Můj život s reklamou

S kamarády z konzervatoře máme klavírní trio Doremi a docela se nám daří. Děláme koncerty po celé republice. Zřejmě to bude tím, že máme dost široký repertoár. Pár videí z koncertů jsme navíc dali na internet na youtube a byli jsme překvapeni, jakou to má sledovanost. Jenom ty reklamy!

Už  jsem si na to zvykla, když poslouchám jiné nahrávky. Hudba je můj život a tak bez ní ani neumyju nádobí. Ale každou chvíli je tam rušivý moment. Skončí věta Mozartova klavírního koncertu a ozve se vtíravá melodie z reklamy. Na obrazovce kráčí zamilovaná dvojice jako Adam a Eva v ráji. Tedy dvojice je oblečená. Ale tím vysněným rájem je zboží v blíže nespecifikovaném supermarketu. Reklama se dá sice za tři vteřiny přeskočit, ale ty tři vteřiny jsou pro mě k nepřežití. Utírám honem ruce od jaru a letím k počítači reklamu utnout. Což o to, když je reklama zařazena mezi větami, ještě to jde. Ale často se reklama objeví i uprostřed věty. To už opravdu zuřím.

Když máme koncert u nás ve městě, pozvu vždycky své známé, i sousedy. K mému milému překvapení je nám nakloněn i soused, který se sám hudbě nevěnuje. Na rohu naší ulice si nedávno zřídil malý obchůdek s potravinami. Pokud potřebuji pro Petra rychlou večeři nebo něco dobrého po obědě, vždycky tam ráda zajdu a s panem Valentou si popovídám.

„Tak pane Valenta, jak vám jdou obchody?“ řekla jsem jednou jen tak.

Pan Valenta si vzdychl.

„No, Haničko,mohlo by to být lepší. Už tady prodáváme se ženou skoro půl roku, lidi si toho mohli všimnout, ale máme zatím pořád jen pár stálejch zákazníků.“

„A nezkoušel jste někam dát reklamu? Třeba do novin? Nebo na net?“

„To máte těžký, Haničko. My nejsme žádná celostátní firma. Když si naši reklamu na netu přečte někdo z Pardubic nebo Chebu, stejně to nebude mít efekt.Ale do místních novin jsem reklamu dal, to jo. Kdy zase budete mít koncert?“

Raději změnil téma.

„Příští měsíc…“ Zamyslela jsem se. „Víte co, pane Valenta, mohli bychom dát reklamu do našeho programu, co vy na to?“

„No, není to špatnej nápad, zkusit to můžeme,“ usmál se pan Valenta a měl viditelně lepší náladu.

Programy na koncerty si tiskneme sami, náš cellista Vláďa má barevnou tiskárnu. A tak nebyl problém na konec programu zařadit fotku obchůdku Potraviny u Valentů. Tu zas udělal houslista Michal. Chtělo to nějaký slogan. Navrhovali jsme  „Nakupujte u Valentů vše od mouky až po polentu“ nebo „Kdo chce dobře nakoupit, k Valentům musí pospíšit“. Vláďa argumentoval tím, že neví, jestli mají polentu, Michalovi se nelíbily neumělé veršíky. Nakonec jsme týmově vymysleli „Chceš se z jídla radovat jak malé děcko? U Valentů najdeš naprosto všecko!“

Pan Valenta měl trochu pochybnosti, ale nakonec zvědavě na náš koncert přišel i s manželkou a synem. Tentokrát jsme koncert začínali Mozartem, pokračovali Beethovenem a nakonec jsme zařadili Smetanu, aby tam byla nějaká narážka na jídlo. Přišlo dost lidí a my jsme je zvědavě potají okukovali, zda si všimli závěrečné reklamy. Jako přídavek jsme zahráli ještě jednou větu ze Smetanova tria. Snad je ten Smetana trkne!

Asi za dva dny jsem k Valentům běžela nakoupit.

„Tak co?“ vyhrkla jsem.

„Haničko, měla jste pravdu. Hned druhý den po koncertě se tu objevilo několik novejch zákazníků. Ale vypadá to, že to sem mají trochu z ruky. Uvidíme. Dnes si tady můžete vybrat co chcete a zcela zadarmo!“

„Jak bych vám to mohla udělat?“ zasmála jsem se. Nákup stál sto padesát šest korun, tak jsem to z radosti naopak zaokrouhlila na dvě stovky.

Pan Valenta měl bohužel pravdu. Zákazníci to k němu měli daleko a na reklamu z programu brzo zapomněli. A tak jsme na jedné zkoušce místo hraní opět přemýšleli, jak reklamu zvýraznit.

„Já bych tam udělal takovou hranou vsuvku jako na youtube,“ řekl Michal.

„Jak to myslíš?“ chtěl vědět Vláďa.

„No prostě tam tu reklamu sehrajeme!“

„My?“ podivila jsem se ještě víc.

„Třeba. Nebo seženeme kámoše herce.“

„No jo,ale to nás pak lidi nebudou vůbec poslouchat,“ protestovala jsem.

„Jednou to zkusit můžeme, ne?“ přidal se k Michalovi Vláďa.

„Jak myslíte, pánové,“ kapitulovala jsem.

Náš další koncert neměl v dějinách hudebního umění obdoby. Odehráli jsme první dvě věty z Mozartova klavírního tria.Potom jsme vstali, nasadili papírové černé cylindry s nápisem Potraviny u Valentů, postavili se před publikum a odrecitovali náš slogan

„Chceš se z jídla radovat jak malé děcko?

U Valentů najdeš naprosto všecko!“

Ozval se bouřlivý potlesk. Naše reklamní okénko se líbilo hlavně dětem.

Když se obecenstvo konečně utišilo, mohli jsme pokračovat třetí větou.

Naše reklamní okénko jsme ještě zařadili do Smetanova tria. Tentokrát jsme si ale nedali na hlavy klobouky, ale oblékli jsme si zástěry se stejným nápisem a do ruky vzali velké vařečky. Opět bouřlivý potlesk.

Po koncertě jsme ještě hráli pět přídavků. Jako poslední přídavek jsme naposled zařadili naši reklamu.

„Vážení přátelé, a to je opravdu konec,“ oznámil Vláďa publiku.

Tento koncert měl skutečně úspěch. K Valentům se začali hrnout zákazníci.

A my? Nám prudce stoupla koncertní návštěvnost – hlavně z řad mládeže.