Bojovka

Klid, nadhled. Cizí slova. Zoufalství, paranoia. Denní chléb. Přesto ho dokázala dnes večer přesvědčit, že si nemusí dělat starosti a pustil ji ven. Vylétla ze dveří jako sotva opeřené ptáče nadšené velikostí a možnostmi světa mimo hnízdo. Bylo jim přes třicet a vychovávali spolu dvě dcery. Mladší udali k prarodičům, starší ťukala už několik hodin něco do tabletu. V temné místnosti jí barevné šmouhy tančily po obličeji. Vykouřil už polovinu druhé krabičky a teď se právě vrátil z další kouřové procházky okolo domu.

„Nepůjdeš už spát?“

„Zítra je sobota, nemusím vstávat do školy!“ odsekla mu na půl úst. Jeho otázkou částečně probuzená hrábla po talíři na opěradle pohovky, na kterém voněl již několik hodin perník s čokoládou a sypaný kokosem. Ukousla sousto, vrátila na talíř a zase pomalu přežvykujíc se ponořila do hry.

„Kdyby tady byla máma, už by tě vyštípala do postele,“ zvýšil hlas okořeněný frustrací. Jak to ta Lucie dělá? Ta se na dcery jen podívá a už šlapou jako hodinky. Zpocené dlaně otřel do flekatých tepláků a ztěžka se posadil vedle dítěte. Nestál jí ani za pohled. Bezmyšlenkovitě sledoval hbité prsty, jak utíkají po displeji a pohybují se ve virtuálním kostičkovaném světě. Lucie mladší jakoby mimochodem procedila: „Zase ti nezvedla telefon? Taky jsem jí psala.“

Trhl sebou. „A co?“ Sáhla za sebe, kde pod polštářem nahmatala mobil. Zkušeným grifem obtáhla tečky do písmene L a rozsvítila se konverzace s matkou. Přes celou obrazovku se zobrazilo minimálně šest zpráv se stejným textem posílaných po jednotkách až desítkách minut: KDE SEŠ? KDE SEŠ? KDE SEŠ?

Hlas se mu trochu zlomil, když dceru pohladil po zacuchaných vlasech, které jí nikdo večer nezapletl do obvyklého francouzského copu. „Taky se o ni bojíš?“

„Chmmm.“

 „Šla jen na tu dušičkovou bojovku, slíbila přece, že hned, jak to skončí, půjde domů.“

„Slyšela jsem.“

Neměl stání. Nemohl jít spát. Ani sedět. Vadilo mu kouřit. I jíst. Čekal každou vteřinou na známé zavrzání branky. Teď už se musí ozvat. Ne, teď. Místo toho klapla minutová ručička na velkých nástěnných hodinách. Samostatně umístěných plastických číslicích přidělaných na šedou zeď a volně běžících ručičkách. Ukázala rovné čtyři hodiny ráno.

Pootevřeným oknem uslyšel šramot a chichotání. Vyskočil na nohy, natáhl starou pracovní bundu a ani se neobtěžoval zavřít vchodové dveře. Do noci z nich zářilo světlo zalívající pruh zahrady až k bráně. Branka skřípěním zaprotestovala, když ji rozrazil. Ani to je nevyrušilo.

Stáli u plotu, opřeni o změť větví hroznového vína. Ona hlavu zakloněnou s jemným obláčkem páry u pusy, doširoka otevřenýma slepýma očima. On zabouřenou tvář do prohlubně mezi ramenem a šíjí, rukama bloudícíma po jejím těle. Omráčeně stál ani ne dva metry od nich a snažil se přemoci sílící paniku. Když vydechl: „To si ze mě děláte prdel?!“ odskočil jeho nejlepší kamarád od Lucie. V tu chvíli se její tělo s jemným žuchnutím bezvládně skácelo na mokrou trávu. Na bílé halence se od knoflíčků do podpaží černal rychle se rozšiřující flek. „Jen jsem nechtěl, aby tě dál trápila, kámo…,“ zakoktal Jakub nesouvisle a odklopýtal do záře pouličního osvětlení.