Horymírka 58

Jaruna nabídla klukům tykání. Ničemu se nedivili. Naši známost brali jako by se rozuměla sama sebou.

Čím mě vlastně přitahovala? Proč jsem zrovna kvůli téhle Jaromíře Poslušné, komunistce, svazácké funkcionářce a kuřačce zradil tu ženu, která byla tak dlouho mou součástí? Snad si mě získala svou rozhodností. Z domova ve mně byl zakořeněný respekt k autoritativním ženám. Taková byla maminka a já jsem nepochyboval, že tak to má být. To mě k Jaruně přitahovalo už od první chvíle, kdy se nám představila v okně svého kumbálu.

Ta nepoddajná povaha však zároveň překážela našemu rychlejšímu sblížení. Nestihli jsme to ani za dobu dvou běhů tábora, za těch šest prázdninových týdnů. Poslední už jsme absolvovat nemohli, venkovní příprava byla u konce a byl nejvyšší čas získané materiály na diplomku doma začít zpracovávat, abychom ji v hrubých rysech měli, než začnou přednášky pátého ročníku.

Náš vztah byl poznamenán nedostatkem emocí, v pozadí stále trval ostych. Začali jsme nešťastně od konce.

Ani když jsme se začátkem srpna loučili, nebyl jsem ještě zamilovaný. K Bobině se nic jejího nedalo přirovnat. Jak na tom byla ona, to jsem pro neproniknutelnost její duše nepoznal.

V obou v nás přežívala minulost. Prozatím jen já jsem tu svou bolestně, leč jednou provždy vyřešil. Její minulost ještě neodezněla. Vypořádávala si ji teprve u sebe, to druhé, to těžší, bylo před ní. Že jsem se v jejím životě objevil já, mohlo jí v tom pomoct. Věřili jsme tomu.

Bližší seznamování přišlo na řadu až na dálku, v dopisech. Teprve těmi jsme se oťukávali, vyzvídali, zpovídali se.

Oba jsme byli plně vytíženi, ona školou a funkcí v okresním výboru Československého svazu mládeže, já psaním diplomky a – což jsem si neodpustil – poctivým posloucháním přednášek. Chodil jsem na všechny, i ty nezáživné. Kamarádi se z nich ulejvali, ale když přišlo zkouškové období, tak si na mě vzpomněli. Někdy jsem si ani sám nestačil nastudovat, co jsem perem zachytil, mé sešity šly z ruky do ruky. Praktikovali jsme to tak celých pět let. Každý si liboval, jak čitelně píšu, třebaže jsem hrabal velkou rychlostí a ve zkratkách, často po půl slovech, jen abych zachytil co nejvíc řečeného. A to právě lidem vyhovovalo, každý si tu práci s luštěním písma rád dal, bylo to lepší, než studovat jen ze skript a učebnic.

Jaruna učila na prvním stupni v Bedřichově na okraji Jihlavy a velmi aktivně se jako okresní funkcionářka zapojovala do politické práce ve Svazu mládeže. Komunistkou byla od osmnácti let a pokládala si za čest, že ji tak mladou přijali. Cenila si velmi svého otce, že nevstoupil do strany až po Únoru, jako ti, co teprve zvětřili příležitost pro kariéru, nýbrž z přesvědčení, už v prvním roce po válce. Navzdory tomu si s ním málo rozuměla. Nesnášela jeho zatvrzelý despotismus vůči mamince, sestrám i jí samé. To byl asi důvod, proč už od svých patnácti let odešla z domu. Přes otcovy protesty si v Bedřichově našla podnájem, a tam bydlela s kamarádkou. Žila tam ještě v době našeho seznámení, kdy jí bylo dvaadvacet.

Trpěla chronickými bolestmi hlavy. Po důvodu sama nepátrala, ale mně se z vyprávění zdálo, že jednou z příčin mohlo být neustálé napětí a dohadování s rodiči. Už od těch patnácti roků to řešila braním prášků. A cigaretami. Ke všemu se mi přiznala. Varovala mě, že to s ní nebudu mít lehké. Ale já, když už jsem se k ní upnul, jsem na žádné varování nedbal. Zatnul jsem se do toho svého narychlo přijatého předsevzetí, že jestli zradím, tak jenom jednou, jednou provždycky. A protože příčinou mé uskutečněné zrady byla ona, byl jsem k ní připoután, pro mě už nebylo odvolání.

Psali jsme si každý týden, já častěji. Oslovovala mě „Můj nejdražší“. Žádná něha nebo opravdovost z toho nezněla, byla jen romantička, obdivující a uznávající sovětské románové hrdiny. Já jsem dopisy začínal obyčejněji: „Milá Jarunko“.

Doma jsem o ní řekl a hned také přiznal, že je bez víry. Do té doby žili rodiče ve slabé naději, že by mě má budoucí žena snad mohla přivést zpátky k víře. Proto se mě maminka snažila při vhodných příležitostech dávat dohromady se zbožnými dívkami. Jako třeba, když se vdávala má „jediná a nejdražší sestřička Máňa“, z­kusila to s její budoucí švagrovou Marií, pozdější maminkou jediného synka Evženka, který se stal knězem, což se u něho snad už před narozením předpokládalo; vyzdvihovala její přednosti, bezelstně poukazujíc právě na to, co mě odrazovalo, na její nevšední zbožnost. A byla zklamaná, že jsem se k ní neměl.

Teď, když jsem se přiznal k ateistce Jaruně, tak radost, kterou by se mnou ráda sdílela, jí kalilo, že pokud by mě někdy někdo měl napravit, nebude to už má žena.

Jaruna jela s „vlakem přátelství“ do Sovětského svazu po obvyklé potěmkinovské trase Kyjev, Moskva, Leningrad. Byl podzim a u nás umřel prezident Antonín Zápotocký.

Vrátila se a konečně se podařilo domluvit první setkání. Uskutečnilo se u jejích rodičů v Jihlavě. Ti se s ní za její útěk z domova úplně nerozkmotřili, jen jí ho ztrpčovali výčitkami. Svůj pokojík u nich stále měla.

Přijel jsem a její maminka se mě s přehnaně milým úsměvem snažila přesvědčovat, že je v rodině všechno v pořádku. Kýval jsem, co jiného mi zbývalo.

Tuto první návštěvu u nich jsem spojil s úkolem získat na tehdejším Krajském národním výboru „Na kopečku“ klimatické, orografické a geologické podklady, které jsme s Vlastou a Drahošem potřebovali pro své diplomní práce. Dopoledne jsem tedy šťoural v archivu a odpoledne a večer strávil u Poslušných.

Pan otec udržoval odstup, ale přitom se snažil dávat mi rady do života, jako například, že ženským se nesmí pomáhat v domácnosti a taky se jim nesmí trpět kouření a rtěnka, aby se nezkazily. Začal jsem chápat Jarunin vzdor, vedoucí až k útěku.

Maminka mě naopak obskakovala, což dělalo Jaruně sice dobře, ale jednu chvíli se jí to zdálo příliš, tak jí s milým úsměvem připomněla: „To je Jarek můj, ne tvůj,“ což zas udělalo dobře mně.

Sestře Blance táhlo na čtrnáctý rok, Haničce bylo devět a půl. Obě se trochu ostýchaly. Když začala večerní beseda váznout, šlo se na kutě. Jaruna měla ustláno u holek a já v jejím pokojíčku.

Přišla tam za mnou, konečně jsme byli sami, měli jsme toho hodně na srdci. Vyprávěla mi, jaké to bylo na zájezdu. Teď jsem poznal, jak nekriticky obdivuje Sovětský svaz, jakým je pro ni ve všem vzorem.

Sledoval jsem ji se zájmem, ale také to mezi námi skříplo. To když mi vyprávěla o hraniční kontrole cestou tam. Řekla, že naši kontrolovali jenom namátkově, zatímco Sověti podrobně prohlíželi všechny doklady včetně porovnávání fotografií, otvírali všechna zavazadla a obsah kus po kusu přebírali, byli tam specialisti, kteří podlézali pod vagóny, prohlíželi podvozky, jiní zas kabiny a sedadla, proklepávali stropy, stěny a podlahy zevnitř i zvenku a vůbec si na všem dávali důkladně záležet. Uniformami se to kolem jen hemžilo a trvalo to celou noc.

„Ti si, panečku, do Svazu cizí živel nepustí! Ani nám, svým spojencům, nevěří.“ Všechno schvalovala. Mně to naopak přišlo přehnané, hloupé a směšné. Ještě jsem zřejmě nedozrál v socialistického člověka. Takto jsem se to snažil zlehčovat, ale tady jsem narazil. Málem bychom se byli pohádali! V tak vzácný večer! To jsem nechtěl. Honem jsem odvedl řeč jinam. A tu se teprve začalo vyjasňovat, že tam byla s ním. Byl členem svazácké delegace za vojsko, ona za školství.

Od toho momentu jsme měli o čem debatovat až do půlnoci. Vyptával jsem se a ona odpovídala s ochotou, která prozrazovala, že o tom potřebuje mluvit. Tak jsem se dozvěděl, že k nějakému líbání došlo, ale nic víc, tak jako nikdy předtím. Byli stále spolu, i v noci, někdy u ní na pokoji zůstal až do rána, ale byli smutní milenci, protože mu hned z počátku řekla o mně. Předpokládá, že pochopil, i když to nechtěl přijmout. Neručí za to, že se nebude chtít s ní ještě někdy sejít, ale jasně mu řekla, že ona nechce, že je konec.

„Za sebe ručím, je to definitivní,“ prohlásila a – políbila mě! Krátce, ostýchavě, jakoby na zkoušku. Trochu mě tím vyvedla z míry.

Zeptal jsem se: „Pořád platí, že až někoho políbíš...?“

Nepatrně kývla.

„To znamená…“

Odpověděla očima a pousmáním. Líbal jsem ji a ona mě na oplátku nezkušeně, bez vášně, ale s krásnou něhou znovu políbila. Záleželo jí na tom, abych poznal, že přišel čas, kdy o mě stojí, kdy se mnou spojuje představu o své budoucnosti a dává mi to najevo, jak umí. Znovu mě varovala:

„Vůbec to se mnou nebudeš mít lehký, ještě si to rozmysli.“ Oči jí plály a byla v nich jediná otázka. Má odpověď byla jasná, slova nepotřebovala.

Vtom si uvědomila, že je čas jít spát. Neprotestoval jsem, co víc bych pro začátek chtěl? Když odcházela, na dobrou noc mě políbila potřetí.