Horymírka 46

Dorazila přesně ve dvě. Byla krásná. Ó, jak rád jsem ji znova viděl!

Přicházela v krátkém kožíšku, přicházela tím svým krokem královny, co probouzel v babách v dílně fúrie a jejž jsem si já poslední týdny opakoval v představách a málem již o něm začal pochybovat.

Zdálky se usmívala. Nesla malý balíček. S hrůzou jsem si uvědomil, že to bude dárek. Já pro ni nic nemám! Studem bych se nejraději na místě propadl, ona mě však spěchala utěšit: „Netvař se tak nešťastně, kačenko moja, jsem moc ráda, že tě vidím. Usměj se, no tak! A honem si to rozbal.“ Byla to poslední sbírka Seifertových básní s věnováním „Jarkovi k Vánocům 1952. B.P.“ Radost jsem měl, toseví, přitom jsem si však dělal starosti, jak své faux pas napravit. Ale ona mi nedovolila na to myslet, nesměl jsem si připouštět výčitky. Proč bych jí měl něco dávat, jen mi chtěla udělat radost a já jsem jí radost zas udělal tím, že mě vidí celého, živého, že jsem se jí v té cizině nerozplynul. Upřímně se radovala, že se mi knížka líbí, a vůbec šířila neodolatelně dobrou náladu.

„Už tě chci vidět veselýho, no tak, zasměj se na mě, honem.“

Tomu jsem nemohl odolat.

„Vidíš? Tak je to hezký.“

Uspokojena se mi bez okolků zavěsila do předloktí a legračně se snažila srovnat se mnou krok. Po chvilce jsem raději já ten svůj zkrátil podle ní. Naše nemotorné poskoky nás rozesmály, ale všechno teď bylo, jak si představovala.

Loudali jsme se městem, kam nás nohy nesly. Do oken jsme nenahlíželi, na to nikdo ani nepomyslel. Vyptávala se mě na ty naše Čechy, na vesnici, na zámek, jaké je bydlení, jak mi jde studium, a já jí podával zevrubnou zprávu. O profesorech, kamarádech, kamarádkách. Povídali jsme si a bylo nám hezky. Líbilo se mi jít takto nazdařbůh ulicemi, nepřipouštět si starosti. Doma mám být do šesti, ona taky. Času fůra.

Dostali jsme se do neznámé liduprázdné uličky kdesi za botanickou zahradou. Už se stmívalo, blonďatá hlava zářila do šera po mém boku. Díval jsem se na ni po očku: tady ji mám, svou krásnou, nedostupnou paní Patzelovou. Neuvěřitelné.

Nedostupnou? Je tak blízko!

Z té blízkosti, z přicházejícího soumraku, ze sporých minut, unikajících z přesně vyměřeného času, ze všeho na mě šla náhlá bezradnost. Lehký smích a plané řeči vázly.

Tiskl jsem pod paží malou ruku v rukavičce a­ sbíral odvahu. Bylo mi jí zapotřebí hodně.

Zpomal, zastav, otoč se k ní. Udělej to už! Hned!

Náhlým zastavením nijak překvapená ke mně vzhlédla. Zvědavost v těch očích také byla, ale především tam byl ten teplý paprsek, na který jsem čekal. Nešlo ji nepolíbit, tak jsem to udělal a hlava se mi zatočila a­ znovu to bylo jako tenkrát…

Tak něžná, tak chutná, tak voňavá jste, má vzácná paní!

„Počkej, miláčku,“ šeptla a­ malinko mě odstrčila, „nemáš rukavice, zahřej se tady.“ Rozepnula kožíšek, vzala mou ruku a strčila ji pod něj.

Nedal jsem se dvakrát pobízet a vsunul do tepla i druhou. Prsty jsem objal štíhlý pas, vězel v jakémsi měkounkém svetříku. Celou jsem ji přitiskl k sobě a líbal a nechal se unášet do bezedného krásna. Polilo mě horko a bylo to ještě víc než v té zářijové noci na ztemnělém dvoře pod hvězdami, mohl jsem se jí dotýkat blíž, těsněji, jen přes tu tenkou měkkou překážku…

A když se mé ruce dost zahřály, osmělil jsem se a drze ponadzvedl jemný svetřík, ještě ze sukně vysoukal cosi malého hladkého, košilku jakousi, a spočinul těma zahřátýma rukama na úplně nahé kůži zad. Tak byla hladká a vlahá! Tak její byla!

Vtom výstraha: Chce to i ona? Nedovoluju si příliš?

Výstraha druhá, ještě vážnější: Líbáš maminku velkého syna! To se smí?!

Povolil jsem objetí a s velkým sebezapřením se chystal vyklouznout z tepla do zimy.

„Nezlobte se, paní Patzelová,“ prodralo se mi sevřeným hrdlem.

Zadržela mě: „Nikam nechoď, zůstaň u mě...“

Sláva! Smí se to! Zůstal jsem, a rád.

„A už mi tak ošklivě neříkej.“

„Jak vám mám teda říkat?“

„Pro všechny své přátele jsem odjakživa Boba.“

„To bych mohl?“

„Musíš, počítám tě mezi svý přátele. Ty mě ne?“

„Že se ptáte!“

„Říkej mi Bobo… a… a už mi, prosím tě, přestaň vykat.“

„To jako ty? A Bobo?“ užasl jsem, potěšen.

„Můžeš třeba Bobino, na to taky slyším. Jenom ne,“ perličkově se zasmála, „jenom proboha ne Božka! To už bys rovnou mohl ‚teta‘, to bych tě teda hnala!“

Zasmál jsem se i já. Rozpaky a nejistota byly zažehnány.

Kdosi se blížil, za chvíli půjde kolem.

Pohlédl jsem na svítící ciferník: půl šesté! Propána, honem!

„Sejdeme se zítra… Bobo?“ oslovil jsem ji poprvé, jak si přála, dosud nejistě. Povzbudila mě úsměvem.

„Zítra – a­ pozítří zas, jestli chceš.“

„Zítra ano, pozítří ne,“ řekl jsem s lítostí, „na svatého Štěpána máme velkou rodinnou slezinu. Každej rok.“

„Tak zítra. O tom Štěpánu mně pak budeš vyprávět. Hořím zvědavostí.“

„Zítra zas ve dvě?“

„Pod hodinama.“

Spěchali jsme domů, každý na svou tramvaj. Byl Štědrý večer. A před námi slibný zítřek! Celé odpoledne. Možná i večer.