III/

...nesmažu, milá Jolano. Vážila jsi ke mně cestu, už to je pro mě nutí zbystřit,   propsala jsi svůj názor, který si budu chodit číst, až mě zas bude toto téma držet v kleštích. Formu si pravděpodobně nechám. Takže o to těžší v pár verších. Zkusím pohlédnout jinak. Dneska možná více než včera chápu Tvé náťuky. Pořád to však budu jen já a mé milované okolí.

Psala jsem Ti i zprávu ...

tak, jsem si to tu připomněla.. nevím, jestli není nevhodné reagovat po takové době, ale zkusím.

tu diskusi jsem si trochu pročetla až teď. nepřistupuju k textům s tím, že "předem vím, co čtu".. podle mě na textu nic nemění ani autorův komentář, ani čtenářský názor. zajímá mě text sám, přijde mi nepatřičné spekulovat, jestli se autor kdovíjak "nesbírá" a podobně..

věci jako - sáčky do krve, měla vlasy samou asi, kap kap, rytmus jedu - mi hned asociují chemo. říkám si no tak jo, třeba tam bude ještě něco víc. ale zdá se mi, že není, kromě pocitů, na které se čtenář může napojit.. což mi nakonec přijde i nebezpečné, že by se autor chytil do takového "pocitování" a tím to končí..

podle mě by se celý text dal vyjádřit jedním obrazem. jenže tím by se zničila ta hudebnost, o kterou asi jde. beru teda, že nějaké východisko pro tebe bylo hodit to do písničky, jakoby zbanalizovat. to může být dobré. vadí mi spíš to, že text je o nějakém uhýbání, okrášlování.. šifruje se jedna situace, jeden běžný obraz. nevidím ani tu nemocnou, o kterou tu jde, vidím (a jen trochu) tu druhou, "vypravěčku", která přichází v takovém příjemném nalíčení (to je celá ta dikce, je to takové milé nalíčení). text schválně všechno zamlžuje, ale na ty jasné nemocniční rekvizity zaostřuje. to mi přijde fakt jako potvrzování stereotypů a (možná mimozáměrné) útočení na emoce, než jako básnické zkoumání nebo něco takového..

otázka vážnosti.. mně přijde fajn nebrat vážně sebe, ale brát vážně to, co člověk dělá - takže v případě básně báseň. tenhle text na mě teda "nevážně" nepůsobí.. a myslím, že každý, kdo něco píše (i když si to třeba ironizuje), tak zároveň potřebuje, aby to pro něj samotného mělo i jakousi vážnost - teda pokud nepíše vyloženě vtipy nebo tak něco. v tomhle textu je podle mě vidět, že ho za nevážný nepovažuješ.. to, že si ho rádoby shazuješ, ničemu neprospívá. buď ho potřebuješ přesně takhle, nebo ne. a taky se to vnímání a přístupy (k textu, k tématu, ke čtení..) mění časem.

jako zločinec se cítit nikdo nemusí, na tom nesejde. každopádně zločin dělá každý, když nějak tvoří.. pokaždé dochází k nějakému násilí.. ale taky vzniká díky "zločinu" i něco víc, i nějaká další (jazyková) skutečnost, nějaká radost atd.. u podobných textů mi ale vyskočí hned ten dojem zločinu, asi je to tím, jak je to velké téma, autor by měl vědět, do čeho se pouští. podle mě je problém, že když text pracuje třeba s asociací rakoviny, čtenář si to automaticky spojí s něčím tragickým, nebo zastrašujícím, nebo přinejmenším nepříjemným a osobním, a naladí se na vážnost tématu a na nějaké sdílení emocí.. je problém, když text jen potvrzuje čtenářovy předpřipravené vzorce. připadá mi, že málokterý autor s takovým tématem dokáže pracovat jako s přirozenou součástí reality a zároveň nabourávat ty vzorce. nebo si s tím hrát a třeba přehánět nebo banalizovat, ale tak, aby to nebylo ploché, ale fungovalo to i s vážností i s hrou. osobně to téma považuju za podstatné a přála bych si, aby se o něm psalo a aby se o něm psalo poctivě. ale častější mi připadá, že se toho tématu lidi buď bojí, nebo ho využívají k osobnímu vyrovnávání se s emocema, nebo k záměrnýmu tlaku na emoce, nebo to prostě neutáhnou..

(nevím, docela mi chybí v současné české poezii někdo, kdo by se odvážil pojmenovat věci přesněji a dívat se navzdory tomu, že se mu nedívá lehko. spíš básně všelijak mlží a okrášlují nebo se zaplétají do manýry.. no ale určitě je to způsob, který dokáže oslovit.. a je možné, že to takhle mnohý čtenář potřebuje.. a třeba (především) je to v tomhle "tónu a způsobu" podstatné pro tebe a víš proč)

omlouvám se za rozepsání, kdyžtak si mě smaž.

požadovaný záznam nenalezen:

Děkuji za rozepsání se, ještě se vícekrát jako vždy vrátím, zda jsem si přečetla dost pozorně, co bych snad měla... Většinou mi to dost trvá, než se pročtu, a tak - 

Za sebe jen připojím, že "vázán faktickou pomocí" pro mne znamená prostě tu obligátní mateřskou štvanici, související s čímkoli, včetně pobytů blízkých v nemocnici atp. Tak jsem to vnímala a myslela zase já, bůhví jak moc to mohlo či nemohlo být zřetelné.

(Můj příslušný blábol k faktičnosti potom... Zjednodušeně a možná i ad absurdum řečeno, žena je vázána faktickou pomocí potomkovi již při jeho přivádění na svět daleko konkrétněji nežli muž, a jistotně tím samotnému potomkovi zároveň pomáhá rovnou i do hrobu. Chjo.)

Takové překvapení! Děkuji, že u této básně došlo k tak dlouhému zastavení času. Pro mě je samozřejmě velice zajímavé pátrat ve čtenářských stopách. A pokud text ponouká k nějakému dozvuku, ať jde od nuly jakýmkoli smêrem, snažím se jeho melodii vděčně vnímat. V současnosti mi však chybí patřičný odstup od těchto ryze bezprostředně vyplavených veršù, bez velkého doupravování, dozvláštňování. Pochvaly, stejně jako odsudky jsou jistě v pořádku. Také v knihovně nesáhnu po každém básníkovi. I když u nás na malomêstě mnohé ceněné současníky - básníky ani nenajdu, takže si kupuju. Chci tím říct, že pokud báseň vyloženě nesedne, nedá se už nic zmênit rozepsáním se k tomu, jak psát jinak, čeho se vyvarovat. Protože si stejně neporučím. Verše přichází nečekaně, záleží jen jestli mám chuť a vůli je zrovna pochytat. A pak přes síto určité sebereflexe zveřejnit. Přeji pêkný večer, p.z.n. a ještě jednou díky.

Silene: Pokud přistoupíme na slova jako „zneužití“ a „zločin“... Vidím to tak, že jedno zneužití se děje i skrze přeměnu původního žitého do jazyka a záměrnou práci s jazykem, se stylistikou. A druhé tedy, pokud pracujeme s reálnými postavami a v podstatě z nich čerpáme. A možná až předložení výsledku čtenáři je dokonání zločinu. Nebo jeho stvrzení. (?)

K tomu zneužití subjektu mě napadá: V Jako v zrcadle je scéna, kde nemocná žena objeví deník svého otce, spisovatele. Začne si v tom číst – a nachází pasáž, kde stojí (přibližně): „Její nemoc je beznadějná, i když dochází k přechodným zlepšením. Tušil jsem to, ale vědět to je téměř nesnesitelné. S hrůzou v sobě pozoruji zvědavost. Nutkání zkoumat průběh choroby, zaznamenávat její postupný rozklad. Využít ji.“

Ale zpátky k literatuře. Dá se uvažovat: Je zločin zločinem, pokud o něm pachatel neví? Je odpovědnost menší, pokud si ji neuvědomujeme?

Obecně: Je jakýkoli literární text, skrze nějž se někdo vyrovnává s vážnými skutečnostmi, automaticky osvobozený od náznaku kritiky a do popředí se dostává „péče o lidství“? (A namísto vnímání básně hledáme autora, jeho rozpoložení, jeho život. A skrze pocit souznění s autorem si potvrzujeme, možná falešně, že dokážeme něco cítit – a možná nás to spíš ukolébává a uzavírá, než abychom se přiblížili něčemu podstatnému?)

No ale je asi zbytečné o tom spekulovat. K básni se tohle všechno ani nevztahuje. Ale zaujala mě tvoje poznámka, že jeden je vázaný k druhému faktickou pomocí. Že existuje faktická pomoc. Podle mě je vnímání pomoci subjektivní. V téhle básni je jeden zástupce pomoci jed, který je zároveň léčebný. Jeho pomoc může ničit nebo přinejmenším dočasně oslabit i některá zdravá místa a procesy, a ani nezaručuje, že zničí taková, v jejichž zničení se doufá, a i další směřování je nejisté. Přesto je to velmi konkrétní pomoc. V případě vztahu (k nemocnému) je pro mě ale pojem pomoci, natož faktické, neuchopitelný a ještě mnohem nepředvídatelnější než v případě pomáhajícího jedu ve vztahu k tělu. (Zvlášť tehdy, pokud se nemocný člověk mění nejen přirozeným strachem, ale i dalšími vlivy. Nemoc i lék, obojí je útočné a ničí některé možnosti. Mění nemocnému vnímání, osekává ho. Když někdo ztrácí cit i kontrolu a doslova ztrácí sebe, pomoc je cizí slovo, a pořád přítomná neproveditelná nutnost.)

Nemám moc rád rozdělování typu „ženská a mužská lyrika“, ale k zestručnění vyjadřování se občas hodí. Tohle by byl pro mě skoro modelový příklad „ženské“ poezie, je v tom citovost i hra, působí na mě jako spontánní plynutí. Jako melodie, která se najednou zjevila, příjemná a bezpečná, v ní tíživé obsahy, nějaké provazující vědomí. Pro mě je tu nejpůsobnější blíž než k tobě nedojedu / bez tebe bych neuměla, vnímám to jako tiché a trochu naivní přiznání, vyznání. Jako by se báseň koncentrovala v těch dvou verších. Celek respektuju jako určitý styl – trochu hra s maskou, trochu únik.

Jen tak na okraj, banální poznámka k tomu, co jsem četl v komentářích: Dá se říct, že každá báseň je, ať chce, nebo nechce, i formou manipulace: Přetváří žitou skutečnost do jazyka a je s tím spjatá odpovědnost. A čtenář může mít averzi k obrazu, který je pro něj příliš očekávaný. Může ho zajímat, jak báseň pracuje s očekáváním, s různými tóny, může potřebovat něco víc než souznít s obsahem.

Všem vám moc děkuju, Z každého názoru si beru kus vašeho pohledu. Koukám do zrcadla a zjišťuju, jak se vidím najednou trochu jinak, ostřeji. 

Pak sundám brýle a jsem to zase já:)

S tím názvem máš, Johano, možná pravdu,  Ještě ho zvážím.

Vznikl však s první částí, kdy jsem ještě nechala vyloženě na čtenářích, jakou interpretační cestou se vydají. Zde jsem v diskuzi nastavila ukazatel. Takže už přesně víš, co čteš. 

A pak, asi se neberu moc vážně, ani to moje psaní. A pak to vypadá třeba jen takto, co vznikne za třicet kilometrů ... oktina. Však zkus. A na zločince se fakt necítím...

Zneužívá situace... snad jsem, jolano, vyrozuměla, jak to myslíš.

Vrátím tam tu druhou lidskou rovinu, a sice tu o pomoci. Vím, pomáhání soucitem není z těch nejpoužitelnějších. Ovšem kdo je k subjektu vázán poskytováním pomoci faktické, ten se za pomoci svého vlastního vyjádření také sbírá. A toho sdělování, dělení se. Sbírá odvahu. Má na to třebas jen pár časových mžiků.

Převrátím se raději do své zkušenosti, neboť tvé poznámky jsou velmi zajímavé a atkij příliš nepotřebuje mé podivné dojmové obhajoby, které mohou být úplně vedle.

Vyprávím: Stala se mi situace, kdy s odchodem blízkého člověka, který se určitým i negativním způsobem podepsal na mém životě, se vyvalil tak prazvláštní mix pocitů, emocionální sajrajt, plevel, řekla bych... zaskočily mě, nezažila jsem jindy předtím ani po. Jeho vstřebávání probíhalo prostředky velmi "jednoduše" estetickými, až mě to samotnou - ech, opět - zaskočilo. I tímto vyprávěním ale zneužívám dotyčný subjekt, ano. 

Nevím, jak reagovat a nesdělit to.

přemýšlím o tom, je to pro tebe asi hodně citlivé téma, tak váhám, jestli vůbec můžu něco podotknout, nebo jen tiše odejít.. na druhou stranu, text je zveřejněný, tak snad je i méně "přijímající" reakce možná.

jak se řekne pozitivní, první co si představím jsou nád. markery, pak něco dalšího.. ten název mi to hned nese tím nemocničním směrem jako možností. to by nevadilo.. ale čekám pak, že to téma bude zpracované nějak méně návodně/nápadně.

tohle zpracování je dvojsečné. na jednu stranu se mi líbí, že je v tom hravost a cosi jemného, díky té rytmice mi vzniká dojem, že se tu nic nezveličuje -- (a je to jistě lepší než když se "téma nemocného" autor pokusí zpracovat se záměrným útočením na city a vyjádřením "hloubky svého cítění") -- na druhou stranu, to zaměření na zvukovou složku a právě ta hravost a lehkost z jednoho pohledu, je najednou zatěžující a oplošťuje jazyk (a situaci, a báseň jako celek) -- prostě se nabízí míň možností, jak s tím pracovat.. a potom k nějakému, sice ne úplně útočení, ale třeba důrazu na city (na citlivost) přece jen dochází.

chci tím říct, že podobná témata (konečnost, nemoc, blízkost) mají pro mě větší působnost tehdy, když je jejich jazyk chladnější, zdánlivě odtažitější, protože díky "omezení citů" se můžu básni (a subjektu, celku) víc přibližovat.. protože mi nic nevnucuje a autorovo cítění se potom odkrývá jakoby "pod textem".. setkání s básní (jazykem, subjektem) je potom pro mě výraznější, skutečně se děje. možná je to i tím, že dost autorů (připadá mi) se snaží, možná podvědomě, vyvolávat dojem citlivosti ve svých textech.. že chtějí ukázat, že skutečně cítí a prožívají.

budu konkrétnější. hned ten začátek - "čtyři sáčky do tvé krve.. // zpívala ti napoprvé".. přijde mi to jako roztahování jednoho sdělení, vede to k jednomu významu, začátku léčby.. a především k emočnímu působení, kdy subjekt (který vypráví) má strach o druhého (kterého oslovuje) ..(teoreticky to může být tatáž osoba, což by byla zajímavější rovina, protože přiznat egocentrickej strach o sebe je konvenčně pořád ještě míň přijatelné než přiznat strach o druhého. tahle možnost čtení tu tedy je, i kdyby se to tak nemyslelo) --- potom, "v rytmu jedu.. // měla vlasy samou... / asi" - to je na mě zase moc návodné, k vyvolání emocí, a přitom ta situace není tak zlá (což ode mě zní asi strašně necitlivě) ..a pořád mi přijde, že se jen roztahuje jeden jediný obraz, který je zřetelně vidět.. a text jako by to chtěl (trýznivě) prodloužit, ale přitom nějaké nuance sdělení a vyvazování se ze zažitého (vyvazování se z jasných rámců sdělení, jazyka) v tom nejsou -- je to v podstatě prosté sdělení, které se "atraktivně" zahaluje do náznaků, a mám dojem, že tady ve "smyslu" těch náznaků je jenom to, že si z nich čtenář rozkryje šifru.

"blíž než k tobě nedojedu" mi nevadí, tam mi to nepřijde přehnané, je v tom i trochu sebereflexe - "k tobě" je k druhému nejblíž, ale přitom to není "dovnitř".. "k tobě" je něco jako "těsně vedle", takže úplně jinde - je nejblíž.

ale pokračování už zase je pro mě trochu na efekt. a v podstatě se mi celou básní táhne pocit, že chce být nesentimentální.. a být i přístupná, ale ne okatě podsouvající.. a být i hravá, i niterná.. a dohromady, z mého pohledu, chce příliš mnoho na malém prostoru a nevychází to.

takové téma má totiž ještě další vlastnosti (bez ohledu na zpracování). téma nemoci je hrozně atraktivní. pro člověka, který píše básně, je nemoc něco jako dar, zvlášť pokud se přihodí "tomu druhému" - což si autor musí přiznat. -- (a v případě, že se nemoc přihodí autorovi, to má autor těžší v tom, že k sobě má menší vztah než k druhému, prostor je užší mezi sebou a sebou, nemá na sebe střízlivý náhled. u druhého ví hned, že chce být druhému oporou, jakkoli je to naivní, ale u sebe neví nic. a třeba to může vést k většímu odosobnění v psaní, k osvobození.. nebo naopak k většímu zahledění se do sebe, do strachu, a nemožnost psát. dalo by se říct, že únosná nemoc je jako dar, a únosná je pro autora taková, která mu neznemožňuje psaní, myšlení, cítění. ale to jsem se rozepsala hodně mimo rámec básně, spíš si jen ujasňuju nějaké postoje) -- autor, který se bojí o druhého, ho zároveň zneužívá ke svému psaní, ke své realizaci - a tohle vědomí vyžaduje od autora velkou kázeň - především si musí uvědomit, že dělá v podstatě zločin. jiné je to v případě, kdy nemoc a celá situace jsou imaginární - ale ani tak to není tak docela jiné. autor prostě vždycky píše s vědomím zločinu, s vědomím zneužití situace.

Líbí se mi celá sbírka. Akorát jsem měl začít obráceně a číst od začátku a ne od konce. Vidím, ale, že jsem nebyl sám.

Ahoj Y.

 

Silene ,

uvítám , když se přesuneš ke mně . Vypadá to , že s rokem 2019 přišlo nějaké období diskusí . Komenty pod mým Rautem se také začínají utěšeně rozrůstat a já si vážím toho , že už tolika lidem ta básnička stála za koment .

Ať všechno dobře dopadne

Oceňuji tvé vkusné a umné lavírování mezi rovinami, básní a její podání čtenáři, jak naznačil Aleš...

silné a - nejen pro ty kapky - tiché. spojení, které vždycky bude znamenat poezii.

hranice mezi osobní rovinou textu a výkladem čtenářů je tady docela složitá...snad i tady platí, že sdělená starost je poloviční...

Atkijko, děkuji za objasnění.

(Relativně zbytečné (mé) sdělení strkám do závorky - vnímám tvou sbírku, ne toliko tě znám, abych rozlišila, kde jsi konkrétní, kde metaforická, zda jde v každé básni o téhož člena rodiny či členy různé. Přiznám se, že jsem zároveň spíše nutkavě doufala, že o nemoc závažnějšího typu by nemuselo jít, kéž by... Dotčený význam slova pozitivní si totiž také co chvíli vzpomínám.

Diskuse je tu nafouklejší i pro tu mou přelétavost, za to se omlouvám.

Všeobecně se domnívám, že mezi hladinami autor - čtenář jde vždy o velmi dynamické dosahování rovnováhy. Spíše jen jakési předstádium, postupuje vyhledávání, směřování, pouhý pokus o lékárnické vyvažování vah, kde vždy jen tak tak... a kdoví.

Přesunu se pozvolna zase pak zpět k Musašimu nebo někam k sobě, kde se taktéž poznáváme. Či se o to pokoušíme.)

* plne chápem.

Nejde přímo o transfůzi...jsou i jiné "roztoky"

Veľmi pekne ďakujem za tvoj postoj. Totiž, tie čtyri sáčky... osobne mi to vyznelo, že pre autora je práve toto obsahovo dôležitý prvok, nakoľko, pokiaľ by sa jednalo o pocitovku, poeticky by sa zvolil možno iný prvok...krví do tvé krve / atd.../ práve to prvotné, dominantné ma nasmerovalo do prostredia, ktoré si spomínala. Ešte raz vďaka a pekné dni.

Taková mini a jak se tu rozrostla diskuze. Tak já vás naťuknu, abyste byly/i v obraze. Přestože by to měl dokázat samotný text. Vodítkem je i sbírka a předcházející díly. Ne každá pozitivní zpráva je paradoxně pozitivní, obzvlášť po nêkterých závažných vyšetření. Takže je to přesnê o "tom", co v prvním komentu naznačila yss a aleš a kočkodánek, zdá se, pobrali zcela. Snažím se zachovat i zdravý rozum a nepodlehnout patosu. Takto mi naskočilo cestou do nemocnice. Posoudím jen to, že mně osobně tato poloha sdêlení vyhovuje, chápu, že každému nemusí. Všem vám opravdu moc děkuju, vážím si vašeho čtení mezi řádky a každého objevu.

yss, myslím (směle) že ano.. vnímám tvou řeč jako sdělnou, pátrající, zdánlivě striktní, avšak především poskytující tvůj náhled, který dáváš nezištně k dispozici. 

Posílám odsud avi i Musašimu, neboť on stejně ze zájmu o Jitčinu tvorbu dorazí, to vím, ale že si spolu beztak povídáme (my všichni, má maličkost tedy velmi - z výše uvedených důvodů) takto napříč díly, která nás zajímají, potažmo napříč díly autorů, které průběžně sledujeme a nasloucháme jim, tak ať jsem korektní. (= nejde o zákeřný zákulisní tah)

(tech. Dříve jsem posílala svá avi ze zásady kdykoli jsem někoho zmínila, nyní tak nečiním pokaždé, mám-li pocit, že jen rozvíjím myšlenku, k níž by ti stručnější z nás už asi nedodávali, ať je neruším, nezdržuji. Já osobně jsem za různá avi ráda. A tedy zlobí mi to též, ještě to nemám dovypozorováno...)

Díky, yss, díky Musaši, díky atkijko.

pochopila si to naozaj dobre. Ako vidíš, obsah sa dá vyjadriť aj diferenčným vnímaním.V tomto prípade aom však výslovne aj kvoli náznakovej symbolike potrebovala zúžiť priestor. Ak si rozumieme.

Pro mne je tam, skrzeva přítomnost jedu v textu, vstup něčeho lákavého zvenčí. Jiné ženy například. Milenky ve vztahu partnerském, ne úplně té správně působící dívky syna. Ona by to mohla být i nemoc, ponejvíce psychická, zkrátka a dobře vpád něčeho, co obměnilo krev, narušilo stávající rodinná pouta. Nikdo neříká, že tím všechno dosavadní padá, jen je to otřes... Nekonečná ženská moudrost a citovost vše zastřešuje. (To zní asi drobet velikášsky, co... no, každý zde si to hravě zvládnete zcivilizovat.)

........................

yss, ahoj, tys tu někde zmínila, co mě moc zaujalo... Jistotně nevím, zda jsem dobře pochopila. (Tuším, že to bylo pod Musašiho Rautem?), a sice že dílo promlouvá skrzeva sebe, mělo by, že tak by mělo být napsáno.

Zarazila jsem se... kterak to vnímám. Podle mého chápání ale vlastně jen docela málo děl promlouvá skutečně skrzeva sebe samé, drtivá většina jich promlouvá skrze interpretace.

(Některá potom jsou tak dokonce i záměrně psána, je to součástí jejich poetického plánu a za použití regulérních i objevných nástrojů.) 

Prosím, nezlob se na mne za případnou nepřesnost v pochopení tvých myšlenek, ještě se vrátím podumat si nad tvými slovy, jak ostatně většinou činívám u všeho a všech. Co mě žene psát ti tady a teď, není potřeba oponovat, ale právě ono zaujetí. A že si to musím v sobě přebrat různýma očima. 

(Obecně a všem: Často mívám potřebu se vyjádřit, ale vzhledem k časovým i technickým limitům nás všech si vystačím spíše se vstřebanými postřehy a poznatky, než bych věnovala energii komplexnější diskusi. Navíc pochopitelně bezchybně netuším, kdo by o ni případně ne/stál. Jak říká moudře atkijka, vesmír domácího stolu je tím nejpodstatnějším. To na vysvětlenou, proč vždy jen útržky.)

***

Jitko, i kdybys nezačala zveřejňovat pozitivní, tak bych k tobě měl nadále pozitivní vztah. Ať mi zmizí všechny krevní destičky, jestli lžu. (úsměv)

povzbuzovací...

na jednej strane sa mi text zalieča svojou zvukomalebnosťou a nasmerovaním ,na druhej strane  úvod štyri sáčky do tvé krvi podle vzoru píseň, mi príde a priveľmi náznakový a nevidím v ňom uchopenie, či presah k ostatným slohám.. jedine ak by som to brala doslovne, vyznelo by mi to ako fakt nejaká transfúzia...v spojení s tým kvap kvap a následne aj celým nasmerovaním, pričom záver mi výslovne evokuje túžbu, citové prepojenie...

takže momentálne ešte stále váham a tápem najmä vďaka úvodu