Zelená mříž 01 - Čekání

Čekání

Opřu se o bělavý kmen osiky, rozhlédnu se po korunách dubů a vidím, že je to zde a nikdo na tom nic nezmění.

Téměř všechno dubové a osikové listí se již přestěhovalo ze stromů na zem. Tady teď bude v kypré vrstvě ležet až do prvního sněhu. Sníh tu vrstvu slisuje tak, že do jara z ní zbude pouhá vrstvička, avšak tím tužší bude klást odpor všem hrabavým tlapkám, všem šídlům a kopím bylinek i kloboučkům křemenáčů. Než ji stromy zasypou zbrusu novým šustivým nadělením, bude z velké části přetvořena v úrodný trouch. Již dnešní mlhou, co tady vítr žene před sebou lesem, začíná tlení, třeba je dosud neznatelné.

Mlha je hustá, a když se soustředím, abych křivky její dráhy přečtl co nejpozorněji, zdá se mi, že je zrnitá. Každý oblak mlhy jako by se skládal ze spousty samostatných seskupení, jež mu vtiskují ono zdání zrnitosti. Netvrdím, že byste to viděli stejně jako já, avšak pro moje oči je tato mlha opravdu zrnitá. Vidím to tak zřetelně, že mohu pozorovat, jak vítr pohání jednotlivá zrna jako sněhové vločky. A potom již pro mě není těžké poznat, že teprve ze všech těchto malých pohybů vzniká veliký posun celého mlžného oblaku.

Zrnitá mlha se přilnavě válí mezi stromy, tisíce a tisíce jejích vloček na stromech ulpívají a smáčejí je od větví až ke kořenům. Vlhkost proniká do všech pórů a dutinek. Stále však je blahodárných mlžných vloček i ve vzduchu dost. Vítr je bez ustání vyhání z černozelené tmy jedlového porostu sem, do nezvyklého ostrůvku světla uprostřed lesů. A za tím zvířeným pohybem jsou vzdálenější pařezy, kameny, stromečky, choroše, pahýly a kdoví co ještě střídavě tím, čím jsou, a střídavě mi nalhávají, že je to zvěř.

Na holých větvích se lesknou nesčetné body utajených světélek. Pozvolna se zvětšují a po dosáhnutí velikosti lucerny svatojánského broučka se každé světélko utrhne a ztratí. Okamžitě však na jeho místě vznikne docela nepatrná jiskřička, a ta roste stejně jako předešlá, až je z ní nová lucerna, která neunese tolik světla, také se utrhne a v ten ráz je ta tam. A země pod duby se tiše, potají raduje a nic už nevrátí, každou lucerničku si pod listím podrží, aby měla na jaře čím rozveselit všechnu tu havěť, co se jí narodí.

V opadalém listí zní nepřetržitě ťukání velkých utržených kapek. Když se k nim přidá opožděný list, zaharaší to dole, jako by po zemi přeběhl živý tvor. Stojím tiše a postupně si zvykám na pestré hlasy všech svých malých sousedů, až slyším, jak důvěřivě se ustálily do jednoho vleklého šumu. V jeho jednotvárnosti však listy i kapky udržují svůj vlastní hlas, a ten je tak sebejistý, že za nic nepustí ke slovu moje myšlenky.

Potom zaslechnu známé lehké zaječí skoky. V tom okamžiku se všechno změní. Nejsou lucerničky, není žádný šum. Ne, že by šustot běžícího zajíce přehlušil kapání, ale přehlušil jeho ohlas ve mně. Teď jsem lovec na stanovišti a očekávám zvěř. Zalícím a již ani skoky neslyším, teď mám samotného ušáka na mušce a chci ho střelit na hlavičku. Předem vidím, že to musí dopadnout dobře, že se v příštím zlomku vteřiny v přemetu zasvítí bílé zaječí břicho, neboť jsem správně soustředěn do dvou přímek, jež se teď protnou.

Po ráně a touženém zaječím kotrmelci vzrušení rychle doznívá… A za nějakou dobu opět kapou lucerničky z mlhy do mokrého odumřelého listí, snášejí se poslední plíšky bronzu z dubů, některý je vykován do takové jemnosti, že dosedne téměř neslyšně, jiný hlasitě cvrnkne o ty ležící a připomíná pohyb živého tvora.

A mlha je hustá a zrnitá, převaluje se mezi stromy a vzdálené předměty jsou opět střídavě tím, čím jsou ve skutečnosti, a střídavě probouzejí představu stojící zvěře.

Ale zářivé svatojánské mušky ve větvích rostou a mizí a rostou a mizí, kapky hlasitě kapají a já vím, že dokud se znovu neozve lehký cval zajíce vyhnaného honci, nic není s to přehlušit to upovídané špitání kapek v listí.

Každá kapka se namáhá ze všech sil, jen abych si jí všiml. Až do posledního chvějivého zablýsknutí před utržením na sebe s mlčenlivou bezútěšností upozorňuje světlem. Teprve při dopadu ze sebe všechno najednou vyzvoní.

Určitě mi něco říkají, ale rozumět jim začnu až po delší době. Zprvu se divím. Ne tomu, že lucerničky ke mně mluví, to se dalo čekat, když jsem s nimi zůstal sám, divím se jen, co mi to chtějí namluvit.

Když je však těch hlásků celý sbor a všechny tvrdí jednu věc, mizí mi ze rtů shovívavý úsměv. Přikláním se k tomu, že tohle se nedá jen tak odbýt, a začnu je brát vážně.

Kdybyste tu stáli se mnou, rozuměli byste jim stejně dobře i vy. Říkají, že tak jako s lovcem na stanovišti bývá tomu s námi se všemi, neboť všichni čekáme na svou zvěř. Mnoho zvěře každý z nás ulovil, mnoho drobných úspěchů jsme oslavili. Po každém úspěchu však radostné vzrušení rychle opadlo. Zmizelo tak znenadání, že si ty úspěchy již ani nepřiznáme. Zdají se být jako ony samy, jako utržené lucerničky, pohřbeny ve všedních samozřejmostech a nejsou to již úspěchy. Země čeká na vydatnou bouři a spokojuje se prozatím lucerničkami z mlhy. I my čekáme na příležitost, kdy přijde vzácná zvěř, ale s ničím prozatímním se spokojit nechceme. Jsme lidé, a proto se upínáme stále jen k okamžiku, až se naše zvěř zjeví na dostřel, my ji trefíme přímo na hlavičku a svět se od té chvíle změní. Ach, copak se může změnit? Ne, Země bude i po našem obdivuhodném zásahu dál obíhat na své odstředivé dráze, mnohá místa jejího povrchu budou současně skrápěna svěžími lijáky, týrána vedrem a brázděna ledovci, avšak její poloha ve vesmíru bude v každém okamžiku naprosto vyvážená a – my budeme ve svém malém okrsku opět pracovat a čekat na vzácnou zvěř. A opět, když se k nám přiblíží, zapomeneme na všechno, i na dlouhé čekání, a budeme ji chtít získat, budeme si představovat, že teď se určitě všechno změní.

Ale změní se jen to, že nové čekání dostane novou kvalitu, neboť jsme o další zkušenost bohatší.

Moudřejší však nebudeme, dokud nerozeznáme, že doba čekání převažuje sto ku jedné nad okamžiky, v nichž se dvě přímky protnou a správně střelený zajíc sebou jako ryba na souši bíle zazmítá.

Musíme teprve pochopit, že čekání vlastně tvoří celý lidský život. Tak tomu je, nikdy se to nezmění a člověk může být šťastný jen tehdy, až porozumí, co mu chtějí povědět svítící body kapek stvořených mlhou, až i tu šedivou sychravou mlhu uvidí ve správném skupenství, až pozná, že se mezi stromy převaluje také pro něho.

Musíme se naučit uchopit každý okamžik, který se nám nabízí, přesně v tom místě, z něhož k nám s tichým šelestem malého elektrického výboje přeskočí radost.

Takové je tajemství šepotu mlžných kapek, podobných lucerničkám svatojánských broučků. Teď vám můžu prozradit i jedno ze svým vlastních tajemství, jedno z mých největších, snad vůbec to největší… Cítím nezkrotnou touhu být s vámi ve spojení. S každým z vás. Původ té touhy neznám, znám jenom ji samu, jen vím, že bych vám chtěl ukazovat všechno krásné a tajemné, čeho jsem sám svědkem. Toužím po tom, abyste si se mnou a s každým lesníkem uvědomili, že jsme se narodili na této zemi, což je už samo o sobě úchvatné. Chci také, abyste věděli, jak jsem šťastný ve svém údělu lesníka a ještě šťastnější, že jako lesníku je mi umožněno dovést vás až sem, do našich lesů na Vysočině.

Plním ovšem jen to, co mi přikazuje země. Nevěřili byste, jak blízko k ní mám u nás v lese. Jistě pochopíte, že musím něco udělat, když jsme spolu, ona vám cosi naléhavě chce říct a nenalézá vhodná lidská slova. Je jistě náhoda, že prostřednictvím smyslových vjemů uděluje příkazy právě mně, ale náhoda, za niž jí celou bytostí vzdávám dík.

Nemylte se, není lehké takové příkazy přijímat a zároveň si být vědom, že čas, který je mi k jejich splnění vyměřen, je mnohonásobně kratší, než bych potřeboval.

Srozumitelné příkazy se většinou lehce plní. Kdesi hluboko však se jako žhavé magma, zdánlivě klidně, ve skutečnosti za obrovského napětí, hromadí příkazy, na jejichž vykonání, ba ani pochopení nestačím. Čas od času si některý z nich prudkým výbuchem prorazí cestu až na povrch a tam se zformuluje do tvaru běžných myšlenek, takže jeho začlenění mezi ty srozumitelné proběhne hladce. Magma přesto dál svým žhoucím tlakem vyvolává ve mně neklid, až bolest.

Naléhavost všech příkazů, lehkých i těch, jež zatím musí zůstat nesplněny, dosahuje takové míry, že si často pomyslím: jsem vůbec na světě též pro něco jiného?

A přece nemohu jednat jinak, než plnit příkazy. Často přicházejí chvíle hořké jako blín, kdy si uvědomím – teď se snad navždy ztratilo, co mělo být v tomto okamžiku zachyceno. Jak to udělat, abych měl stále volné ruce! A každý zvuk v ten ráz bolí jako falešný tón pronikající zvenčí do krásné písně. A každý paprsek světla je otráveným šípem. Teprve úsměv země při našem následujícím dotyku mě uklidní. Smiř se s tím, že všechno nesplníš sám, naznačuje mi tiše, já přece nejsem ani trochu malicherná. Co nebude dnes, bude za sto let nebo za tisíc. Vždyť víš, jak plýtvám, a plýtvám vším, i časem. Nebýt mého plýtvání, nebylo by ani vás, proto si můžu vybírat. Jsi jeden z miliónů. Kdykoli tě někdo nahradí.

To všechno vám, moji milí, říkám proto, abyste znali mé tajemství, abyste věděli, že bych se neodvážil nikdy vám napsat ani slovo, kdybych měl mluvit za sebe. Cokoli tedy povím, povím jen jako tlumočník. Jestli mě za jednoho z tlumočníků země určila, není moje zásluha, je to jen má radost. Zítra nebo pozítří určí někoho z vás. Prostě vám přikáže a vy rádi poslechnete. Od té chvíle budete náležet jen jí. Půjdete do lesa, abyste se stali jejími tlumočníky, poznáte dílo přírody, budete žasnout a z toho úžasu k vám nepozorovaně sestoupí radost z toho, že jí můžete sloužit. Tak tomu bude vždy, dokud bude trvat země a lidé na ní.

Ptám se tedy země a země mi odpovídá. Často místo odpovědi položí mi sama otázku. Z toho soudím, že také ona chce být s vámi ve spojení. Tlumočím odpovědi země a její vlastní otázky vám všem, moji drazí, neboť je to můj úděl. Každé škobrtnutí v přesnosti toho, co chtěla říci, mi země odpouští, neboť opravdu není malicherná, ví, že jsme lidé a že spolu mluvíme svým jazykem, abychom si rozuměli. A my víme, že skutečnost není pouze to, na co si můžeme sáhnout, co můžeme jednoznačně pojmenovat, ale že je to také vše, co se teprve rodí z poznávání světa a z touhy.

Teď jistě pochopíte i druhou stránku mého tajemství. Vždycky jsem se trápil tím, jak je podivné, že se člověk rodí k bolesti a zároveň k veliké radosti. Odedávna jsem věděl, že trpět budu po celý život nejvíc tím, že se nemohu radovat naplno, když v lidech není dostatek radosti, a že jsem příliš slabý, abych radost přivolal. Že naopak všechny vaše bolesti, jež budou na dosah, přelijí se spodními studenými proudy do mě.

Trvalo mnoho let, než jsem pochopil, co je třeba učinit, abych lidem poskytl něco z výbojů radosti, jimiž jsem od spojení se zemí nabitý. Teprve nyní přicházím postupně na to, jak vyplnit čekání a zmenšit bolest.

Je čas, drazí, abych vám pověděl, co mi země přikázala, zatímco jsem čekal na svou zvěř. Země chce, abyste věděli, jak použila nachytaných kapek – které mlha beztoho schraňovala jenom pro ni – k všeobecnému veselí. A jak se dočkala i své veliké bouře, z jejíhož hřímání k ní se zajíkavým rachotem přeskakovala radost.

Chce také, abyste věděli, kde se na jejím povrchu vzaly lesy, co ji to stálo námahy.

Ještě mi pošeptala, že byste měli znát, jak si představuje místo a činnost člověka v přírodě, jak těsně, jak nádherně nás do přírody zasadila, jak je teď na to hrdá a jak se zároveň musí o sebe, a tím i o nás bát.