Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTajné svitky
Autor
bixley
Homerius pomalu obcházel hranice svého království. Právě když míjel jeden z velkých hraničních kamenů, narazil na humra Hynaise.
„Můj králi,“ oslovil ho Hynais, „měl byste se věnovat rekonvalescenci, klepeta nemáte ještě úplně uzdravená. Jak chcete tasit meč?“
„O moje klepeta se nestarej,“ řekl Homerius poněkud podrážděně. „Ustanovil jsem tě strážcem pokladu a jak vidím, nejsi na stráži.“
„Odpusť králi, ale mířím k tobě s naléhavou zprávou.“
„Ano? A o co jde?“
„Král Brutus na nás chystá útok.“
„U Antropa! Ten ohavný krab? Jak ses to dověděl?“
„Řekl mi to humr Horadius, který pronikl na území Brachydie v přestrojení mimikry.“
„Svolej tedy neprodleně vojsko. Ať se shromáždí u kamenného pohoří Pincer. Vyhlas to jako pohotovost pátého stupně. A pospěš si!“
„Provedu, můj králi.“
Hned jak Hynais odběhl, začal Homerius přemýšlet. Nervózně se podrbal prvním párem nohou na hrudi. To nevypadá dobře. Brutus má mnohem početnější vojsko a krabí armáda je navíc hodně agresivní. Kromě toho musí část svých vojáků ponechat na stráži u pokladu, určitě mu ho chce Brutus ukořistit. A možná své síly spojí i s dalšími korýši. Humří poklad je jim všem už dlouho trnem v oku. Chtělo by to vymyslet nějakou lest a Bruta oklamat. Třeba předstírat, že je jich mnohem víc a že jsou v přesile. Ale jak toho dosáhnout? Pokud rozestaví své staré krunýře, které se nebudou hýbat, krabi to ihned prohlédnou. Homerius začal hrabat všemi páry nohou v mořském písečném dně. Tato činnost mu vždy pomáhala přijít na něco zásadního. Ale teď ho nic nenapadalo a on se propadal nejen do písku, ale i do mírné deprese.
Po chvíli ho ze zamyšlení vytrhl jeho syn, princ Hurvinus.
„Co se stalo, otče?“
„Naše Nefridie je ohrožena, můj synu.“ A smutně mu vyprávěl, co se dověděl od Hynaise.
„Chápu tě, otče, Brutus je skutečně nepředvídatelný. Máš pravdu, musíme užít lsti. Nejlépe by bylo poradit se s čarodějkou Hermínou.“
„Čarodějkou Hermínou?“ zapochyboval Homerius. „Tu přece vyhnala z našeho území příšera Lastandia a k čarodějce je možné proniknout jen přes nepřátelské území hvězdic…“
„To samozřejmě vím. Ale máme přece podrobné mapy jejich Stelladonie a víme, kudy bezpečně projít, abychom se hvězdicím vyhnuli.“
„Problém je ovšem v tom, že nevíme, kdy krabi chtějí zaútočit. Můžou nás tudíž napadnout ještě před tím, než se vrátíš. Měli bychom nejdříve zjistit, na kdy přesně útok chystají. Horadius tam musí proniknout ještě jednou. Taky by bylo dobré mít jistotu, zda usilují o to zmocnit se Tajných svitků.“
Princ Hurvinus se na chvíli odmlčel. Potom pravil: „Od mého útlého dětství se mluví o pokladu v podobě Tajných svitků uložených ve Veliké lastuře. Vím, že obsahují varování před nebezpečím, které nám hrozí. Ale text těchto svitků ještě nikdo nerozluštil. Není tedy zbytečné je chránit?“
„Jak můžeš takto mluvit, můj synu?“ rozčilil se Homerius. „Jednou toto poselství určitě vyluštíme!“ Potom dodal už o poznání smířlivěji: „Zavolej mi prosím Horadia. Musí vyrazit na další výzvědy.“
Horadius se plížil Brachydií. Měl na sobě přehozený krabí krunýř a chůzi musel přizpůsobovat rozčapenému krabímu pohybu, proto měl všechny páry nohou vytočené do stran. Bylo to dost nepohodlné, ale musel se takto dostat až do vnitrozemí, kde se konaly porady krále Bruta s jeho nejužší družinou. Na výzvědy chodil pravidelně nejen kvůli své schopnosti předstírat krabí chůzi, ale také pro svou znalost krabího nářečí. Už se blížil k cíli, teď musí být na pozoru.
„Tera pinza,“ pozdravil ho náhle krab, který se objevil za velkou mořskou sasankou.
„Tera pinza,“ honem odpověděl Horadius.
„Teba v myšli nemá,“ řekl krab a dával tím Horadiovi najevo, že ho ještě nikdy neviděl, a tudíž ho nezná.
„Bolavačka,“ odpověděl honem Horadius, čímž se snažil naznačit, že byl delší dobu nemocen. Pro jistotu začal na jeden pár nohou kulhat.
Krab kývl a pokračoval ve své cestě. Uf, pomyslel si Horadius. To bylo jen o tykadlo. Mohl ho prokouknout.
Král Brutus a jeho družina už byli na doslech. Schoval se honem za kus dřeva, které bylo pozůstatkem staré potopené lodi.
„Sázím vteřinu přenáhlení,“ říkal zrovna krab jménem Borius. Byl to už jeho dobrý známý, i když jen od vidění.
„Aha, úprkový vpád,“ pochopil král Brutus a bylo jasné, že s Boriem souhlasí.
„Odzad torza aera,“ přidal krab vedle Boria další detail.
„Budouci jas, počat vpád,“ uzavřel poradu Brutus.
To Horadiovi stačilo a vydal se rychle na zpáteční cestu. Byl rád, že nikoho nepotkal, spěchal a nechtělo se mu už kulhat. Byl rád, že dorazil k hranicím Nefridie. Honem odložil krabí krunýř a spěchal za králem Homeriem.
„Můj králi,“ volal už z dálky udýchaně.
„Á, Horadius. Tak co víš nového?“
„Můj králi, chtějí využít momentu překvapení, schovat se za vrakem letadla a napadnout nás rychlým útokem za ranního světla.“
„Tak to máme naštěstí ještě hodně času se připravit,“ řekl král, kterého to uklidnilo. A princ Hurvinus stihne dojít na radu za čarodějkou Hermínou.“
„To nevím, můj králi, něco ho cestou může zdržet.“
„Neboj se, můj syn je odvážný, určitě všechny nástrahy překoná a dorazí zpět včas.“
Hurvinus se chystal na cestu. Hlavně si musí vzít část starého krunýře, kterou používal jako ochranný štít. Potravu si žádnou brát nebude, určitě se mu podaří ulovit nějakého mlže, ty měl nejradši a v jejich oblasti jich žilo hodně. Vzal si mapu Stelladonie a vyrazil.
K hranicím Nefridie to nebylo daleko, ušel ten kus cesty celkem rychle. Sotva se však dostal na území mořských hvězdic, začal postupovat velice obezřetně a rozhlížel se, aby nenarazil na ukrytého nepřítele. Každou chvíli však zakopl o kousek barevného úlomku, chvílemi se různými úlomky musel skoro prodírat. Jistě, hvězdice se pohybují velice pomalu, těm to nevadí. Hurvina to ale vyčerpávalo a navíc postupoval jen po malých krůčcích. Tímto tempem k čarodějce dorazí pozdě. Bude muset riskovat a opustit bezpečnou trasu vytyčenou na mapě. V případě, že uvidí hvězdici, musí si od ní udržet dostatečný odstup, aby na něj nestačila zaútočit. Odklonil se tedy od trasy plné úlomků a šel rychleji. Najednou si všiml bublinek, které stoupaly zpoza jednoho menšího kamene. Pozor, tam číhá nebezpečí. Vtom uviděl jednu špičku hvězdice. Rychle uhnul doleva, aby si ho nevšimla a mírně se zahrabal do písku. Špička se vysunula o něco víc. Honem pryč. Než se hvězdice dostane ze svého úkrytu, musí zmizet. Vystřelil z písku ven a pustil se do rychlého běhu.
Po chvíli ale zjistil, že už je úplně mimo směr, kterým měl jít k čarodějce. Nahlédl proto do mapy, ale vůbec se nemohl zorientovat. Kde to vlastně je? Náhle si všiml, že k němu běží kreveta. Aspoň nějaký další korýš, napadlo ho. Ani krevety neměl příliš v lásce, jednou se snažily zabrat kus jejich území, ale teď byl rád, že ji vidí. Naštěstí to byla samička, od té nehrozilo, že by ho napadla. Krevetštinu moc neznal, ale zkusil to s vlastním jazykem:
„Dobrý den. Chci se dostat k čarodějce Hermíně a asi jsem sešel z cesty. Neporadila byste mi?“
Krevetka k němu natočila tykadla a zkoumala ho pohledem. Potom ukázala klepetem doleva.
„Hermína?“ zeptala se pro jistotu.
Zřejmě mu rozuměla jenom to jméno. Bylo vidět, že se ho trochu bojí.
„Nebojte se, neublížím vám. Jen potřebuju najít cestu.“
Trochu se usmála, opět ukázala stejným směrem a zamávala klepetem. Potom se mu ztratila z dohledu.
Asi nějaká nemluva, pomyslel si Hurvinus. Ani se tomu nedivil. Oba se pohybovali v nebezpečné zóně. Vydal se tedy doleva, jak mu poradila kreveta. A skutečně, brzy před sebou uviděl hromadu kamení, kde měla čarodějka svou jeskyňku.
Mezitím v Nefedrii probíhaly přípravy na útok krabů. Všichni stavěli ze starých krunýřů opevnění.
„Postavte dva na sebe, ať je stěna hodně vysoká,“ radil král Homerius.
Celé okolí vraku letadla bylo naprosto zahumrováno. Humři nosili krunýře a humřice přinášely kousky mlžů a chroustnatek na posilnění před bojem.
„Běžte někdo na hlídku. Nevíme, jestli se neobjeví dřív,“ vzpomněl si Homerius. Dva humři okamžitě vyrazili kupředu a zahrabali se do písečného dna, aby mohli vyhlížet blížící se kraby.
Jak je asi daleko Hurvinus? Přemýšlel o svém synovi. Byl by nerad, kdyby se mu něco stalo. Raději se zakousl do připravené chroustnatky, aby zaplašil nepříjemné myšlenky.
Hurvinus zacvakal klepetem, aby ho Hermína slyšela. Brzy nato se ozval pohyb jejích nohou a hlava vykoukla zpoza jednoho kamene.
„Ty jsi Hurvinus, syn krále Homeria, viď?“
Je to opravdu čarodějka, pomyslel si Hurvinus. Hned vše odhalila.
„Co tě ke mně přivádí?“ pokračovala, aniž čekala na odpověď.
„Potřeboval bych poradit, jak přelstít kraby, kteří se na nás chystají zaútočit.“
„Chápu, zřejmě byste rádi vytvořili dojem, že je vás víc. Na to mám dobrý magický lektvar.“
„Ten by byl naprosto úžasný,“ nadchl se Hurvinus.
Hermína mu to hned předvedla. Donesla jakési bylinky a udělala z nich v jakési nádobě lektvar. Moře kolem nádoby se tmavě zakalilo a vytvořilo dojem mlhavého oparu. Hurvinus pohlédl na Hermínu a najednou jich viděl několik. Kdyby mu o lektvaru neřekla, opravdu by věřil, že má kolem sebe několik čarodějek. To je opravdu skvělá věc.
Jako poděkování věnoval Hermíně mlže, kterého cestou ulovil. Ale už se musel chystat na zpáteční cestu. Hermína to vše věděla a tudíž ho nijak nezdržovala.
Hurvinus uchopil opatrně do klepet sáček s bylinkami a spěchal co nejrychleji do Nefridie. Už když se blížil, mu bylo jasné, že boj je v plném proudu.
Ano, krabi zaútočili dřív, než se objevilo ranní světlo. Hurvinus honem obešel bojiště a dostal se k humřicím, které hlídaly mláďata a měly u sebe zásoby jídla. Odtud také řídil celý boj král Homerius.
„Honem, udělejte z těch bylinek lektvar!“ vykřikl Hurvinus.
Humřice Hanýžka se hned přípravy lektvaru ujala. A zase se moře kolem nich tmavě zbarvilo.
Král to vše zvědavě pozoroval. U Antropa! Jeho syn Hurvinus úspěšně zakončil misi a donesl od čarodějky Hermíny užitečné kouzlo.
Mezitím už se krabi s humry do sebe pouštěli klepety a sekali jimi jako meči. Spousta humrů už měla klepeta poraněná a bylo jen otázkou času, kdy je krabi přemůžou. Vtom se mlžný opar od bylinkového lektvaru přenesl nad bojiště a počet humrů se v očích krabů zdvojnásobil. Krabi začali vyděšeně cvakat klepety do prázdna. Humři nechápali, čeho se najednou krabi tak bojí. Do bojového pole tedy pronikl Hurvinus, aby jim situaci objasnil. Humři pochopili a snažili se vytvářet větší shluky, aby u krabů vyvolali dojem ještě většího množství a následnou paniku.
A skutečně. Krabi začínali postupně couvat a prchat do Brachydie.
Když už asi polovina krabů prchla, ozvalo se náhle z dálky velké dunění. Přibližovalo se a bylo jasné, že nějaký velký tvor silně dupe.
„Zachraň se kdo můžeš! To je příšera Lastandia!“ zavolal v děsu král Horatius a všichni humři se hned začali zahrabávat do písečného dna. Zbylí krabi jejich příkladu okamžitě následovali.
Příšera Lastandia se objevila v jejich zorném poli. Byl to obrovský tvor podobající se mořskému ještěru s průhlednou kůží, takže mu byly vidět všechny svaly a útroby. Pohled na něj byl opravdu děsivý.
Všichni napjatě sledovali, co udělá. Doufali, že když budou nehybně ležet v písku, poběží dál. Ale nestalo se. Tvor se zastavil a chystal se je napadnout.
Hurvinus vzal rychle nádobu s lektvarem a snažil se zabarvení otočit směrem k Lastandii. Chvíli se to nedařilo, ale nakonec se mlžný opar stočil a Lastandia kolem sebe uviděla nepřehledné množství korýšů. Vydala ze sebe nepopsatelný skřek podobný lodní siréně a mohutnými skoky se začala vzdalovat.
Humři a krabi byli ještě nějakou dobu omráčeni tímto zážitkem, tak se nehýbali. Teprve za nějakou dobu pochopili, že nebezpečí už minulo. Humři jásali a vyvolávali jméno Hurvina, který donesl zázračný lektvar.
Teď to došlo i krabům, kterým to přeložil jejich vrchní překladatel Borius.. „Tak vy jste nás chtěli obalamutit!“ vykřikl král Brutus podrážděně a chtěl se vrhnout na Horatia, aby si to s ním vyřídil. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy začal mluvit humersky.
„Tak se nezlob,“ chlácholil ho Horatius. „Jenom díky tomuto magickému lektvaru, který vyvolává zdání většího množství, jsme byli všichni zachráněni před příšerou Lastandií.“
„To je pravda!“ křičeli krabi, kteří se dosud nedali na ústup a setrvali na bojišti. „Humři nás zachránili!“
Teď se i král Brutus na celou situaci díval jinak. „Uzavřeme mír, králi Horatie,“ nabídl králi humrů.
„Netoužím po ničem víc, než abychom spolu žili v míru,“ odpověděl Horatius.
„Přiznávám, že jsme si jako kořist tohoto válečného tažení chtěli odnést váš poklad. Vím, že jste text Tajných svitků dosud nerozluštili. Ale mám pro vás návrh. Zdá se, že náš vzdělaný bojovník Borius by byl schopen text rozluštit. Podle něj je psán ve starohumerštině. Ale máme jednu podmínku. Budeme mít potom k tomuto pokladu přístup.“
Král Horatius se poradil se svým synem Hurvínem, než se rozhodl dát souhlas.
„Dobře tedy, ať Borius Tajné svitky přečte.“
Za přítomnosti stráží byla potom otevřena Veliká lastura a vyňaty Tajné svitky. Krab Borius je rozbalil a chvíli studoval. Nakonec se dal do pomalého čtení:
Toto je velké poselství do budoucích věků. Všem korýšům, humrům, krabům, krevetám a dalším živočichům z této rodiny hrozí velké nebezpečí. Mořské dno bude jednoho dne zaplaveno spoustou barevných úlomků nazývaných plasty. Z nich povstane tvor zvaný Plastandia. Úkolem všech korýšů je proto tyto plasty zničit a zahrabat do mořského dna, aby se zachránili.
„Plastandia!“ vykřikl náhle Hurvinus. „To bylo jediné slovo, které se nám podařilo přečíst, ale nerozluštili jsme první písmeno. Tak je to tedy! Musíme zničit barevné úlomky, které se nazývají plasty. Budeme s nimi bojovat společně! A Plastandia nebude mít z čeho žít a zahyne.“
„Sláva!“ zvolali humři a krabi kontrovali „Veselost!“
19 názorů
blacksabbath
13. 02. 2021Hračičko...:-)))))„Plastandia!“ :-))))))
Díky za odkaz, koukla jsem tam a našla jsem tam docela zajímavé články o psaní... šikovní, ti tři :-)
Janino, to je literární soutěž nějakého spolku Triumvirát:
https://triumvirat.cz/2018/11/zimni-spanek-2018-2019/
Když se podíváš na předchozí témata, vždy je zadané téma a k tomu v jakém žánru.
Jinak děkuji za hezkou reakci.
Bavila jsem se :-) Věřím, že si to s chutí přečte dítě i dospělý. Ovšem poněkud okatě "výchovný" závěr na téma plastů odkazuje spíš k dětskému čtenáři.
Pěkné téma. Kam na ta "zadání" chodíš? Nějaký kurz tvůrčího psaní?
Renato, dnes i dospělí sledují - čtou takovéto příběhy, já těžko nacházím kategorii, do jaké bych ten tvůj zařadila, ale je to pro mládež i dospělé, tím jsem si jista.
Renato, obdivuji tvoji fantazii a um, se kterým jsi povídku /pro mládež?/ napsala. Hurvinus mi připomíná Hurvínka:-) a všechny názvy a jména máš parádně promyšlené... o ději ani nemluvě.
Tvorba pro děti je myslím tvá parketa...
Vybrala sis zajímavou zápletku, ale zadání splněno na výbornou. I při tak závažném tématu jsme se krásně bavili.