Kopec

Malý kopec za vesnicí by byl na první pohled zcela běžným vrškem. Dřevěná konstrukce na něm čněla do kraje jako vztyčený prst a nenechala nikoho na pochybách o svém využití. Visel na ní provaz se smyčkou na konci, která ovšem už nikdy nesevřela krk odsouzeného. Byla připravena pro hříšníka, ale souhrou všech okolností zůstala nevyužita. Nyní se jen lehce houpala ve větru.

Byl konec starých časů, konec viselců. Popravy se přestěhovaly na soudní a vězeňské dvory. Léta běžela, smyčka dlouho odolávala dešti, slunci i mrazům. K náhodným pocestným, kteří měli dost odvahy kolem ní procházet, ale dál hrozivě promlouvala. Jednou však konečně spadla dolů. Tam ji země s pomocí náletové vegetace za pár roků pozřela. Časem lidé odstranili i konstrukci, dřevo z ní skončilo neznámo kde. Šibeniční vrch už neexistoval, stal se z něj zas obyčejný kopec.

Jednoho jarního dne se do jeho půdy zahryzla lžíce bagru a srovnala nerovný terén. Starý dub, který stál opodál, poslední a němý svědek poprav, byl pokácen. Na jeho místě vyrostlo dětské hřiště a kolem něj několik nových domů. Tam kde stála šibenice, lidé postavili velkou, dřevěnou houpačku. Desítky dětí si hrály tam, kde se ještě před sto dvaceti lety houpala jen oprátka. Radost a nový život nakonec vytlačili negativní minulost místa.

V noci vítr někdy rozhoupe provazy od houpačky a pak může citlivý člověk slyšet jeho ponurou píseň o smrti, naštěstí většina obyvatel vesnice tou dobou už spí.