Labutí jezero

Byl srpen 1875 a v Petrohradě  byl horký letní den. V bytě Petra Iljiče  Čajkovského seděli  Valentin Petrovič Běgičev a Fjodor Vasiljevič Gelcer.  Na stole  stál samovar a všichni tři muži popíjeli čaj. 
    „Tak  si  to shrneme, Petře Iljiči,“ řekl Valentin Petrovič Čajkovskému,  „náš  příběh pojednává o hodné princezně  Odettě,  kterou zaklel zlý čaroděj  Rudovous do labutě. Tu si zamiluje  princ Siegfried a  slíbí  jí lásku.  Ale na oslavu princových  narozenin přijde Rudovous  se  svou dcerou  Odílií, které  přičaroval podobu Odetty. Princ  ji nepozná,  myslí si, že  to je jeho láska a tak si ji vezme.“
    „A jak jsme  vám už říkali,  Petře Iljiči,“ navázal Fjodor Vasiljevič,  „Konec si můžete zvolit, jaký  budete chtít. Může to skončit  tragicky, třeba že Odetta  zemře z  nešťastné lásky, nebo  že nešťastní milenci  spolu utonou, nebo můžete  zvolit  š'tastný konec, ve kterém princ Odettu zachrání  a všechno  dobře  dopadne.“
    Petr Iljič se na chvíli odmlčel.  Musel si to nechat  projít hlavou. Potom s úsměvem odpověděl:  „Jsem rád, že jste pro můj  balet zvolili německou národní  pohádku Labutí proud. Jak víte, před  nějakým časem jsem  složil krátký balet Jezero labutí a rád bych z něj  čerpal  inspiraci. S tím otevřeným koncem jste mě ale dost překvapili,  pánové. Budu o tom muset ještě důkladně popřemýšlet.“
     Oba  libretisté se s Čajkovským rozloučili a vyšli do letního  večera.  Čajkovskij v pokoji osaměl a v hlavě si přehrával  děj nového baletu.  První akt je celkem jasný. Princ Siegfried  slaví osmnácté narozeniny a  jako dar dostává samostříl.  Matka mu připomíná, že nadešel čas, aby se  oženil a chce  uspořádat ples, na kterém si princ má vybrat nevěstu. Po  oslavě  narozenin odjíždí princ s přáteli na hon. To bude po hudební  stránce vcelku jednoduché. Měl by tam být lovecký motiv,  který by  odkazoval k samostřílu a k honu, také by tam měl  mít své hudební téma  princ Siegfried. 
    Druhé dějství  se Čajkovskému zdálo rovněž  jednoduché. Princ  je na lovu  na břehu jezera, když zrovna přilétají  labutě.  Labutě  se však mění v krásné dívky. Odmítnutý čaroděj  Rudovous  zaklel  dívku Odettu a její přítelkyně do labutí  podoby,  aby se  pomstil její  matce. Pouze věrná láska může  zničit  sílu zlé moci a  Odettu zachránit, a proto princ Siegfried přísahá   Odettě věčnou lásku.  Tady by měl naopak být výrazný motiv  labutí a jezera, zejména Odetta by  měla mít svoje téma.
     Třetí akt se odehrává na zámeckém plese.  Ples  je v plném  proudu, když se náhle mezi hosty objeví  neznámý   cizinec  a jeho dcera Odilie, která je k nerozeznání podobná  Odettě.  Podvedený princ přísahá lásku tentokrát Odilii.  Nepoznaný   Rudovous je  spokojen. Tady rovněž Čajkovskij neviděl žádný  problém. V rámci plesu  zazní řada tanců, některé z nich  už v duchu slyšel, výrazné téma tu bude  mít Rudovous a Odilie  pozměněné téma Odetty.
    Ale co se čtvrtým  aktem?  Vzpomněl si znovu na verzi, kterou mu nabízeli jeho libretisté.  Odetta je  Siegfriedovým činem zdrcena. Zoufalý princ, který  poznal   osudovou  chybu, běží za Odettou k jezeru. Nešťastná  Odetta mu  odpouští,  přichází však Rudovous a dochází  k boji. Když se Rudovous   chystá po  vyhraném souboji prince  zabít, rozběhne se Odetta  ke břehu a  skáče do  rozbouřené  vody. Rudovous s princem přestanou  bojovat a  princ zoufale   skáče do vody, aby Odettu zachránil.  Oba však ve vodě  utonou,  Rudovous  klesne k zemi a zemře žalem.  Vychází slunce a labutě  se poklidně pomalu  vracejí na jezero.
    Tento konec  se upřímně  řečeno Čajkovskému nelíbil. Oproti prvním  třem aktům tu bylo příliš  mnoho děje. Navíc si nedovedl  představit Rudovouse, který zaklel dívky  do labutí, jako kajícníka,  který zemře žalem. To bylo dost  nepravděpodobné. Napadaly  ho úplně jiné konce.
    Rudovous změní  Odettu z labutě  v ropuchu, aby se princi Siegfriedovi přestala líbit.  Čajkovskij  ve svém nitru uslyšel tubu, která bude ropuchu hudebně  ztvárňovat.  Ale jak by to udělali na divadle? Musela by Odettu s labutí  sukýnkou  hned nahradit jiná tanečnice převlečená za ropuchu. To by asi  bylo dost náročné. Čajkovskij tento konec zavrhl.
     Princ Siegfried  se chytí Odetty a ta s ním odletí. Čajkovskij si už promýšlel stoupající melodii. I v tomto  případě si však  představil, jak to bude vypadat na  divadle. Uviděl složitý kladkostroj,  který Siegrieda s Odettou  zvedá do výšky a pak mizí v zákulisí. Tak to  by určitě  nebylo ono. Jednak by ho s tím v divadle vyhodili, jednak by  se  tomu obecenstvo možná smálo.
    Potom zvažoval konce,  které mu  nabídl Fjodor Vasiljevič. Princ  prohlédne Rudovousovu  léčku s Odilií a k  Odettě se nevratí,  ta potom umírá  žalem. To by mohl být tragický konec.  Ale zase to Čajkovskému  přišlo dost krátké.
        Princ přemůže v  souboji  Rudovouse  a tím zlomí prokletí nad Odettou. To by zase byl  typický happy-end. Skončilo by to svatbou a Rudovous by se utopil  v  jezeře. Možná by ho tam mohl Siegfried po souboji shodit.

          Rudovous přemůže  prince a vrátí se k Odettě.  To by byl taky nešťastný  konec. Čajkovskij přemýšlel, co  by se stalo se Siegfriedem. Třeba by  poprosil Rudovouse, aby  ho taky proměnil v labuť. Tí by byl své Odettě  stále nablízku.
         
        Čajkovský marně dumal,  kterému  z těchto tří konců dát přednost. Když zvážil všechna pro  a  proti, prolétlo mu hlavou: „A proč by to mělo mít jeden  jasný konec?  Složím hudbu tak, aby si choreografové mohli  vybrat, který z těchto  konců pro svou inscenaci zvolí.“

         A jaký konec jste si vybrali vy?