Domky ze tmy

Mosty vědění

Ona je tak trochu vědátorka: nervózně bere do rukou propisku a zapisuje cosi na kus papíru; pak si zas něco říká sama pro sebe. On raději spí, zaražen v křesle a ve svých černých kšandách. Malýma očima za silnými brýlemi žena zvědavě mžourá po okolí. On se mezitím probudí a mlčenlivě mžourá na ni. Za vysokým čelem mnoho otázek, odpovědi je třeba zas napsat na kus papírku. Kdoví jak rozumí tomu, co píše, jsou postižení. Mezi nimi a světem je propast, přes kterou nevede pevný most rozumění, snad vratká lávka. Jenže, jsou mosty vědění nás ostatních skutečně tak pevné, jak si někdy tak domýšlivě namlouváme?!

Domky ze tmy

Zdali je ta tma kolem domků u trati hořká, či sladká? Svítí do ní svými okýnky, plaše jak kočky na potulkách. Co asi jejich lidé právě dělají, v takovýhle nedělní večer? Napouštějí dětem vanu? Pijí pivo u televize? Čtou Platóna? Inscenují v kuchyni drobný soudní spor? Mají se k sobě pod peřinou natěsno? A pak se ve tmě všechny ty zvědavé otázky ztratí, v dálce zůstanou plachá světýlka podél tratí.

Nahá scéna

Neděle večer. Pár lamp, opuštěné perony, vymrzlé nádraží. Na Třebovou sněží. Nezdá se, že čeká na svého fotografa s instagramem a zásobou tupých hesel. Na koho vlastně čeká tahle scéna tak nahá? Na básníka, milence, vraha..

Mladí milenci z Polska

Mladí milenci z Polska. Sedí naproti sobě, drží se za ruce a povídají. Ona na něj dělá oči, hází u toho hlavou na strany a zeširoka se směje; už to budou tři hodiny. Kolik energie svede v člověku vyrobit láska..

Žádná troškařina

Před sto lety sem sváželi vojáky do lazaretu Hradisko. Mohla být zima podobná téhle. Z vlaků utopených v kouři vytahovali raněné. Peróny se rychle plnily, světová válka není troškařina. Z fáčů napůl zmrzlé tváře, ruce, nohy, zubožené zbytky lidí. A kolem tolik kostelů, ale naděje tak málo: co zmůže kadidlo proti střelnému prachu. Olomouc, počátek 20. a 21.století.

Stalingrad

Pro generály to možná byla vzrušující partie; něco jako šachy u čaje. V ruinách Stalingradu a pláních okolo ale figurkám z masa a kostí byla zima, hlad a těžko. Toho železa na munici a kříže za odvahu, té beznaděje, krve ve sněhu.. Psát to teď v 21.století, z moderního vlaku, kde nabízejí čaj a sušenky, a nemusíš mít potravinový lístek, je možná laciné. Ale to zasněžené nekonečno za okny..

Kde nerostou divoké růže

Tady nerostou divoké růže a nezpívá Nick Cave s kráskou v náručí. Tady vzal sníh zemi do svého mrazivého náručí. A mlčí. Jen na kopcích, kterých je na Hané tak málo, ševelí meluzína. Jenom málokdy mluví zima.

Kdo asi

Kdo asi žije v tom domku nad tratí v Týnci nad Labem? A je tu o své vůli, nebo životním pádem? Třeba kdysi dávno studoval v Gdaňsku na kapitána, léta se plavil oceány, jako Gauguin miloval Tahiťanky, měl velké plány. A pak jeho loď narazila na útesy času. A vzalo to solné opary ve slunci, kokosové ostrovy, horké písky, všechnu tu krásu. Namísto toho zrezlé koleje bez konce, pohádek zvonce..

Nejisté ohně

Až vyhasnou technologicky vyráběné ohně, všechna ta světla našich televizí, laptopů a telefonů, a vzduch docela otráví plyny, svět bude jak jeden velký zákop u Ypres. Vrátíme se možná do jeskyní, možná do větví, podle vkusu. A bude podstatné, jestli jsme nepřestali pěstovat ohýnek v srdcích; ten, co zažehávají jiskry dětství. Protože potmě je člověku líto, jak píše básník.