Zelená mříž 07 - Odpočinek

Odpočinek

Je unavený, také žaludek se začíná ozývat.

Nejraději by si sedl hned teď na místě. Ruce a obličej má pokryté čerstvými škrábanci, většina je mělkých, ale jiné jsou krvavé. Na jejich konci vyčnívá vždy z kůže nevinná ploška ulomeného trnu. Na košili je spousta násilím povytažených nitek.

Obírá ze sebe trny. Nesedne si. V takovém bzučivém pekle? Ne, musí to vydržet až k cestě.

Opatrně vezme dlouhý šlahoun ostružiníku za tuhý list – jsou na něm drobnější trny – a táhne. Šlahoun se zachytává za kopřivy, za bez a keře zimolezu, chytá se i jiných šlahounů, dvěma prsty nelze vyvinout dost velkou sílu, je třeba ostnatým prutem manévrovat, dokud se neobjeví jeho vzdálený konec. Pak už to jde. Přišlápnout k zemi a udělat krok. A ještě jeden, kratší. Stojí po ramena v kopřivách a před očima se mu houpá jiný oblouk ostružinového šlahounu, přicházející z neznáma a rostoucí do neznáma. Tedy znovu: zatnout zuby (nadávky jsou dobré jen k tomu, aby se vylekané mušky dostaly člověku do krku), opatrně uchopit, opatrně táhnout. Násilím tady nic nespravíš. Musíš trpělivě manévrovat tam, zpátky, na strany, až ten živý ostnatý drát je natolik povytažený z houští, že se mu dá šlápnout na krk. A postoupit. Tentokrát jeden krok. I to je úspěch.

Stromy zde rostou řídce. Od jednoho ke druhému je pět, i deset metrů. Zato ty rozměry! Takové stromy asi stály modelem řeckým architektům, když lidstvu vymyslili nejúčinnější nosníky – sloupy.

Ke každému se musí probojovat, každý označit k těžbě a změřit.

Spíš by se mu do rukou hodila ostrá mačeta než tyhle směšné pomůcky.

Konečně z pichlavého a žahavého podrostu vybředl.

Na chvíli, jen co si odpočinu.

Plácne sebou do koberce odkvétajícího plicníku a je po hladu. Zůstala jen únava.

Ach, to blaho! Žádná žahavá džungle, hned nad hlavou volná obloha.

Na pozadí modré výšky tančí roj mušek, ale on je líný zvednout ruku, aby je odehnal. Á, dokud si jen tancují, co bych se s nimi zlobil.

Na nedalekém pařezu se stejně ospale sluní zmije. Tělo má způsobně stočené do spirály, z níž na jedné straně, zrovna proti Radkovi, kouká hlavička i ocásek. Oči zadumaně, ba až přihlouple civí do prázdna, tu a tam vyšlehne rozeklaná nitka jazýčku.

Málem by usnul.

Ze zvuků lesa, jež k němu doléhají z různých směrů a různých dálek, slyší jen mírný, melodický šepot varhan.

Jednu chvíli varhaník nechal dost hlasitě znít spodní tón. Radek nervózně čekal konec, potom ucítil víření čmeláčích vrtulek na tváři, na ruce, opět na tváři. Otevřel jedno oko.

Čmelák se dobývá někam pod něho a hrozně se zlobí.

„Počkej, hned.“

Převalí se o šířku těla a otevře i druhé oko. Čmelák chvilku bručí nad svou dírkou, potom zmlkne a sestoupí do podzemí.

Opět zůstaly jenom poklidné, ospalé tóny šeptajících varhan.

Zdálo se, že již nebudou ničím rušeny, dokud Radka neukolébají do spánku.

Nečekaně jím trhlo nemilosrdně falešné zakrákorání. Jemná pavučinová síť se protrhla. Ach ty! Otevře oči, je po odpočinku.

Nad lesem jako hladový sup slídí šedivka. Poletuje v kruzích a chraptivě vykřikuje.

Snad tě nerozčiluje má přítomnost? To bych ve tvých zlodějských očích musel páchat nějaké vraní zlo. Vidíš, chtěl jsem si jen zdřímnout. Kdybys toho raději nechala!

Zmije se zatím nic netýká. Leží stále jako ulitá z lesklého kovu a jenom ten její čichový orgán občas šlehne škvírou zavřené tlamičky.

Radek rozmrzele vstane a jde pro brašnu. Aspoň se nají.

Spirála na pařezu se odvíjí a mizí v trávě za zmijí hlavičkou. To je dneska svět, ani poctivého plaza nenechají chvíli pokojně trávit.

Když se shýbne k odložené služební brašně, zaslechne někde nablízku podivný klapot.

Mezi kořenovými náběhy smrku přešlapují dvě malé sůvičky, tisknou se jedna ke druhé, veliká okrouhlá světla upírají žlutým ohněm na Radka.

„Pročpak se zlobíte? A kde je vás víc?“ Rozhlíží se kolem, ale nikde další mládě nevidí.

„Nonono, nebojte se, kalousci, musím si vás přece prohlédnout, když už jste se mi tak nešikovně prozradili.“

Malá strašidýlka v bělavém prachovém peří houpavě přešlapují na rousných pařátcích, nadouvají se, syčí jako rozzlobení brejlovci a hlasitě mlaskají. Zní to, jako by černými zahnutými zobany klapala. Jedno je o půl hlavy větší a má vyvinutější peří. Soví sourozenci se obyčejně nerodí ve stejný den.

Šedivka se křikem snad zalkne.

„Buď zticha, zaskočí ti, neřáde! Kalousata tě vzrušují, co? Pustila by ses do nich, kdybych tu nebyl.“

Tak to ne, má milá, počkám, až tě to omrzí nebo až se vrátí staří. Však by tu měli někde být, kdoví kde se toulají.

Vrána je vytrvalá, až hlava brní. Kdo to má vydržet!

Radek vezme do každé ruky jednu sovičku. Prsty se boří do jemného prachu a nahmatají teplá tělíčka, v nichž rychle a pravidelně tikají malá srdce. Ušaté hlavičky s otevřenými syčícími zobáky, až k nevíře zahnutými, otáčejí se k němu nahoru. Přes veliké oči se od vnitřního koutku k vnějšímu přetahují průhledné blány, střídavě duhovku zmatňují a zase vyjasňují. Při tomto rozčileném mrkání se nic ze zorného pole neztrácí. Oči ani na okamžik nepřestávají vidět. Aby ani při zdlouhavém mrknutí druhými, vnějšími opeřenými víčky nebyly obě oči naráz odzbrojeny, zavírá se vždy jen jedno oko. Druhé až příště. Však je proč, než víčko sjede přes veliké oko až dolů a vrátí se, zabere to aspoň půl vteřiny, možná celou.

„Nebojte se, neublížím vám, jenom chci tamtu ukrákoranou přesvědčit, že to má marné.“

Kolem prstů cítí pevně obemknuté tuhé pařáty. Obdivuje úžasně vysokou teplotu drobných tělíček. Pálí jako kamínka, mají snad čtyřicet stupňů.

Vrána se strašně rozčertila, hlas jí vztekem selhává.

Odhodlá se ustoupit, vidí, že tady neuspěje.

Za malou chvíli už jen zdálky sem dolehlo jedno ztracené kráknutí. Pak nastalo krásné ticho.

„U!“ ozvalo se odněkud slabounce. Než se Radek stačí zorientovat, znovu: „U!“ Nevysoko na suché spodní větvi smrku sedí sova s peříčky na hlavě, připomínající dva malé růžky nebo jakási vysoko posazená ouška. Vypadá jako malý výr. Je to kalousí matka.

„U!“ Naklonila se do vodorovné polohy, dvakrát třikrát přešlápla po větvi blíž a znovu vydala tichounké, ale vzrušené zvolání, až se jí volátko nadmulo: „U!“

Mláďata v Radkových rukou se vzpírají, to větší uvolnilo křídlo, potom druhé, Radek si je chce ještě chvíli podržet! „Počkej, neutíkej mi, kdypak budu mít znovu štěstí pochovat takové milé sovičky, no tak!“

Ale sůvě se z dlaně, jež nechce příliš stisknout, za velikého mávání sotva obrostlými letkami vysmeklo, na vteřinku zůstalo hlavou dolů viset za jeden pařát na Radkově ukazováku a pustilo se. Jen dopadlo na zem, hned zaujalo bojové postavení: křídla roztažená, horními zaoblenými plochami vytočená kupředu, všechno peří naježené, a jen syčí a doráží. Podívej se, člověče, jaká jsem veliká sova, boj se mě, bububu!

Z mladého kalouse je skutečně cosi jako nafukovací matračka. Radek postaví druhé mládě vedle bojovného sourozence. To zůstane chvíli překvapeně stát čelem vzad, jak bylo postaveno, potom se rovněž otočí čelem k nepříteli a napodobí bratříčka v jeho strašení. Jenže to ještě neumí, ztratí balanc a spadne rovnou na zobák. Hned se to pokouší napravit, ale nožičky s vratiprstem jsou na takové čepýření v předklonu příliš vratké.

Radek se neudrží a dá se do hlasitého smíchu. Maličký se poleká, složí zbraně a honem se cpe bráškovi pod křídlo. Odtud jedním očkem vykukuje.

Stará kalousice stále tak tiše a prosebně toho rozesmátého člověka napomíná, aby jí pro všechno na světě její děti nespolkl.

„Už jdu,“ říká Radek, „můžeš si je odvést.“ Vstává z pokleku, aby uvolnil místo. Stará na něj znovu vyjukne: „U!“

Vtom na stromě za ním zazní jasné, vysoké: „Ui?“ Radek obrátí hlavu a jeho oči se zaboří do sveřepého pohledu rozhořčeného samečka. Je štíhlejší, uhlazenější, o poznání menší a snad by se dalo říci poněkud barevnější. Aspoň se tak Radkovi na vzdálenost desíti metrů jeví.

„To abych už opravdu šel.“

„Ui, ui, ui!“ souhlasí kalous francouzsky, rozepne křídla a proletí mu nízko nad hlavou, aby se vyhoupl na suchý pahýl pod korunou smrku za ním. Je odvážnější než samička. Jen se zde objevil, je ho hned plný les.

„Ui, ui, ui?“ křičí, až mu přeskakuje hlas.

„U,“ ozývá se tiše samička a povzbuzena manželovou přítomností, přelétne rovněž na bližší strom.

Radek jde, aby nerušil.

Mláďatům se peříčka zvolna ukládají a začínají to být opět slušné, způsobné sovičky. Stojí vedle sebe v pozoru a upírají na odcházejícího člověka veliké soví oči.

Zdálky pozoruje uspěchané přeletování dvou párů měkkých křídel.

Na vránu už se nezlobí.

Ostnatá, žahavá a škrabavá džungle čeká. Ta představa však ho nemůže rozladit. Dosud cítí neuvěřitelnou uklidňující hebkost v dlaních.