Zelená mříž 18 - Přípitek

Přípitek

A přece se jednoho únorového dne objevila modravá trhlina v mlze. Potom trhlin přibylo a náhle jako záchvěv čehosi dávno minulého a dokonale zapomenutého palčivě zazářil sluneční paprsek.

Les ustrnul. Bylo to naprosto neočekávané.

Od jeho bělosti, jež se před chvílí ještě podobala nočnímu šeru, odráží se najednou tolik světla! Zrcadlí se v ní slunce a celá obloha. Ozval se šťastný vzdech: hrouda rozměklé námrazy sletěla ze skloněné smrkové koruny a těžce žuchla do ledové paseky, jen to zachrastilo.

Srna, co na výsluní spokojeně škubala boční větévku malého smrčku, lekla se a uskočila. Přitom vrazila do jiného smrčku a uvolnila hned celou chumelenici námrazy, jež z jeho větviček sjela k zemi. Větve vykřikly nádherně zelenou svěží barvou jehličí. Byly naplno osvětlené nízkým únorovým sluncem. Nejen barvou, ale i svým novým tvarem a postavením propůjčily smrčku zcela jinou podobu: tu známou z podzimu.

Teď se však srna jen nastražila. Zůstala stát a pozorně se zaposlouchala do stále kratších intervalů ticha mezi šumem a dupotem padajících kusů stmelené námrazy.

Obloha se vyčistila do něžně modré průzračné nevinnosti. Slunce zahájilo přímou palbu na bílou paseku, nic mu již nestálo v cestě.

Napříč pasekou vyjeveně přeběhl zajíc z vysokého lesa do houští. Vzápětí o sto metrů níž druhý stejně udivený zajíc tryskem přeletěl směrem opačným. Dnešní tání nedopřeje zajícům klidu ani ve stojácích, ani v mlazinách, ba ani v takových kulturách, jako je tato. Do poledne budou všichni v polích.

Srna ještě chvíli naslouchá neobvyklým krokům, které hlučně šlapou lesem. Potom se uklidní a pustí se do okusování smrčku, jemuž právě pomohla z ledové houně. Škubá větvičky, až se košatý stromek otřásá.

Jen ji nech! Odeženeš ji od smrčku a – co tím vyřešíš? Nic. Za chvíli oškubá jiný.

Raději mlč a těš se s ní z krásného předjarního dne. Zítra může přijít metelice, zima se určitě vrátí. Třeba ne tak krutá, jaká byla v námraze, ale bude to stále ještě zima.

Raduj se ze slunce!

Dnes se spouští příkrov ledu ze stromů po kouscích a hladce, ne násilím jako v nedávném mrazivém větru.

Některým stromům přesto již není pomoci, zůstaly trvale shrbené, neboť je tíha ledu kdesi uvnitř nalomila. Ty budou co nevidět skáceny.

Jiné leží ve sněhu a padající hroudy je pohřbívají až do neviditelnosti. Ty budou dlouho čekat, než se k nim lidé dostanou, aby je zpracovali.

Z některých, co ztratily všechno jehličí, dnes nic nepadá. Stojí mrtvě a stejně pochmurně jako včera. Sluneční zář jejich smutek jenom zdůrazňuje.

Pouze ty nenalomené se po centimetrech napřimují. Konečně se dočkaly. Jsou rozcuchané, nehezké, mnohá větev jim chybí nebo je holá, mnoho jich má ulomený vrchol. Nesmírná únava se teprve teď hlásí ke slovu. Nedovedou ji skrýt. Bude je provázet nejméně jedním létem.

Ještě nějakou dobu, pokaždé, když se větvička některého z nízkých smrků v kultuře a na kraji mlaziny po uvolnění z ledového pouta vyšvihne nahoru, srna hodí hlavou. Brzy však se docela uklidní. Má vyšší stupeň inteligence než zajíci, stěhovat se kvůli tomu nebude.

Líže si bok. Dlouho a pomalu.

Nakonec snad zapomněla, proč zrovna v tom místě si potřebovala vykartáčovat srst. Líné pohyby růžového kartáčku ustávají, jsou stále řidší. Srna ponechá hlavu zabořenou v hustém kožíšku a přimhuřuje před sluncem jiskry svých světel. Skutečnost je pro ni jen v přítomné chvilce. Nemyslí, nevzpomíná, na nic se nechystá, nic po životě nechce. Nic nebylo, nic nebude, cosi pouze je. A trvá to neustále. Je věčná přítomnost.

Tato přítomnost, která je teď, je milá, proto zapomněla hlavu na boku a přimhouřenými světly se usmívá dozadu na slunce.

Měkké, pomalu tající vteřiny stékají průzračným vzduchem a uplývají do moře času. Pro srnu je neustálé teď, avšak člověk v lese si může zcela jasně představit, že pokvete lýkovec, potom fialky, že přijde doba, kdy nad modrými záplavami tisíců podléšek se budou včely vznášet zrovna tak, jako nad rozkvetlým sadem, že… Co všechno si může člověk představovat!

A každá krásná představa je čirou skutečností, neboť se rodí z poznávání světa a z touhy.

Radek teď, v tomto bílém únorovém dni v duchu zvedá kytici konvalinek a za cinkotu buclatých pohárků připíjí si tou omamnou vůní se všemi, kdo o to stojí.

„Na věčnou krásu života!“