Adopce s otevřeným koncem

Adopce s otevřeným koncem.

         Život přináší bezpočet situací, s kterými se lidé musí vyrovnávat a přinášet i oběti pro záchranu a zajištění existence těch, kteří se ještě sami nemohou o sebe postarat. Někdy to vyžaduje i velké odříkání, změnu životních plánů a uskromnění ve prospěch potřebných. Zejména těch, kteří se do obtížné situace dostanou bez vlastního přičinění, jako součást tragické události.

         Je páteční odpoledne v posledním červencovém týdnu a Černošicemi projíždí auta mířící k Sázavě do chatové oblasti. Slunce vyhřívá vzduch a modré nebe bez mráčků dodává hezkému počasí klidnou pohodu nastávajícího víkendu. Klid na chvíli naruší jen projíždějící vlak ve směru do Dobřichovic.

         Zdánlivě bezstarostnou chvíli přeruší náhle dunivý výbuch v jednom domku. Detonace rozvíří prach a tlaková vlna tříští skla v několika oknech v sousedství. Nastalé ticho začal rušit jen praskot plamenů, které vyšlehly ze sutin v přední části verandy. Nečekaně se v objevilo několik sousedů, kterým se oheň podařilo v zárodku zlikvidovat. Jeden ze sousedů se pokusil dostat přes trosky u vchodu dovnitř domu a začal odklízet překážející trámy a zdivo. Netrvalo dlouho a přijela sanitka a za ní houkající hasiči. Bylo to jak ve filmu, který ubíhá před očima. Vše se odehrávalo v několika minutách.

         Hasiči se spolu se zdravotníky dostali za pomoci sousedů do domu poměrně brzo a začali prohledávat zbylé místnosti a hlavně uzávěr plynu. U dveří do kuchyně nalezli na zemi ležící ženu v pokročilém stavu těhotenství. Byla v bezvědomí a nedýchala. Odnesli ji spěšně do sanitky a odjeli. Hasiči zabezpečovali dům před možným zřícením zbytku poškozené přední stěny domu a podařilo se se jim také uzavřít přívod plynu a vody. Sousedé ještě chvíli postávali na cestě a vzrušeně mezi sebou hodnotili nenadálou událost. Domlouvali se, kdo zavolá manželovi a oznámí mu tu nešťastnou situaci.

         Po přijetí zprávy o neštěstí se Karel, manžel a budoucí otec, zhroutil a byl převezen do nemocnice. Nejtíživější na té zlověstné zprávě byla skutečnost, že zraněnou ženu se nepodařilo vrátit k životu. Jen díky rozhodnosti lékařů se podařilo císařským řezem zachránit osmiměsíční holčičku.

                  Karel prodělal mimořádně silné psychické trauma a byl přemístěn do psychiatrického ústavu s vážnou diagnosou, posttraumatickou stresovou poruchou.

                Jeho stav byl vážný a reakce na stres provázelo ustrnutí, celková dezorientace až k apatii na vnější vlivy. Jeho život se zhroutil. Pohřbu jeho zemřelé manželky Blanky se zúčastnil jen Michal, starší bratr Karla a jeho nejbližší příbuzní.

                  Michal byl ženatý již několik let a nedařilo se jim mít děti. Ihned po oznámení neštěstí a smrti švagrové se ujali s manželkou Věrou všech starostí o malou holčičku, které dali jméno po nebohé mamince Blanka. Věra dennodenně docházela do nemocnice, obětavě trávila čas s malou u inkubátoru. Blanička se musela podrobit ještě dvěma operacím a přežila opravdu jen díky úžasné péčí a trpělivosti lékařů a sester.

         Michal s Věrkou navštěvovali i Karla, který na jejich návštěvy zpočátku příliš nereagoval a jeho stav se nijak nelepšil. Lékař jim radil trpělivost, protože podobné stavy někdy trvají několik let. I potom se tito lidé pocitově a v myšlenkách vrací k nešťastné události a jsou tím postiženi celý život.

         Malá Blanička se měla k světu a po roce stráveném v nemocnici byla na tom celkem dobře. Věrce, která se po celou dobu o malou starala, se tímto splnila její přirozená touha, mít dítě. Prožívala všechny projevy a pocity mateřství, po kterém tolik toužila. S myšlenkou, že se stará o malou Blaničku, se natolik sžila, že s ní prožívala všechny starosti a radosti. První posezení, první zoubky, krůčky. Bezesné noci při onemocnění a potížích, které provázely její první rok po operacích. Michal prožíval své nabyté otcovství střídměji, ale se stejnou radostí a láskou ji k sobě tiskl v náručí, když ji choval.

         Navrhli Karlovi, vzhledem k jeho stavu, že se o Blaničku budou starat i nadále. Pro Karla byla jeho malá dcerka pouhou představou. Obrazem něčeho vzdáleného, podivného, co se v jeho životě zlomilo, mělo svůj konec a pomalé probouzení. Ukazovali mu vždy její fotografie, jak se postupně měnila její tvář, tmavé, zkoumající oči, které samy o sobě svým pohledem hovořily.

         Karel se zamyšleně díval, ale nikdy o ní nic neřekl. S návrhem na svěření Blanky do pěstounské péče souhlasil.

         Po dvou létech se zvolna vyplňoval předpoklad, o kterém hovořili lékaři. Při návštěvě byl Karel již schopen rozhovor vnímat, a chápal, co se vlastně stalo. Vnímal, že má dcerku a že se o ní starají, dobře prospívá a říká jim mámo, táto. Hovořili i o tom, že by bylo vhodné, rozumné, aby ten vývoj nebyl přerušen a že by si ji adoptovali.

         Michal s Věrou si byli dobře vědomi, že adopce je něco jiného, než narození vlastního dítěte. Od samého začátku byli odhodláni snášet všechny pocity, radosti, těžkosti a problémy se stejným naplněním všeho, co by přinášeli svému dítěti, které jim život nedopřál.

         Jejich motivace, pomoci Blaničce, dítěti nešťastně zemřelé matky a zabezpečení jejího života, se u nich silně spojovaly s jejich dosavadní bezdětností. To spojení bylo tak bezprostřední a spontánní, že o tom, že malá Blanička není jejich vlastní, ani neuvažovali. Další silný moment působil v jejich naprosto společném a jednotném odhodlání. Jejich rozhodnutí pomoci a posléze převzít plnou odpovědnost bylo společné a promyšlené.

         Karel byl bratrovi a švagrové vděčný, že se o Blaničku od samého počátku starají, protože, on nebyl naprosto schopen jí jakoukoliv péči zajistit. Sám viděl, že se vzájemně k sobě chovají, jako rodina, že k sobě patří, mají se rádi a je o ni po všech stránkách postaráno. Proto také dal svůj souhlas s osvojením Blanky u soudu na návrh Michala a Věrky. Následně proběhly i všechny administrativní náležitosti a Blanička dostala své nové rodiče i jméno.

         Karlovi se postupně podařilo natolik zotavit, že začal opět pracovat a zanikl mu časem i invalidní důchod. Posílilo to jeho sebevědomí a rád přicházel na návštěvu k bratrovi, kde se potkával s rostoucí Blaničkou. Jen se nemohl někdy smířit s tím, že  ho oslovovala strejdo. Dohodli se nakonec, že mu bude říkat Kájo. Nebyl to pro něho dobrý pocit, stále si musel v duchu říkat, že mu už nepatří jako tátovi, že táta je vlastně jeho bratr. Navenek to nedával znát, musel se držet, ale vždy si říkal, že se to tak stát muselo. Nakonec měla Blanička štěstí, že zůstala v rodině, která jí byla nejbližší, a dostalo se jí lásky a péče, jako v rodině vlastní. Také, že má možnost se s ní kdykoliv stýkat a pozorovat její pokroky.

         Karel při své práci v autobazaru přicházel do styku s mnoha lidmi. Práce ho uspokojovala, měl i slušný příjem a dobře si rozuměl s recepční Ivankou, shodou náhod vdovou, která ztratila manžela naprosto nečekaně při havárii. Tedy, podobný osud, jako postihl Karla. Ivana měla z manželství dvě dcerky ve školním věku. Snad právě ta skutečnost náhlé, tragické ztráty partnera, konec všem plánům a přáním, je postupně sblížila natolik, že spolu trávili většinu svého volného času. 

         Bylo celkem přirozené, že jejich sblížení se rozvíjelo v hezký vztah, který jim pomáhal překonávat neblahé chvíle nezvratně osamoceného života. Jejich podobné osudy jim přinášely novou naději. Karel se seznámil i s jejími dcerkami, které si ho oblíbily. Obě žily u prarodičů, protože Ivana bydlela v penzionátě, kde s nimi bydlet nemohla. Řešení se nakonec našlo. Nejdříve se ke Karlovi do opraveného domku nastěhovala Ivana.

         Při jedné návštěvě Karla u Michala je seznámil s Ivanou a oznámili jim, že se domluvili na společném životě a budou se brát. Michal s Věrkou oznámenou novinku přijali s určitou úlevou a optimismem. Byli rádi, že Karel nezůstává sám, ale má partnerku, dokonce se stejným osudem a hlavně, mají malé děti. Přáli mu, aby našel v novém společném životě naplnění smyslu života v úplné rodině.

         Po svatbě Karla s Ivanou si k sobě do domku v Černošicích vzali i obě dcerky. Vše se zdálo navenek v klidu a pohodě. Obě rodiny se často navštěvovaly a zejména nejvíce se sbližovaly děti. Malá Blanička byla středem pozornosti a překvapovala svými nápady a hravostí.

         Jak se v Čechách říká, čert nikdy nespí. Ani v domku Karla se nemusel dlouho probouzet. Jednalo se o částečnou přestavbu a rozšíření obytné plochy a ke schválení rozhodnutí o stavbě byl nutný i podpis spoluvlastníka nemovitosti. Ukázalo se, že Karlovi patří jen určitá část domku a parcely a zbytek z části po mamince patřil Blaničce. Celá záležitost byla komplikovaná nezletilostí dědičky, kterou by v tomto případě zastupovali její rodiče.

         Přes dosavadní dobré a upřímné vztahy obou rodin i bratrů zde zapůsobilo přání a návrh Ivany, aby se Blanička dostala zpět do výchovy vlastního, pokrevního otce, čímž by se celý problém zjednodušil. Ivana byla praktická žena a snesla několik argumentů pro výhodnější sjednocení rodiny, včetně vyšší částky na přídavcích na děti.

         Začala Karla přemlouvat, aby vyřešil dědictví a nároky Blaničky po matce tím, že požádá o zrušení adopce a vrácení dcery do jeho péče. Má teď svou rodinu, prostředí se sourozenci, manželku a možnost se o dcerku po všech stránkách starat. Karel se dostal do mlýna problémů. Jistě by mu bylo milejší, kdyby mu Blanička říkala táto a ne Kájo. Jeho myšlenky se vracely zpět a Blanička ho poutala k její nešťastně postižené mamince, se kterou si život krutě zahrál.

         Ivana pokračovala ve svém úsilí, které si předsevzala. Z její stránky to bylo velice jednoduché řešení. Ona nezažila tu vzniklou starost o osud, zdraví a péči o Blaničku, které dala vše, zaměstnání, postavení, perspektivu Michalova Věrka. Ona s ní neprochodila celé noci v náručí, neslyšela její pláč a neviděla jizvy. Ona neprožila strach o život té holčičky a nepoznala, jak se pomalu, ale spolehlivě zotavuje. Nemohla vidět její první zoubky a úsměv, ani neslyšela její první slůvka mama, ani ji nepomáhala při jejích prvních krůčkách. Pro Ivanu to bylo zjednodušení problémů s majetkem a vylepšeným příjmem.

         Karel vlastně opět spadl do nepřipravené a nečekané situace. Sotva se psychicky dostal z problémů po smrti Blanky, přichází opět nový nápor na řešení těžkého, nečekaného rozhodnutí. Má změnit život třem lidem, které má rád, jsou mu blízcí, chovali se k němu obětavě, s láskou, pomáhali mu dostat se zpět do normálního života, postarali se se vším všudy o jeho dítě, o malou Blaničku. Vedl si svůj vnitřní boj, ve kterém převažovalo rozhodnutí na situaci nic neměnit a ponechat Blaničku tam kde je, kde je jí dobře, cítí se spokojená a bezpečná.

         Navenek však svůj boj prohrával. Ivana snášela argumenty všech výhod a zjednodušení jeho problémů i společných zájmů. Povzbuzovala v něm zejména jeho právo otce, vlastního, pokrevního otce na výchovu a péči i lásku k dcerce. Karel svůj boj pomalu prohrával a začal se důvodům pro změnu podvolovat.

         Došlo i na podání návrhu na zrušení osvojení k soudu. Sám se dokázal přesvědčovat, že má na své straně především právo vychovávat a pečovat o svoji dceru, což mu legitimně a odborně pomohli zdůvodnit právníci, kteří se poněkud zvláštního případu ujali.

         Jednání při hlavním líčení probíhalo ve velmi napjaté atmosféře za účasti obou rodin, advokátů a zastupující opatrovnice. Přednesený návrh byl po vyslechnutí účastníků a opatrovnice po poradě senátu jeho rozhodnutím zamítnut.

         Michal s Věrkou s rozhodnutím vyslovili souhlas a vzdali se možnosti odvolání. S Karlem a Ivanou se odmítli v tomto prostředí bavit a jen se překvapeně a zklamaně dívali na Karla, který se tvářil přísně a neústupně, jako jeho Ivana. Karel si v zastoupení svého právníka vzal lhůtu na rozmyšlenou pro podání odvolání.

         Tragický příběh, který ukázal možnost vyřešení spokojeného života všech, kterých se dotkl, zde nekončí. Karel přece jen na naléhání Ivany odvolání podal.  Další životní situace postav v povídce jsou ponechána na rozhodnutí a fantazii čtenářům.