Šestáková Lhota

Bylo dusné odpoledne a to nevěstilo nic dobrého. V takovém odpoledni totiž ve Lhotě bývalo hodně dusno.

V celé vesnici pulzovalo neviditelné napětí a všichni počestní občané této obce věděli, odkud se to šíří. Šířilo se to od nenápadné malé budovy na kraji lesa.

A právě na polní cestě u této trafostanice se začal náhle zvedat oblak prachu vířený koly traktoru New Holland T7. Ten stroj znali všichni v okolí a když se takhle přehoupl přes obzor a v oblaku prachu uháněl od trafačky k hospodě, všem došlo, co to znamená. Mohlo to totiž znamenat jediné. Znamenalo to, že Vláďa má padla.

Modrý New Holland T7 s dunivým rachotem dojel až před hospodu, kde s odfrknutím zastavil. Vláďa seskočil z kabiny a vešel do hospody rázným krokem člověka, který vstával o půl šesté, dal si rozpustné kafe a poslední retko, pak celý den jezdil s traktorem a teď přišel do hospody, aby si koupil nové cigarety.

"Modrý čestrfíldky," řekl Vláďa a podíval se na hospodského pohledem člověka, který si nepřeje nic jiného než jednu krabičku cigaret značky Chesterfield.

Hospodský sáhl do police pomalým, ale zkušeným pohybem, ze kterého bylo jasné, že ví kam sáhnout, protože mu zrovna dneska ráno přivezli zboží a on si stále dobře pamatoval, kam uložil cigarety značky Chesterfield. Bezeslova položil krabičku na pult a přisunul ji Vláďovi s gestem, které jasně říkalo "Vláďo, tohle jsou ty cigarety, které jsi chtěl a těch keců ministra zdravotnictví o impotenci si, Vláďo, nevšímej. Já jsem ten poslední, kdo by ti chtěl kecat do života a taky nechci, Vláďo, aby se mě někdo ptal, jak vím, že jsi impotent, ale znáš to, tady v hospodě se člověk dozví i to co nechce."

"Devadesát,"  procedil hospodský mezi zuby. Znělo to tak nekompromisně, že v tu chvíli Vláďa vůbec nepochyboval o tom, že ta částka je konečným součtem, který kromě výrobní ceny cigaret v koncernu Phillip Morris zahrnuje i daň z přidané hodnoty jakož i spotřební daň počítanou procentním podílem i pevnou složkou koruna čtyřicet šest na jednu cigaretu.

Vláďa položil na pult bankovku modrou jako jeho nové džíny z Tesca, které mu žena musí prát na čtyřicet a naruby a pouští tolik barvy, že by se vodou z pračky dalo psát do písanky.

"Nemáš menší?" zeptal se hospodský a podíval se na Vláďu tak, že by Vláďa pochopil, co tím skutečně myslí, kdyby věděl, že dneska je pondělí a všichni budu platit velkými bankovkami, které si včera vybrali z bankomatu před Kauflandem.

"Nemám," odpověděl  Vláďa tónem, ze kterého bylo jasné, že fakt nemá drobný, nebo že je má, ale nechtějí se mu hledat, anebo je má, ale nechce je dát hostinskému, protože je potřebuje dát děckám jako kapesné. Z jeho tónu vlastně nebylo jasné vůbec nic. Byl trochu zastřený.

František Palacký na tu scénu koukal s aristokraticky nadřazeně semknutými rty, jakoby se musel hodně držet, aby neřekl: „Harmonie jest věrná všech slastí dárkyně, jak v umění, tak i v životě.“

"Když nemáš, tak nemáš," tvrdě a nekompromisně rezignoval hospodský a vrátil Vláďovi devět set v bankovkách a přidal zašlou desetikorunu, která sice vypadala falešně, jako když paní starostová o pouti zpívá karaoke, ale byla pravá jako hřiby, co rostou za trafačkou a nikdo je nesbírá, protože všichni vědí, kam chodí Vláďa, když to na něj na poli přijde.

Když Vláďa kráčel ven z hospody, sledovaly ho oči všech přítomných. Teda vlastně ho sledoval jen hospodský, protože Palackého před tím přeložil (naštěstí ne do němčiny, ale napůl) a schoval do portmonky.

Vláďa se razantně vyhoupl na traktor a za štěkotu vesnických psů odjížděl s pocitem člověka, který má zase na dva dny co kouřit a hospodský věděl s jistotou, že se vrátí.