Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříběh z gulagu aneb Jak vytěsnit zlo ze svého svědomí
Autor
Stargazer
Víceméně náhodou jsem narazil na besedu s bezmála devadesátiletou dámou, která sálu plnému mladých lidí poutavě přednášela o devatenácti letech strávených v sovětských nápravně pracovních táborech.
Paní od prvních minut předkládala své vzpomínky od nuceného žebrání před válkou, přes život za protektorátu, transport na Sibiř, matčinu smrt, bití, hlad, nemoci, znásilňování, až po upalování vězňů ve stodolách a masové hroby v tajze. Své příběhy prokládala záchvaty pláče a apely k posluchačům, ať si cení své vlasti, ať si váží života, jaký mají, protože si nikdo z nich neumí představit, co všechno musela prožít ona. Působilo to celé velmi emotivně. Při závěrečném potlesku vestoje tekly slzy už i po tvářích velké části posluchačů, kteří hromadně skupovali knihu, jež u nás před časem o tragickém příběhu této ženy vyšla.
Člověk však nemusí být žádný velký historik, aby ho na příběhu zarazila poněkud nápadná koncentrace zvěrstev, jež by vydala hned na několik lidských osudů. Dohledal jsem si tedy pár informací. Přednášející žena byla už před lety usvědčena, že v pravém gulagu ve skutečnosti nikdy nebyla a že si převážnou část svého vyprávění prostě a jednoduše vybájila.
Koupili jste si knihu, básnili o ní přátelům. Zvali paní na přednášky, navrhovali ji na vyznamenání. Dávali ji za vzor studentům. A najednou zjistíte, že to celé byla bohapustá lež. Nemíním tady soudit, co ženu vedlo k nápadu vymyslet si pohádku o gulagu. Snad obyčejná duševní porucha, nějaký baronprášilovský syndrom, nebo jen zištná snaha vymámit na státu odškodné za dobu strávenou v zajetí. Uvědomil jsem si, jak snadné je podlehnout lži.
Koho by však napadlo pochybovat o pravdivosti srdceryvného vyprávění plačící babičky nad hrobem? Polský spisovatel Jerzy Kosiński prezentoval světu své Nabarvené ptáče jako autobiografické svědectví malého chlapce o holokaustu. Později vyšlo najevo, že si většinu děje knihy vymyslel. Rakouský horolezec Heinrich Harrer, přítel čtrnáctého dalajlámy, zase ve svém romantickém dobrodružství z tibetských náhorních plošin jaksi zapomněl zmínit, že byl členem SS a do Himalájí jeho expedice vyrazila pátrat po kořenech árijské rasy. Na podvodu postavil svůj americký sen i cyklista Lance Armstrong, blyštivá tvář světového boje s rakovinou, jenž byl usvědčen z užívání dopingu a zpětně mu bylo odebráno všech sedm triumfů z Tour de France.
Má snad příběh s jakkoli pozitivním přesahem právo být vystavěn na lži? Diskutoval jsem o tom s několika přáteli a kolegy. Mnozí i navzdory zjištěním badatelů trvají na tom, že paní z gulagu jednoduše věří a že se historikové mohou mýlit. Jinými slovy dávají přednost emocím před fakty. To nedokážeme sami sobě přiznat, že jsme naletěli? Že jsme byli naivní a hloupí?
Jiní šli dokonce ještě dál. Že je tento příběh smyšlený, není prý vůbec důležité, protože jeho význam pro budoucí generace je nesmírný. A tady už jsem zbystřil. Copak si neuvědomujeme, jak nebezpečné je bagatelizovat lež? Člověk sugestivně věří tomu, čemu sám věřit chce. V historii se opakují případy, kdy lidé přeživší Osvětim jsou si bezpečně jisti, že po příjezdu viděli na rampě stát doktora Mengeleho. Ten však v táboře působil pouze jedenadvacet měsíců a koleje byly přivedeny do tábora až v květnu 1944. Ale kdo by zpochybňoval takováto svědectví?
Skutečný přesah příběhu ženy z gulagu je v tom, co všechno v sobě dokážeme zasunout někam hluboko do pozadí, abychom se sami obhájili před svým vlastním svědomím. Generace lidí, kteří prožili velkou část svého života za minulého režimu, nejsou s to si přiznat, že se mýlily, že naletěly ideologické lži. Ta lež je totiž součástí jejich životního příběhu. Jakási forma sebeobrany před nepříjemnou realitou. Přiznáním pravdy by popřely své vlastní životy. A tak se státními poctami pochováváme umělce, který, zatímco jiní dřepěli v kotelnách a trpěli při výsleších, pomáhal normalizačnímu režimu vytvářet iluzi šťastné společnosti. Aplaudujeme konstrukcím senilního monarchy a mezitím nad Pražským hradem už zase vlají rudé prapory. S odstupem dekád čteme v kronikách gulagu pravdu o perzekucích, popravách a represích, o beztřídní společnosti prolezlé udavačstvím a nejmocnějšímu politikovi v zemi tolerujeme fízlovskou minulost. Jen když za to dostaneme přidáno.
Nebylo by však lepší podívat se konečně pravdě do očí? Očistit se tak jednou provždy sami před sebou? „Aby člověk páchal zlo, musí ho napřed chápat jako dobro nebo jako uvědomělé zákonné jednání. Povaha člověka je naštěstí taková, že musí pro své činy hledat ospravedlnění. Ideologie je společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly o pocty,“ píše ve svém Souostroví gulag ruský disident a politický vězeň, Alexandr Solženicyn.
Ale pravda nikdy není jen jedna. Pravda není ve víně.
Možná jsme odsouzeni k tomu se celoživotně mýlit.
15 názorů
ešte na ujasnenie - za vedomé prekrucovanie pravdy považujem vôľové úsilie, keď prekrúcač vie, že tvrdí niečo, čo nemá v pamäti
napr. chce predať knihu, ktorú napíše a vymyslí si srdcervúci trhák o svojom ťažkom živote a bude tvrdiť, že to, čo opísal, sa mu stalo, aj keď vie, že klame
a veľmi dobre to ohlupovanie funguje v aj ezoterických vedách, ktoré vedia overiť len "zasvetení", "osvietení" a pokročilí učitelia a pod.
vôbec netvrdím, že nemôže ísť o vedomé prekrucovanie pravdy
Dokonca mám presvedčenie, že vidina veľkých prachov, postavenia a rôzne nekalé úmysly a tajenie prehreškov u určitej skupiny ľudí automaticky generujú klamstvá a vedomé prekrúcanie pravdy. Aj nátlakové presviedčanie tých ostatných o tom, že to oni sa mýlia vo svojom videní sveta. A na pomoc si privolajú aj svedkov. Možno aj zaplatených či zaviazaných.
Díky za příspěvek do diskuze, Zvedavec. To, co píšeš, je třeba brát v úvahu. A myslím, že to s tou dlouhodobou pamětí skutečně tak je. Opravdu stejnou událost bude deset různých lidí reprodukovat rozdílně.
Přeci jen si však myslím, že se většinou jedná o vědomé překrucování pravdy.
A potom máme aj lož a úmyselné prekrúcanie pravdy, ale o tom som v predchádzajúcom príspevku nepísala
Čítala som Knihu o mozgu, tuším tak sa tá kniha volala. Ale ja som zábudlivá a knihu som doporučila prečítať dcére, je u nej. Neviem sa pozrieť. Na názve až tak nezáleží, avšak mňa tam mimoriadne prekvapili isté informácie o zapamätávaní si udalostí do dlhodobej pamäte.
Keď vnímame nejakú udalosť, vnímame len niektoré informácie o udalosti. Na všetko sa ani sústrediť nevieme. Používame zmysly a čo zachytia, z toho si náš mozog vytvára zmysluplný obraz. Dovytvára si ho, dofabuluje.
Údajne zapamätávanie si do dlhodobej pamäte prebieha v noci a to až dlhých jedenásť rokov. Až potom je informácia naozaj uložená. Lenže nie presne. Býva vždy skreslená, pretože niektoré detaily si náš mozog doplní, aby tam bolo čosi logické a zmysluplné. Dobre, máme tam skreslenú informáciu, ktorú si povedzme o tých 11 rokov vyvoláme.
Pamätáme si veci, ktoré sa nikdy nestali, ale podobá sa to na skutočnosť, no nie je to zažitá skutočnosť. Dvaja rôzni ľudia budú mať o tej istej udalosti rozdielne spomienky.
Čo sa ďalej stane (podľa tejto knihy)? Do násho vedomia z pamäte prenikne uložená skreslená informácia. Lenže keď si náš mozog informáciu vybaví, naruší sa pokoj v častiach mozgu, kde informácia pokojne "spala". A potom po nociach nastane nové kolo ukladania si tej už dávno uloženej informácie (do dlhodobej pamäte). Lenže tentoraz si už údajne k tomu nepresnému obrazu z minulosti primiešame aj to, čo sa dialo v okamihu, keď sme si tú nepresnú informáciu vybavili. A zase je obraz o niečo pozmenený.
Dosiaľ som sa snažila zopakovať, čo som v tej knihe o mozgu čítala. Toto sú už moje úvahy: Napr. cielená propaganda môže zmeniť obraz minulosti v ľudskej pamäti. Ale aj citovo zafarbené udalosti z úplne iného súdka sa môžu primiešať.
Ak je to naozaj pravda, my racionálni ľudia, proste nie sme schopní vybaviť si udalosti tak, ako sa stali. Len sme schopní pospájať si niektoré body zažitého do zmysluplného "obrazu" minulosti. A každý po svojom. Potom o tom pokecáme, zhodnotíme a spoločne mimovoľne skresľujeme stopy pravdy v našej pamäti.
Pravda je to, čo sa stalo so všetkými podrobnosťami, a tá je jediná. A naše verzie - nech sú akokoľvek úprimne reprodukované, sú len špekulácie.
Trojort, raději žít v pravdě než ve lži. Ale kdo z nás to umí rozeznat..?
Goro, mně tam ten Armstrong taky úplně nepasuje - ale on je prostě ten ze všech nejmarkantnější případ. Možná ho z toho vyhodím...
Rentiere, díky za doplnění. Ti pohraničníci jsou ukázkový příklad. Chránili nás před západními imperialisty tím, že stříleli vlastní lidi do zad. A pak člověk žasne, že v jiném ohledu třeba slušní a inteligentní lidé, si nejsou schopni přiznat, že dělali něco špatně...
Důvodů ke lži mohla ta paní mít několik, ale to by někdy musela přiznat, jak to bylo, abychom se jí na ně mohli zeptat...
Souhlasím s tím, co nastínil rentiér, od TAKOVÉ lži se nedá couvnout, a tak se na ní budovaly další a další...
Armstronga a jiné bych sem nepletla. K ilustraci toho, jak se podobné lži podepisují na dalších generacích, jsi vybral příběh paní "z gulagu" skvěle, ostatně, také jsem to sledovala celkem nedávno na ČT...
Něco bych k tomu rád řekl.
Setkal jsem se s tím několikrát již dříve, a setkávám se nadále. Ta lež je součástí životního příběhu těch lidí. Oni od ní nemohou ustoupit a říci pravdu. Ta je pro ně příliš nelichotivá a popřela by celý jejich život.
Mám známého. Silný, velice pracovitý chlap. Sportovec a přes svůj vysoký věk, člověk nabitý energií. Je komunistou. Byl vojákem na západní hranici. Hodnost a metály. Nikdy nepřipustí, že by dělal cokoliv špatného. Nic z toho, co se říká o pohraničnících není pravda. Byli to hrdinové a on byl jedním z nich. To jsou jeho slova. A nejen slova. Je to jeho víra a přesvědčení. On prostě nemůže připustit, že by se mýlil. Zradil by tím sám sebe. Znám jej mnoho let. Je stále stejný a do své smrti jiným nebude.
To je jedna stránka věci. Potom jsou tu polopravdy. Příklady, jež jsi popsal jsou perfektní a je i mnoho dalších. Oni si lidé pletou pojmy. Fakta jsou fakta a výmysl je výmysl. Ale dělo se to vždy. Když pomineme Hanku s Lindou. Mnoho dalších, se před nimi i po nich pokoušelo přepisovat, nebo jen upravovat fakta. Mnohdy jen z neznalosti, nebo nemožnosti se dostat k faktům. Někdy ovšem jen z touhy vyniknout a nezmizet v zapomění bez povšimnutí světa. Pletou si však pojmy. Historie není beletrie a nelze si ji přizpůsobovat podle svých potřeb. Myslím, že zlý úmysl je v tom jen menšinově. Je to spíše sebeobrana před nepříjemnou realitou.
Rád jsem to četl. Dám tip.
Touto úvahou jsi otevřel mnoho otázek. Jaký jsi zvolil způsob a prostředky, je věc názoru. Avšak musím se přiznat, že příběh paní S. jsem svého času sledovala. A ano, pravda nemusí být jedna. Trochu zjemním Tvou radikálnější (možná oprávněně)verzi. A to zjištění, bez ohledu na konkrétní kauzu, je vždy zneklidňující. Hlavně pro notorické důvěřivce:)
Tip.
dievča z lesa
30. 10. 2019za seba len toľko ... mýlim sa na každom kroku ... a na každom kroku vďaka svedomiu si môžem chybu priznať, zhodnotiť, napraviť, čiže niesť následky a vykročiť novým smerom ... je to náročná práca na celý život ... svedomie bez práce ochabne, ochrnie a niekedy aj zomrie