Idž. I taisa...!

~~
                                               
                                                                           

Dřímá to v nás jako nějaká potvora, která čeká na svoji příležitost. Útoky a vášně zaměřené proti Romům nabývají na intenzitě a záludnosti. Obava z vytváření atmosféry strachu, kterou dokáže i jednotlivec vyvolat šikovnou rétorikou, trvá! Fanatičtí demagogové, jež jsou schopni působením na city záměrně vyvolat vlny násilí, jsou stále mezi námi!

Minulost?
Budoucnost?

                                                                             -

Naše společnost nás naučila rozdávat nálepky. Romové jich mají nejvíc:  
Jsou to zloději, špindírové, bordeláři, neplatiči, povaleči, lenoši; nevzdělanci, zneužívači sociálních dávek, trhači parket a chovatelé prasat ve vanách. Křičí, nechávají za sebou spoušť, podivně páchnou, mají zkažené zuby, kouří, pijí, jsou degenerovaní nadváhou, kradou poklopy z kanálů, vytrhávají kolejnice, a vůbec všechno ze železa, a prodávají to ve sběrných surovinách. Oni se napojují načerno na elektřinu, nikdo jiný...

Obdobně by se mohlo pokračovat snad do nekonečna. Zkrátka za všechno mohou oni.
Nadávat na ně je pro nás naprosto přirozené. Něco jako národní sport. Kdo alespoň jednou v životě nenadával na Romy, snad ani není Čech. I já jsem nadával a rozdával nálepky, přiznávám. Ale mnozí z nás procitli a skončili s tím. Ani já bych nemohl bydlet v paneláku mezi hordou opilců a povalečů a pod okny mít haldy odpadků. Jenomže jsem se začal dívat kolem sebe, číst a poučovat se, až jsem nadávat přestal. Uvědomil jsem si, že nám nejvíc vadí odlišnost. Není to pouhý rasismus. Je to i xenofobie, co v nás dřímá. Provokují nás pestré oděvy. Ruší nás řeč, které nerozumíme a hlučnější chování. Vadí nám, že jsou zvyklí scházet se častěji s příbuznými a že chtějí žít dnes, aniž by hleděli na zítřek.
Požadujeme od nich, aby si zvykli na všechno a sami nejsme ochotni jim tolerovat nic. Jsou jednoduše Cikáni a basta. Narodili se tak, a proto se musí podřídit. Je to jejich největší prokletí. Všichni kradou, ničí byty, mají kolem domů smetiště a zneužívají sociální dávky. Opravdu nejsme rasistický stát? Tvrdíme, že ne.
Existuje dost důvodů o tom pochybovat.

Neonacisté by je chtěli někam vystěhovat. Kam proboha? A jak? Snaží se je všemožně zastrašit a přimět je k tomu, aby odešli sami. To se jim částečně daří. Ale odcházejí ti nejvzdělanější, kteří nám vůbec nevadí. A my nechápeme, že je to pouhá zástěrka radikálů k tomu, aby měli volné ruce ke konání dalšího násilí a že by jim nestačili Romové, nýbrž že by si vybírali další a další skupiny odlišných lidí?  
To opravdu chceme?

Nemáme právo se kohokoliv násilím zbavovat a zastrašovat ho. Troufám si tvrdit, že dřív nebo později bychom toho litovali. Vzpomeňte, není to dávno, kdy se Australané veřejně omluvili původním obyvatelům za to, že jim násilím odebírali děti a začleňovali je do bělošských rodin. Nikam to nevedlo. Ta skvrna navždy zůstane zapsána v australských dějinách.
Strohé nařizování a represe nepomáhají.

Ovšem pozor! Když Romové, tak i lidé. Rom = člověk. To si uvědomil jeden kluk nezatížený předsudky. Má pravdu, v mnohém bychom si od nich mohli vzít příklad:

Nechávají své příbuzné přirozeně dožít doma, nikoliv v LDN.
Váží si rodičů a starají se o ně.
Ctí model tradiční rodiny.
Manželé spolu většinou žijí až do smrti.
Drží při sobě, pomáhají si.
Nebijí ženy a nešikanují staré lidi.
Mají úctu k autoritám.

...Avšak kdo vykrádá banky a benzínové pumpy? Kdo shrábne miliony a uprchne do ciziny? Kdo unáší děti a falšuje doklady. Kdo jsou ti podvodní byznysmeni, o kterých denně čteme? Kdo jsou ti, co kupčí s vysokoškolskými tituly? Kdo jsou ti vůdci mafií, pašeráci a výrobci drog? Kdo jsou ti elegantní vrazi, kteří si na špinavou práci najmou někoho jiného, a kdo jsou vykonavatelé té práce? Kdo jsou ti, co ztlučou a okradou nebohou stařenku na ulici, či přímo v bytě? Kdo dokáže utlouct promrzlého bezdomovce v jeho ubohém doupěti? Romové? Všechno Romové...?

Je zvláštní, že každý známe nejméně jednoho slušného.
Romové tvrdí, že i oni se setkali nejméně s jedním gadžou, který se k nim dobře choval.
Nebylo by jednodušší odhodit předsudky a chovat se k sobě jako k lidem? Dělit všechny bez rozdílu jenom na dobré a na zlé? Na slušné a neslušné? Kdy si konečně uvědomíme, že nám nezbývá nic jiného, než se navzájem pochopit?

 Možná je na to potřeba odvahy. Někde ji už mají.

                                                                            -

Co vlastně o nich víme? Mají nějaké dějiny? Máme možnost koupit si knihu o romských dějinách? Dozvíme se něco ve škole? Žijí tu dostatečně dlouho, takže bychom  se to dozvědět měli.

Neodmyslitelně k nám patří. Z menšin žijících u nás jsou na tom nejhůř. Byli perzekuováni a pronásledováni za každého režimu, v každé době. Na naše území začali přicházet koncem čtrnáctého století, aby tu poznali absolutní sociální vyloučení od ostatního obyvatelstva.

V roce 1751, za Marie Terezie, byl vydán dekret o asimilačním začlenění Romů k většinovému obyvatelstvu. Jeho součástí byl zákaz hovoření vlastním jazykem, nošení typických pestrých oděvů a zvyků a především působení vlastních zvolených vůdců, vajdů. Byla narušena vnitřní organizační činnost. Museli povinně přijmout katolickou církev. Použití jakýchkoliv cikánských obřadů, i za účelem uzavření sňatku, bylo zakázáno a trestáno. Narozené děti z těchto „neoficiálních“ sňatků byly rodinám odebírány a začleňovány do „řádných“ rodin.

V roce 1927 byl vydán zákon o tuláctví. Automaticky namířen především proti Romům.

Za druhé světové války byli v Čechách fašisty téměř vyhubeni.

Po válce nastala jejich nová migrace ze Slovenska do Čech za lepším živobytím… Byly jim přidělovány především opuštěné budovy po sudetských Němcích.

V roce 1958 bylo zahájeno fanatické potlačování přirozeného způsobu jejich života, kočování. Koně jim byli odebíráni a stříleni, kočovné vozy ničeny.
 
V roce 1965 byla jejich přirozená rozvětvená rodinná uskupení násilně rozvrácena a po částech rozmísťovaná do různých opuštěných domů po celém území.

V sedmdesátých letech byli naopak nedomyšleně zpětně soustřeďováni do velkých celků na okraje měst. Vznikala veliká ghetta. Romské děti byly umísťovány do zvláštních škol a dětských domovů. Tato nálepka je sama o sobě vyřazovala z běžného společenského života a zařazovala je mezi méněcenné, zaostalé a nepřizpůsobivé. Většinou jim znemožnila přístup k dalšímu vzdělání a nedovolila opatřit si kvalifikovanou práci. Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou umožnilo nedobrovolnou děsivou sterilizaci Romských žen...

S oblibou vyčítáme Američanům, jak naložili s původními obyvateli, aniž bychom si uvědomili, že jsme prováděli něco podobného.
V poslední době se snad blýská na lepší časy. Začínáme si uvědomovat, že místo nenávisti se můžeme i obohatit. Především kulturou a možností dosahování vyššího vzdělávání se.
Je naděje, že se dočkáme doby, kdy v naší zemi nebude mít nikdo obavu přiznat svůj původ.