Večerní povídání

Večer si vždycky vlezu do postele a můj malý pejsek Evža si hupsne za mnou. Uvelebí se pod peřinou, já zhasnu a pak si spolu povídáme potmě. Většinou mu vyprávím pohádky a on poslouchá a vyptává se. Jednou jsem začala pohádku o Sněhurce, ale Evža mě svou otázkou překvapil:

„Víš, Renatko, že jsem bydlel u Sněhurky?“

„U Sněhurky? Jak to?“ podivila jsem se.

„No, já jsem byl osmej trpaslík, trpaslík pejsek.“

„Evžo, ale to si vymejšlíš.“

„Doopravdy, já jsem se s nima kamarádil.“

„Ale jak ses tam dostal?“

„To bylo ještě v době, kdy jsem bydlel u paní chovatelky a své psí maminky. Šli jsme tenkrát na procházku do lesa a já jsem utekl. Utíkal jsem a utíkal, až jsem doběhl k malému domečku. A v tom domečku bydlela Sněhurka a zrovna pekla trpaslíkům, kteří šli pracovat do dolu, koláč.“

„A co na tebe říkala?“

„Moc jsem se jí líbil. Řekla mi, abych jí pomohl uklízet. Odnášel jsem proto v tlamičce věci na své místo. A večer přišli trpaslíci a ptali se, jak se jmenuju, tak jsem řekl, že jsem Evža. Nejvíc jsem si rozuměl se Šmudlou, ten totiž nemluvil. Prófa byl na mě taky hodnej, s Kejchalem, Štístkem a Stydlínem to bylo fajn, Dřímal pořád spal, akorát Rejpal na mě pořád bručel.“

„A kde jsi spinkal?“

„Postýlku se jménem Eugen jsem neměl, spal jsem na takovém koberečku vedle Prófy.“

„A cos tam papal?“

„Já jsem jedl s ostatními trpaslíky, většinou dobré masíčko.“

„To jsou věci, Evžíčku, tak povídej dál.“

„Trpaslíci chodili do práce a já jsem zůstával se Sněhurkou.Trpaslíci chtěli, abych ji hlídal, protože se báli, že by jí zlá královna mohla něco udělat. A jednou se skutečně před domečkem ta královna objevila. Jenže byla převlečená za stařenku, která prodávala jablka. Hned jsem v ní tu zlou královnu poznal a hrozně jsem na ni štěkal, ale Sněhurka mě napomenula, proč jsem na babičku tak ošklivý a odehnala mě. Potom s královnou odešla do domečku. Oknem jsem viděl, jak dává Sněhurce jablko. Určitě je otrávené! Už jsem na nic nečekal a utíkal pro trpaslíky. Trpaslíci všeho nechali a hnali se za královnou. Ještě štěstí, že se královna proměnila ve stařenku a nemohla utíkat tak rychle. Trpaslíci i já jsme běželi, co jsme mohli, já jsem štěkal, až jsme všichni doběhli pod vysokou skálu. Tam na nás královna chtěla shodit veliký balvan. Ale já jsem na ni tak zle zaštěkal, že se lekla, až z té skály spadla dolů. Všichni jsme se potom vrátili do domečku, kde Sněhurka ležela na zemi. Mysleli jsme si, že je mrtvá. Moc jsme plakali a já jsem Sněhurce olizoval oči a ouška v naději, že ji vzkřísím. Ale Sněhurka se nevzbudila. Až jednoho dne přijel princ a představ si, Renatko, ten ji políbil a ona se probudila! Zaradovala se, že prince vidí. Asi se znali už z dřívějška. Princ ji posadil na koně a odjeli spolu do jeho království. Ještě že to tak šťastnědopadlo.“

„A co bylo dál? Tys zůstal u trpaslíků?“

„Ještě jsem u nich chvilku bydlel, hlídal jsem jim domeček, ale protože tam nebyla Sněhurka, tak tam měli zase nepořádek a upřímně řečeno vaření jim nešlo, nedostával jsem masíčko, ale jenom zeleninku a to mi moc nechutnalo, tak jsem se rozhodl, že se vrátím domů. Jednoho dne jsem se s trpaslíky rozloučil a běžel jsem do Modřan za paní chovatelkou. Když jsem přiběhl k jejímu paneláku, tak zrovna venčila moji maminku a sestřičku. Maminka radostně vrtěla ocáskem, že jsem zase zpátky. No, a pak sis mě vzala ty. A já jsem moc rád, že teď bydlím u tebe, protože ty jsi taky taková malá a máš malý byteček, takže je to tady podobné jako u těch trpaslíků.“

„To mě těší, Evženku, že se ti u mě líbí.“

„Někdy spolu půjdeme ty trpaslíky navštívit, jo?“

Chtěla jsem ještě něco říct, ale Evža jen unaveně zívl a než mi stačil dát dobrou noc, spokojeně usnul.