Tetovačka

Maminka s oblibou říká, že vypadám, jako kdyby mě někdo posral přes sítko. A má pravdu. Moje poctivě nešlechtěné tělo pokrývá stovka malých (velkých) černých (hnědých) teček = tedy znamének. Má kožní lékařka mě coby pacienta spíše nevyhledává. Když se u ní jednou do roka ukážu, aby mě zmonitorovala dermatoskopem, ostatní pacienti mají smůlu. „Pane Náhlovský,“ povídá pokaždé, „vy jste na celý den.“

Kožní průzkum neberu na lehkou váhu. O svou kůži pečuji jako o svou vlastní. Neprovádím sporty, při nichž by měl mohl někdo poleptat, popálit nebo - nedej bože - pokousat. Vykonávám povolání, při němž se vytvářejí hodnoty, hemeroidy a skolióza. Na pláž chodím v zásadě s centimetrovou vrstvou opalovacího krému a s trvale rozevřeným slunečníkem. Svou kůži udržuji trvale bílou a těch několik tisíc pigmentových skvrnek nechávám náležitě vyniknout coby nedílnou součást mé ojedinělé bytosti.

Tento dar (nebo také prokletí, budu-li citovat jiného postiženého kolegu, Petera Parkera) jsem dlouhé roky snášel jako přijatelné životní břímě. Nyní však cítím, jak jeho tíha nezadržitelně narůstá. Na vině je fenomén taterských salónů a všudypřítomně se vyskytující živá plátna... Ten tlak nelze nevnímat. V Česku jsou snad kromě prezidenta, Zdeňka Svěráka a mého psa potetovaní už všichni. Pryč jsou přitom časy, kdy byly přijatelné intimní vzkazy uschované mezi půlkami, miniaturní tečky na zátylku pod rozpuštěným copem a mikroskopická srdíčka na kotníku pod ponožkou... Doba pokročila. Malilinkaté obrázečky jsou pro sraby! 

Jinými slovy: „Kdo chce být v kurzu, musí si pokérovat obě paže, komplet celé nohy nebo třeba čelo.“ Pro člověka, který vydrží na přímém slunci tři minuty, je to těžká společenská masáž. Jestliže byl dříve zajímavý člověk, který měl na rameni vytetované jméno osoby, s níž přišel o panictví (panenství), dneska je pomalu výstřední ten, jehož tělo zůstalo jehlou nedotčeno. 

Chtělo by se tedy říci, že splňuji další podmínku pro potenciální výjimečnost...

Fascinovaně však pozoruji ty nejbizarnější taterské případy. Instagram je v tomto směru pikantním přehlídkovým molem. Můžete tady narazit na ženu, na jejímž dobře tvarovaném pozadí jsou vytetované dvě obrovské oční bulvy. Hned vedle na mě vystrkuje břišní vánočku týpek s nápisem Moskva. Naprosto omráčen jsem asi z dvacetileté Němky, která má přes celá záda natištěnou vlčí tlamu, na břiše chlupatého motýla a na prsou něco, co připomíná křížence roztomilého plyšového králíčka s kurevsky nasraným obřím drakem. Proklikávám její followery a k vlastnímu překvapení zde nenacházím Vladimíra Franze.

Nicméně mě to nevytrhává z mého deliria a přemýšlím.

Neměl bych se taky pokérovat? Co když to prošvihnu a budu pak jediný bez potisku? Příliš se o tom nehovoří, ale taterská krize přešlapuje netrpělivě za rohem. V obchodech mizí před Vánoci máslo, ve stavebnictví nejsou cihly a tetovací tonery nebudou jistě výjimkou... 

Skutečně nechci být jediný, kdo nebude moci sledovat, jak se mu obrázek na těle nezadržitelně deformuje v abstraktní koláč podivných životních výjevů a vesmírných pravd. 

Prohlížím si katalogy taterských salónů, proklikávám Instagram, Facebook a Google... Ačkoliv se podřizuji sociálně-společenské vlně, nehodlám být úplně stejný. Hrdě zamítám plačící bulvy, vyceněné tesáky, cokoliv ze zvířecího obludária a dokonce i velmi atraktivní nápis „Ostrava - Zábřeh“ pro své rosolovité bříško. 

Po probdělé noci plné klikání a existencionálního váhání mě konečně napadá naprosto svébytný, originální a ve své podstatě i velmi jednoduchý motiv. 

Nechám si natetovat další znaménka!

A nebudu přitom dělat Zdeňka Trošku.

Nechám si jich natetovat jednou tolik, kolik jich už mám!

Nejenže pak budu pokérovaný jako ostatní, ale ještě tím posílím svou jedinečnost!

A pokud ne, tak aspoň naseru svou už tak dost nasranou kožní lékařku...