Zelená mříž 11 - Verše

Kdo tehdy – v­ prvním roce dlouholeté okupace sovětskými vojsky, v létě 1969 – n­ebyl ještě dospělý nebo již aspoň nezačal nabírat rozum, tomu dnes možná nebude všechno úplně jasné. Neví nic o nesvobodě, nezná cenzuru a všelijaké zákazy. - Ale taky se třeba mýlím. Rád bych.

 

Verše

Potůček je vtěsnaný do strmých, několik metrů vysokých břehů. Ty dvě šikmé plochy se v ničem neliší od svahu tam nahoře, kromě toho, že rozptýlené sluneční světlo zobrazuje každou z nich jinak. Jsou pokryté kyprou vrstvou trouchnivějícího humusu.

A přece se liší! Poznáte to na stromech.

Káně, co hlídkuje pod nebem, vidí horní hladinu lesa bez prohlubní a bez vyvýšenin. Ta hladina je na rozdíl od kostrbatého lesního dna vzácně vyrovnaná. Neboť vláha, jež tíhne k zemskému středu, znamená pro stromy život. Hromadí se v prohlubních. A život u lesních stromů se projevuje v dravé dychtivosti po výškách.

Cosi pádí lesem.

Dvě rezavá těla se v šíleném trysku míhají za kmeny jako za tyčkovým plotem.

Už jsou nad potokem, první bez zaváhání přeletí na druhou stranu a uhání dál. Srnec, rozběsněný vášní, následuje srnu stejně samozřejmě. Co je mu po šestimetrové průrvě, když oběť jeho touhy je na dosah!

Dusot zaniká v dálce.

Ale opět sílí.

Srna vede zaslepence obloukem zpátky. Chce koryto znova přeskočit, snad ji vzdálenost břehů zachrání.

Odrazí se s vypětím všech sil, až v letu však vidí, že tentokrát si správné místo nevybrala. Tuto šířku nezvládne. Pohotově skočí doprostřed protějšího svahu, z místa se odrazí jako míč a letí zpět. K horní hraně však je příliš vysoko. Nevzdá se a skočí znovu naproti, v obratu nádherně prohnutá. Opět sem, avšak o kus dál, a opět zpátky. V jejích skocích není ani trocha zmatku. Naopak! Jako by vychutnávala radost z neobvyklého pohybu, neúnavnými jehlami spárků zašívá potok proti proudu.

Srnec nezaváhá ani na zlomek vteřiny. Co všechno by teď nepodnikl! Stejně svěžími skoky párá za ní neviditelné stehy a funí dychtivostí. Kam doskočí, objeví se v trouchu černá stopa a suché jehličí létá vzduchem jako střepiny granátů.

Je ticho. Poslední úder kopýtka zmlkl v zákrutu potoka.

Jsme zmateni.

Byl to jistě sen, co jiného.

Ach ne! Bylo to příliš skutečné, příliš nabité divokostí vteřin, v nichž se počíná nezachytitelný puls nového života.

 

V dusných dnech na rozhraní července a srpna bývá již vzácné uslyšet ptačího zpěváka. I nyní je hluboký klid.

Jen z blýskavé stuhy na dně strže zaznívá žvatlání vody. Potůček štěbetá o překot, uchvátaně, až se zajíká.

Ten už se dovede zlobit!

Však má proč. Tak volně se mu vznášelo, dokud byl na světě jen on a vítr. Ale teď? Vítr ho kamsi upustil. Dobrá, padal tedy, bylo to jako vznášení. Ale sotva začal závratnému pádu přicházet na chuť – do cesty se postaví jakási hora. Dovoluje si bránit mu v plnění zákona zemské tíže.

Už aby byl na konci! Kdy jen to bude.

Je jako dítě. Připomeňte mu krátkost života. Přesvědčte ho, že by měl hoře poděkovat za svou neposkvrněnost. I za vzdálenost, která ji dělí od moře.

Však ty zkrotneš, hned pod první celulózkou, lepí se na jazyk jedovatost reality.

Hle, jak se smíchem zatřpytil! Před špínou ho přece chrání lehounké vodoměrky, co sedmimílovými plováčky odměřují šířky jeho tůněk.

Mlčte, má pravdu, nač ho děsit. Co je mu po obludné vzdálené otravě, která teprve bude, on je přece dosud zde! A je čistý jako křišťál.

Bude i tak spěchat, stále bude jenom spěchat, neboť nic jiného jej síla země nenaučila.

Mnohokrát se po té cestě bude zalykat špínou a opět bude očistěn, pozná i puch hromadného rozkladu mrtvých těl, a opět bude pospíchat, jen aby už měl za sebou tu klopotnou pouť.

Byl vůbec nějaký začátek?

Ani setkání s čistými přítoky mu neposkytne víc než lehký dotek neuvěřitelné, dnes již zbytečné vzpomínky.

Poslušen tíže, bude už jen z příkazu zákona mířit stále někam dál a bude toužit po odpočinku.

Jaké ticho, jaký nádherný mrtvý klid musí být tam na konci, až ho do nehybnosti spoutá sytost solí a sytě modrá tma!

 

Na pozadí vyklenuté hladiny vodopádku jako překrásná decentní kytice se odráží kapraď.

Mlha kapiček, zvířená potočím spěchem ke stáří, pohybuje převislým vějířem listu neustále sem tam, sem tam. Je to, jak by kapradina neodbytnému proudu cosi odmítala. Je také možné, že se otřásá smíchy pod lechtivým prstíkem žlutozeleného paprsku, který se až k jejím nakadeřeným krajkám probojoval odkudsi z vysokého neznáma a je tak mile dotěrný, že mu musí odpouštět.

Naproti přes vodopád, v ponurých končinách druhého břehu, snad celý krok od rozdováděné kytice, stojí ve věčném stínu jiná kapraď. K ní se sluneční paprsek nikdy nedostane, leda by se odrazil od zrcátka vody. Na vlastní oči se můžeme přesvědčit, že vývoj probíhá ve spirále. Roste tam totiž nový list. Předvádí vzornou ukázku vývoje. Kosmatý spodek pružiny se ladnou křivkou klene ven z kytice, potom přichází nenápadný bod zvratu a následuje křivka svinutá nahoru.

Nechtějte zrakem proniknout až do středu těsných závitů, zatočí se vám hlava. Začnete pochybovat o matematických zákonech. Tam uprostřed nemůže být žádný počátek, to jsou řeči, ta spirála se odvíjí z nekonečna, jež se nám počátkem pouze zdá být.

Kdybyste měli trpělivost filmové kamery, možná byste již za hodinu postřehli bujnost růstu tohoto miniaturního pravěku.

Za den či dva by se vám kutálení spirály po pružině jevilo jako exploze vývoje.

 

Přímo nad námi se tyčí smrk. Jeden z těch vyšších. Roste totiž ze strže.

Kořeny, mířící k potoku, má obnažené. Vypadají jako pokřivené chůdy, se stejnou šedivou kůrou jako má kmen. Jen horní kořen se napřaženým chapadlem zatíná hned od začátku hluboko do svahu.

Smrk se na svalnatých kořenech vypíná jako rozkročený bůh.

Podle obou rovnoběžných linií jeho širokého kmene můžeme směle určit stupeň naklonění všech nerovností v okolí. Míří přesně jako olovnice ze zemského středu k nadhlavníku.

Konce však nedohlédneme. Tam nahoře se linie sbíhají jako koleje v daleké rovině a končí temným tunelem. Tunel je zelený a bohatě třásnitý. Zakrývá výhled ještě dál, kde jenom tušíme čirou modř.

 

Jak po okraj naplněná číše si připadá lesník, který toto všechno a ještě daleko víc den co den vidí.

Radek má často krutý pocit viny za to, že sám přetéká vzácným nápojem, zatímco žijí na světě lidé, jimž se ho nedostává.

Chtěl by se s lidmi dělit o víno svých všedních dní, o víno prastaré, věčné krásy, jež každým okamžikem v nezměrných kvantech uniká do liduprázdna. Vždy však narazí na marnost takové touhy, neboť nezná nic, neumí malovat obrazy, ani skládat hudbu nebo básně.

Ba ani uchovat v sobě tu krásu nemůže, rozměry jeho číše jsou dány a víc nevstřebá. Nové přívaly mohou si se starými pouze vyměňovat místo. Musí jen přihlížet jejímu kypění a litovat své nedokonalosti, násilí použít nelze. Krása je nestlačitelná jako kapalina. Usmrtila by ho nezadržitelným rozpětím.

„Takto mě ovšem brzy připraví o rozum.“

Proč právě jeho stavu je dopřáno veliké, nespravedlivé privilegium: s přírodou, matkou života, spolupracovat na neustálé obnově a dotváření jednoho z vrcholných pólů její dokonalosti!

Proč jen na bedrech jeho a jemu podobných leží ten nesmírný úkol sblížit dva nesourodé póly jejího díla: les a člověka moudrého, jenž není o nic méně dokonalý? A nedopustit, za nic na světě nedopustit, aby se po tisíciletí hromaděné napětí uvolnilo smrtelným vichřením pouštního písku, při němž by musel zahynout les a vzápětí člověk!

Tak vidíš, to je ti málo, nespokojený člověče? Vždyť to není o nic méně, než ovládat to nejkrásnější umění!

Bystřinka pod patou smrku na něho haleká stovkami zvonečků. Jak je čistá!

Ne, není to málo. Co by chtěl pro lidi konat víc?

Výjimečnost jeho poslání ho znova ohromuje, když si uvědomí, že les mu není pouhým prostředím. Učinil nejdokonalejší životní prostředí člověka předmětem svého zájmu, ba cílem a naplněním života. Postupem let jeho posedlosti přibývá, to jak se mu pod bičujícím vzepětím tam uvnitř jeho číše daří po krůčcích poznávat. A někdy dokonce poznanému rozumět.

V takových chvílích má závratný pocit, že slyší hlas. I teď je to zde. Jako by rozuměl naléhavému volání, skrytému v šepotu převislých snítek starého smrku: proč nejsou všichni tvého rodu jako ty!

Stojí nad vývojovou spirálou kapradiny, druhý trs jedním vějířem stále ještě cosi popírá bystřině, která klopýtá o kameny, stojí a nad hlavou se mu v tunelu smrkové koruny ztrácí ztepilé tělo boha lesních pohanů.

Vrací se k němu starý nepokoj.

Nejsem nic, já ne, příliš se bojím. Již jednou jsem cosi podobného vyčetl z tvých kmenů. Jejich kůru smáčelo mrholivé mlčení deště… Byla to však chvála lidského rodu. Ta byla spravedlivá.

Spravedlivá… Ale proč potom…

Vím, na co myslíš, šumí to shora, myslíš na ono převratné léto, v němž první stopa lidské nohy na nebeském tělese zahájila cosi nového, strhujícího. Tehdy se člověk v tobě zachvíval obdivem, avšak tvou duši, jež náleží mně, v nelítostných spárech svíral strach. Strach z nevděku, který se po závratném úspěchu může dostavit.

Ano, obdiv a strach, strach a obdiv. Jsem slabý, příliš slabý.

Z každého stébla, z každé jehličky, z každé šupinky kůry křičela na něho tenkrát po probdělé noci u televizoru ona vteřina, v níž člověk vtiskl svou pečeť do odvěkého prachu kosmického mlčení: To jsem já, nový počátek, hodina třetí, minuta padesátá šestá, vteřina dvacátá vašeho času!

Atmosféra třímala žezlo deště, les uzavřel příměří s větrem a všechny červencové vůně se povalovaly nízko nad zemí. Bylo naprosté ranní ticho.

A přitom ho ohlušoval úzkostný šepot jeho lesa: Zachraň mě, můžeš-li, ani ve druhé polovině věčnosti se beze mě neobejdete, musím být pro vás… Pro vás… Pro vás…

Rozpuštěn ve vůních prosakoval udiveně do hlubin svého lesa a zmatek v něm narůstal. Jak zřetelná jsou ta slova! A přicházejí zvenčí!

Ne, jistě se mýlí, takový souzvuk není myslitelný. Je směšný svými představami.

A přece to ještě nějakou dobu slyšel: „Pro vás… Pro vás…“ Jako mnohonásobnou ozvěnu.

Když dozněla, ulevilo se mu. Víc než ten hlas opájela ho nyní účast na této době.

A také ho děsily její rozpory.

Potácel se mezi nezměrným obdivem k člověku a strachem z něho. Myslel na tu vteřinu 03:56:20 středoevropského času, po níž okamžitě následovala a odešla další a další, neboť vesmírný chronometr se nikdy nezastaví. Přesto ona sekunda zůstala mezníkem.

Pátral ve větvích, jež se v naprostém bezvětří napřahovaly k němu dolů, pátral i v kůře stromů, skropené deštěm, a všude kam se podíval, četl slova plná obdivu.

Vyňal tužku a bloček, aby zachytil vzkaz lesa člověku mocnému.

Začínal nejistě, jako by se teprve chystal rozběhnout, jen co rozluští smysl jednotlivých veršů. Stále si nebyl zcela jist, jsou-li to přesně ona slova, která musí napsat. Jak nedokonalá je pouhá spolupráce smyslů a ruky! City ho ovládají, a přece zůstanou z větší části uzavřeny v něm.

Přesto zvolna psal. Psal to, co dokázal rozluštit a co se dalo lidským písmem vyjádřit:

 

Jedna z těch vteřin,

jež se vrací každých čtyřiadvacet hodin

                                                   lidského času,

jedna z těch vteřin,

jež znamená nic, anebo všechno, tmu,

                                                   anebo světlo,

jedna z těch vteřin,

jejíž jméno navěky podepsal červenec

roku prvého,

vteřina zvaná Naděje

šlehla Vesmírem

a uvázla.

Člověk

malou oválnou pečetí rozpůlil nekonečno.

Modravá planeta,

v naději od prvního lidského úsměvu,

konečně porodila. Do druhé půlky věčnosti.

Se zpožděním tří vteřin vydechla úlevou

                                                       stamiliónů

a zaslzela hrdostí nad částečkou svého života.

Chlapík. Má odvahu

vzepřít se tíze světelných roků

a s pupeční šňůrou stesku zemských cest

vykročit hvězdným prachem k dospělosti.

 

Odtrhl oči od napsaných slov a s úzkostí si pomyslel: Ať se vrátí, ať se ti tři šťastně dostanou z těch hlubin domů, na Zemi!

Potom však náhle končil pouhý obdiv, vykřiklo dilema, které lomcovalo jeho srdcem, spoutaným láskou k Zemi. Bez váhání, jedním dechem připsal dolů:

 

Elektronické mozky,

podrobené zatím vůli dospívajícího,

horečně myslí též na jeho matku

a na přepychový orbitální starobinec.

 

Seděl dlouho pod okapem živých, tak blízce pozemských větví a byl vyčerpán až k rezignaci.

 

Teď znovu listuje v bločku. Nitro má naplněné hořkostí. Proč opatruji ta slova? Ať mě už přestanou pálit!

Vezme popsaný lístek, bez milosti jej vytrhne, zmačká a hodí do tůňky. Pozoruje, jak si s ním voda pohrává, jak se řítí s proudem do další tišiny, několikrát se zatočí a putuje dál.

Tam někde se zachytí a po čase rozložený všechno vrátí zemi.

Posléze na nový lístek napíše: Nevěřím člověku! A třikrát podtrhne.

 

Lhostejný svět odplouvá podél něho s tlumeným svistem kamsi do neznáma.

Zpátky.

Do středověku.

Tužka je v nelítostném vleku divoce pulzujících tepen. Ale i tak zanechává dosti čitelnou stopu, když Radek s temným návalem v hlavě, s nepřítomným pohledem přimhouřených očí spílá svému rodu: Toto je současný obraz člověka, který si posvěcenou hubou říká moudrý:

 

Mozečky obloukovců

v sekundě nulté

trpělivě přemílají fráze, fráze, fráze…

A štvanec, jenž chtěl by zvolat DOST!

přikován k mlčení mlčením šílí.

A fráze o rozumu přikazují:

Jen mlčet a poslouchat

požehnané monology i pozpátku již přežvýkané,

povýšit popravy kacířů

na záchranná stébla svaté tuposti

a chronický hlad světadílů

na spásu civilizace.

 

Těžkým krokem jde po proudu. Nohy má spoutány okovy sounáležitosti ke kacířům všech věků.

Avšak zde, v lese? Ach, jak je zde sám! A jak slabý má hlas!

Promáčená kulička s jeho nesmyslně obdivnými verši již uvázla na mělčině pod lupenem devětsilu. Sotva se po ní ohlédne. Zastaví se u pokřiveného kmene osiky, položí tvář na hladkou chladivou kůru a nepřeje si nic víc, než vrůst tady vedle ní do země. Jeho lidský mozek však nepřestává bolestně pracovat. Neposlušnou tužkou píše do bledězeleného papyru osiky, jako by po slizkých schodech sestupoval do špatně osvětleného, páchnoucího podzemí nového středověku:

 

Perly

   je lehko

      v splašcích

         utopit.

 

Snad ví, kam jde, snad o tom nemá potuchy. Najednou však stojí několik kroků nad potokem na spodním okraji oblé stráně, kterou pronikavě ozařuje filtrované žíhání slunečních paprsků. Tady to bylo. Místo životodárného světla slunce znovu vidí rozeklané jazyky oranžového ohně, jež se chystají olizovat mraky. Dusí ho černý dým, který zahaluje svět.

Protře si oči. Nepomáhá to. Dým páchne a plameny z něho šlehají za pronikavého praskotu a kvílení.

Vždyť je tomu pět let!

Svlékne se z košile, seběhne k potoku a plnými dlaněmi na sebe několikrát chrstne ledovou vodu. Úkosem vzhlédne. Plameny se ukládají a kouř zbělel.

Omývá se dál. Voda chladí a hřeje. Slída v písku dna blýská jako vyleštěné stříbro. Začíná se ho zmocňovat zcela nový pocit.

Ještě se důkladně opláchne a vystoupí na břeh. Zacloní si rukou oči. Jako na dlani má před sebou jeden z hmatatelných výsledků lidské spolupráce s přírodou, nový mladý les na místě ohořelé pláně.

Vlna deprese je ta tam. Na její místo se dere vzrušení.

Nemusí být všechno ztraceno, jestliže toto zde se podařilo.

Na okrajích bývalého spáleniště pořídku stojí nádherné stromy, smrky a modříny, každý z nich obsahuje víc než jeden a půl krychlového metru dřeva a hektolitry vody. Je rád, že tehdy nepovolil a nedal pokyn k jejich vykácení zároveň se spálenými druhy jenom proto, že měly ožehnutou kůru a jehličí. Jsou jak náleží živé. Ani jeden z nich doposud neuhynul. Vděčně teď tlumí vývoj přízemní buřeně a dávají pod svými větvemi vyrůstat svěžezeleným otužilcům z modřínových semínek.

Dál od středu obrovského ohniště stojí původní nedotčený les.

Mezi zčernalými balvany nad vypouklým horizontem se proti tetelení modrého dusna výhružně tyčí několik zahnědlých stvolů loňských divizen. Tu a tam nachově kvete vysoký bodlák.

Divizny i bodláky jsou jako ponuré mučednické kůly kaktusů na okraji pouště. Nezvěstují však poušť. Naopak! Rostou přímo ze smíšené kultury, která je dosud příliš mladá, než aby je mohla dorůst. Z celého vzezření stráně však vysvítá, že to nebude dlouho trvat a kaktusy zmizí, utopené v mladém listí a jehličí.

Radek vytrhne lístek, co před chvílí popsal, sehne se a vmáčkne jej hluboko do trouchu. Krédo jeho lesa je jiné.

Zapíše si hůlkovými písmeny ten nejkratší verš, vyznání lesa na prahu druhé poloviny věčnosti:

VĚŘÍM ČLOVĚKU.

 

 

---