chytrá a mladá.

Žena řekla: Brej den a moc divně se tvářila.

Láďa řekl: Láďo, no nevím. Tato tvá žena přítelkyně je nějaká divná, ale když jste se sem táhli takovou dálku, tak pojďte dál, přeci vás nevyhodím. Pak se se mnou rozloučil, a já vyrazil domů. Cestou jsem si ale všiml, že mladí mají v autě mnoho věcí, například koberec, noční stolek nebo šicí stroj nebo pytel cementu, takže to vůbec nevypadalo, že přijeli jen na malou návštěvu...

Druhý den ráno jsem se rozhodl, že půjdu Láďu s Láďou a tou ženou zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. No a co myslíte? V pořádku to nebylo ani trochu.

Když jsem přišel k Láďově chalupě, na dvoře byla ohromná hromada věcí, hlavně Láďovo oblečení a věci osobní potřeby. Na té hromadě stála žena přítelkyně Marcela a všechno to třídila do dvou beden. Na jedné byl nápis Na charitu na druhé Na spálení. Láďa mladší měl na sobě montérky, stál smutně u kadibudky, v rukách měl kladivo jako dědeček v tradiční písni Pec nám spadla a přemýšlel, kam přesně zasadit ránu, aby se kadibudka sesypala. Z komůrky pro hosty se ozývalo Láďovo kvílení a volání o pomoc.

Velice jsem se zamračil, dal si ruce v bok, došel za Láďou juniorem a vykřikl: Kluku jeden nepovedený, co se to tady děje? Co to tady provádíte?

Láďa ale jen pokrčil rameny a ukázal na ženu Marcelu. Marcela se usmála, až se jí v ústech zaleskl zlatý zub, a vytáhla z rukávu jakýsi papír. Následně řekla: Děda to tady na nás včera všechno přepsal, protože půjde do domova důchodců, kam se moc těší. My to tady celé přestavíme, a bude z toho naše rekreační obydlí jménem víkendová chalupa. Láďo, už jsi vyměřil ten bazén s togobánem? A můžeš mi vysvětlit, proč jsi ještě nezboural kůlnu? Potřebujeme nějaká prkýnka na večerní grilování.

Láďa řekl: Ano, ano, miláčku, hned to bude.

Z okna komůrky pro hosty se ozval Láďa: Luboši, ty můj nejlepší kamaráde, oni mě opili třemi baleními pralinek. Dávali mi je a sami nejedli, pouze tajně strkali do kapes! Já ani nevím, co jsem to podepisoval, pomoc, pomoc, já nechci do domova důchodců! Jsem tady zamknutý!

Marcelka směrem k okýnku prohodila: Dědečku, tam se vám bude moc líbit. Celý den koukání na barevnou a placatou televizi, sezení v křesle, jídlo a spánek, to je přeci moc pěkné.

Moc jsem se rozzlobil a řekl: Tak to tedy ne! Láďa do žádného domova důchodců nepůjde! Láďo, proč z té komůrky neutečeš? Vždyť jsi už dospělý svalnatý válečný veterán starý 96 let, co snadno vyrazí i pancéřové dveře od Hitlerova bunkru!

Láďa vykřikl: Luboši, já bych je moc rád vyrazil, ale ony jsou památeční. Vlastnoručně jsem je stloukl z postele, na které jsem se svou nebožkou ženou manželkou vyrobil svého milovaného syna Láďu.

Já zakřičel: Láďo, co to povídáš, jaké památeční dveře! Podívej se, jak ti ten tvůj milovaný Láďa zasmolil! Vzmuž se a ty dveře hleď vyrazit!

Láďa řekl: Luboši, ty můj nejlepší kamaráde, máš úplnou pravdu, moment, už jdu.

Pak to křuplo, jako když pivovarský valášek stoupne kopýtkem na celou krabici arašídovitých křupek, a za vteřinu byl Láďa před chalupou. Držel odepnutý vojenský opasek s těžkou kovovou přezkou a kdyby měl kníry, tak by s nimi velmi hlasitě práskal. Protože ale kníry nemá, tak pouze neškodně rytmicky pokrčoval horní ret.

Láďa junior se moc vyděsil a i jeho žena přítelkyně Marcelka. Chtěli se dát na útěk, ale než od chtění překročili k činům, Láďa je oba dva chytil a začal jim vyplácet na holou tím svým opaskem. Hlasitě to pleskalo, oba dva zlí lidé úpěli a prosili o slitování, ale Láďa se nedal a každému vyplatil rovných pětadvacet. Já mu to kamarádsky odpočítal, aby to bylo přesné.

Láďa junior i zlá Marcelka měli po této výplatě úplně čtverečkovaná pozadí od té kovové přezky. Začal jsem se smát, protože mě napadlo, že by se na tom daly hrát piškvorky nebo lodě. A jak jsem se smál, tak se začal smát i Láďa. Pustil svého nepovedeného syna i jeho zlou ženu přítelkyni, zabavil jim ten nebezpečný podepsaný kus papíru, zadupal na ně, a potom jsme už jenom koukali, jak ti dva s pláčem nasedají do auta a ujíždějí pryč.

Řekl jsem: Láďo, co ty to máš za nepovedeného syna. Je to vůbec možné?

Láďa řekl: Luboši, stydím se, že jsem ho špatně vychoval a je z něho takový nezbedník. Co kdybys mi občas půjčil toho tvého, abych věděl, jaké je to mít hodného syna?

Já jsem řekl: Láďo, klidně ti Karla půjčím. On sice není nezbedník, ale počítej s tím, že je to truhlík, co neumí střílet ani ze vzduchovky a štítí se překusovat žížaly.

Láďa se zakabonil: Luboši, s dětmi je zkrátka kříž, málokteré je dokonalé jako my dva. Ještěže mám tebe, ty mě nezklameš nikdy. Dnes jsi mě zachránil od domova důchodců, to ti nikdy nezapomenu!

Dal mi svou pusou na mou pusu kamarádskou pusu a pak jsme se spolu společně pustili do uklízení všeho toho nepořádku.

Tak to je všechno a já doufám, že vás vaše děti nebo vnuci nikdy nebudou chtít dát do domova důchodců, protože to je moc smutná věc. Smutnější než třeba velký státní pohřeb nebo zima bez sněhu, takže se musí sáňkovat po blátě, a to už něco znamená.

Ahoj!

---