Agentura Děs

Simona Peterková měla ve svých dvaatřiceti letech slušně rozjeté podnikání, které v Česku zatím nemělo obdoby. Vděčila za to hlavně svému tátovi, který sloužil posledních čtyřicet let u pražské kriminálky, než odešel do důchodu. To on ji inspiroval k založení k vlastní cestovní agentury s celkem trefným názvem Děs a většinou jí dával tipy i rady. Soustředila se hlavně na exkurze do míst, kde se staly různé zločiny, hlavně do bývalých obydlí vrahů.

Dnes odpoledne měla provázet skupinku jen tří osob, ale i tak se to vyplatilo. Zákazníci, kteří měli o tyto lokace zájem, byli většinou ochotni slušně zaplatit. Dnešní akce byla vlastně tak trochu narychlo, včera večer se jí ozvala jakási Pazderková z vesnice Přimda v Krkonoších. Simonin kolega a jediný zaměstnanec Slávek tam na jaře provázel skupinku v domě, kde matka zavraždila své tři potomky a nakonec i sebe. Paní Pazderková se o její agentuře dozvěděla právě od nynější majitelky onoho domu, které tam tehdy nechali kromě provize i vizitku. Nabídla Simonině agentuře vstup do šlechtické usedlosti v nedalekém lese. Ovšem s podmínkou, že prohlídka se bude konat už druhý den, neboť ten další odjíždí na zimu do ciziny a zámeček Černý dvůr bude v době její nepřítomnosti uzavřen.

Simona to zprvu chtěla odmítnout, jelikož by neměla moc času na přípravu. Vždycky se nejdřív radila s tátou i se Slávkem a společně si připravili výklad pro své klienty.

Nakonec se domluvily. Nabídka krátkodobého pronájmu za rozumnou částku, kde bylo po večeři zavražděno několik šlechticů majitelem sídla, se jen tak neodmítá. Navíc majitelka slíbila účast na prohlídce, neboť má prý místní historii výborně nastudovanou.

Simona ještě zavolala třem zákazníkům, kteří v poslední době projevili zájem vysloveně o historické lokace. Všichni svou účast potvrdili okamžitým zasláním zálohy na účet.

Ráno před odchodem z kanceláře vypnula počítač, Slávek měl celý týden dovolenou, tak mu ani nenechávala vzkaz. Tátovi před odjezdem poslala alespoň krátkou textovku s informací, kde bude, aby neměl starost. Nastartovala dodávku předělanou na minibus a vyrazila na nádraží pro manželský pár středního věku. Třetího klienta- ženu měli vyzvednout u jedné benzínky cestou z Prahy.

Manželé se představili jako Soňa a Michal, dle ní byli oblečeni jako do divadla a ne na výlet. Působili na ni tak trochu rezervovaně. Navíc, Michal na její postavě ulpěl očima déle, než bylo příjemné. Jak jí cestou sdělili, vlastnili v Praze galerii s uměním.

Malá nepříjemnost nastala, když třetí klientka nedorazila na místo vyzvednutí. Telefonní číslo, které zanechala, bylo nedostupné. Čekali na ni necelou hodinu, ale pak museli vyrazit, aby na ně majitelka usedlosti, paní Pazderková nečekala. Simonu to trochu mrzelo, ale nakonec, zákazníci byli předem obeznámeni, že padesátiprocentní záloha propadá agentuře, pokud se na místo vyzvednutí nedostaví.

Na dálnici šlápla na plyn, aby dohnala ztracený čas. Ve zpětném zrcátku přelétla očima své jediné dva dnešní klienty. Soňa, jako by vytušila, že se na ni dívá, se lehce usmála a začala hovor.

„A jak jste se k takovému povolání, nebo teda podnikání dostala, slečno Simono? Jestli nejsem moc zvědavá.“

„No, po vysoké jsem dlouho nemohla najít slušnou práci, která by mě navíc bavila. A pak jsme s tatínkem našli pověstnou díru na trhu.“

„Aha. To je fajn. Váš otec s vámi také podniká?“

„Ale ne. Ten už je dlouho v důchodu a užívá si s mamkou na chalupě. Mám jednoho zaměstnance, ten je teď na dovolené. Táta je spíš takový můj poradce. Víte, dělal léta na kriminálce z toho posledních dvacet na oddělení vražd. A občas doma přeci jen něco o své práci utrousil. Takže mě vlastně inspiroval. Vždycky mě zajímalo, jak tací lidé, co vraždili, žili. Co měli rádi, kde bydleli a vedle koho.“

„To chápu, je to svým způsobem fascinující. Občas vedle vás žije člověk, kterého milujete a věříte mu a přitom je to mimo svůj domov zrůda.“

Soňa to řekla takovým tónem, že Simona mrkla rychle do zpětného zrcátka. Zahlédla divný záblesk v jejích očích a Michalovu ruku, jak jí zmáčkla rameno. Z nějakého důvodu jí to gesto nepřišlo utěšující, ale spíš jako výhružné. Zákazníci s problémy, to by jí ještě scházelo. Nedalo jí to, aby se nezeptala.

„Říkáte to jako z vlastní zkušenosti. Promiňte, nic mi do toho není, ale když už jste to nakousla.“

„V pořádku, máte pravdu. Bohužel, manželova rodina měla tu nemilou čest. Ale už je to dávno a můj muž, jak jste si asi všimla, se o tom moc bavit nechce.“

Michal se zamračil a pak si odkašlal.

„Asi se divíte, Simono, proč jsme si teda vybrali zrovna takovouto akci. Jednak z důvodů, co řekla Soňa, dosud jsem se s tím nevyrovnal a rád bych takové lidi aspoň trochu pochopil a pronikl pod jejich slupku. Také nás se ženou zajímá umění a historie vůbec. Dozvěděli jsme se o vás až nedávno, jinak bychom s vámi jezdili častěji i na další místa.“

„ To bych byla ráda,“ odvětila, i když to v tu chvíli nemyslela upřímně. Moc se jí nelíbili. Oba její pasažéři po zbytek cesty mlčeli a tak se soustředila už jen na jízdu.

Do Přimdy dorazili kolem oběda. Michal se Soňou si odskočili na místní benzínku pro občerstvení a Simona si mezitím zadala adresu Černého dvora do mapy v mobilu. Zámeček byl docela hluboko v lesích, tak doufala, že cesta bude pro mikrobus vhodná.

Nakonec tam dorazili přesně kolem poledne, jak byly s paní Pazderkovou dohodnuté. Ta na ně čekala u otevřené brány do dvora. Simona se rozhlédla kolem. Budova značně chátrala, ale musela být ve svých nejlepších časech skvostná. Stáje nalepené z levé strany zámku už se rozpadaly a kašna na nádvoří také. Sama majitelka byla starší, elegantní dáma, oblečená do slušivého kostýmku. Podala svou, na první pohled pěstěnou, ruku Simoně, na její dva klienty pouze pokývla hlavou.

„Vítám vás a vaše hosty na mém letním sídle, slečno Peterková. Jsem baronka Marie Černínová z Dubče, ale někdy používám civilní jméno Pazderková- po svém zesnulém muži. Asi jste si již zjistila, že mi to tu vrátili v restituci koncem devadesátých let. Můj otec byl baron Jan z Dubče, prapotomek hraběte Viléma z Dubče, který zde při večeři uspal slabým jedem tři své největší rivaly a poté je nechal zavřít ve sklepení, kde je umučil. Než členové jejich rodin zjistili, co se děje, byli všichni tři mrtví. Zaútočili tedy na zámek a prapraděda se zde zabarikádoval. Musel už být v té době šílený, myslím si, že trpěl nějakou duševní poruchou. Poté co ho příbuzní zavražděných vyvlekli ven, pověsili ho bez soudu zde na nádvoří, na támhle ten prastarý dub.“ Rukou ukázala na mohutný strom u vstupu do zarostlé zahrady.

Pak se zadívala na Simonu.

„Budova je v horším stavu, tak dávejte pozor, kam šlapete. Také proto jsem vás oslovila. Na údržbu se hodí každá koruna.“

Cestou do jídelního sálu jim shrnula zhruba třísetletou historii Temného dvora. Samotný sál byla nejzachovalejší místnost, kterou zatím viděli. Měl tvar čtverce s mohutným krbem v čele a pyšnil se podlahou z překrásné kamenné mozaiky. Uprostřed stál dlouhý stůl z tmavého dřeva a dvanáct polstrovaných židlí. Byla tam také připravena starožitná konvice a jakési sušenky na ozdobném tácu.

„Prosím, posaďte se. Než budeme pokračovat, dejte si se mnou čaj,“ pokynula rukou baronka směrem ke stolu.

Simona mrkla na své klienty a ti bez odmlouvání s mírným úsměvem zamířili ke stolu. I oni zřejmě cítili autoritu, která ze staré paní sálala. No tak dobře, pokud to nevadí jim, moc ráda si sedne ke šlechtické tabuli. Baronka jim nalila a nabídla sušenky. Oboje Simoně připadalo skvělé. Čaj byl aromatický, takový ještě nepila a sušenky se rozplývaly na jazyku. Hostitelka i u stolu dál vyprávěla o svých předcích, někteří z nich byli zvěčněni na obrazech na stěnách sálu.

„Tak po občerstvení bych vás ráda zavedla nejdříve do sklepení, pokud nemáte námitek. Tam se také odehrál ten hlavní děsivý akt, na který se vaše agentura specializuje, že mladá dámo?“

„Ano, samozřejmě. Proto jsme tady,“ vykoktala ze sebe Simona. Do sklepení se jí vůbec nechtělo, ale je tu přece kvůli svým zákazníkům a na jejím přání nezáleží. Podívala se po nich. Oba nadšeně pokyvovali hlavou. Vstala od stolu a náhle se jí zamotala hlava. Zezadu jí naštěstí podepřel Michal.

„Je vám něco?“

Chtěla mu odpovědět. Udělala krok, ale připadalo jí, že jaksi do prázdna. Otevřela ústa a propadla se do temnoty.

Baronka se přísně podívala po Soně a Michalovi.

„Seberte ji a odneste do sklepa!“

Soňa se ošila.

„Když já nevím. Děláme správně? Mám najednou pochybnosti, mami. Je tak sympatická a za své předky přece nikdo nemůže.“

„Teď přece necouvneš. Uvědom si, že máš s bratrem povinnost vůči své rodině a tou je teď pomsta!“

Podívala se na matku. V jejích očích uviděla skoro fanatické odhodlání a v bratrových bohužel také. Ano, původně souhlasila s pomstou. Plánovali to skoro půl roku, než vše klaplo. Teď už si ale nebyla tak jistá. Chtěla, aby tu holku a její rodiče jen trochu postrašili, nic víc. Za tohle bude kriminál a ona do vězení rozhodně nechtěla. Nevěřila, že jim to jen tak projde.

Milan Peterka nervózně přecházel po kuchyni a pak se otočil na manželku.

„Začínám ti být nervózní, mámo. Mám o ni strach. Ráno mi poslala smsku, že jede se třemi klienty na nějaký zámeček v severních Čechách. Už je večer a vůbec se neozvala.“

„No, divné to je. Ale uvidíš, určitě zavolá, až dorazí do Prahy. Asi byla výprava náročná a víš, že při řízení nerada telefonuje.“

„Ale to se jí vůbec nepodobá. Vždycky mi napíše alespoň krátkou textovku, jak to proběhlo.“

Nakonec zavolal Slávkovi, ten samozřejmě nic nevěděl. Čerpal zrovna půl roku dopředu plánovanou dovolenou u moře.

Najednou mu v mobilu pípla zpráva a hned za ní druhá, tak je otevřel. Nevěřil svým očím. Roztřásla se mu ruka a ztěžka se posadil vedle své ženy.

„Panebože, naše Simonka!“

Žena mu vytrhla telefon z ruky. Byla tam fotka jejich dcery. Byla přivázaná na posteli, skloněnou hlavu na stranu, jakoby byla v bezvědomí. A byla jen ve spodním prádle a celá od krve.

„Ježíši Kriste! Táto, dělej něco. Zavolej hned na kriminálku! Panebože, neseď tu tak! Naše dceruška, který blázen jí tohle mohl udělat!“ Hlasitě se rozbrečela a držela se za srdce.

Milan se rázně postavil.

„Já vím, já vím! Ale musíme opatrně. Nevím, co po nás chce. Únosce píše jen to, že mám přijet úplně sám a posílá i souřadnice. Jedu tam, kdybych se do půlnoci neozval, volej mým bývalým kolegům. Vždyť víš.“

Popadl bundu a pás s pistolí. Naštěstí si zbrojní pas i osobní zbraň nechal i po odchodu z kriminálky. Druhou menší, nelegálně drženou upevnil na kotník a přetáhl ponožkou. Věděl, že ji jen tak použít nesmí, ale jde přece o jejich jedinou dceru a v tu chvíli mu byly všechny zákony ukradené.

Simona se pomalu probírala. Chvíli zmateně mžourala, než se jí plně vrátilo vědomí a zaostřila zrak. Byla pevně přivázaná za ruce k jakémusi tvrdému lůžku a dle vlhkého vzduchu a kamenným zdem jí došlo, že je asi ve sklepení zámku. Pomalu jí začalo docházet, že baronka jí zřejmě musela dát něco do čaje. Všimla si také, že je svlečená a od krve. Žádné zranění ale necítila. Dveře do sklepní místnosti vrzly a ona sebou trhla. Vešel Michal, nebo jak se vlastně jmenoval. Podle toho jak se na ni díval, vytušila, že jí chce ublížit.  Zaškubala pouty, ale ta držela pevně.

„Tak holubička se nám probudila,“ ušklíbl se a přistoupil až k lůžku.

„Co jste mi to provedli?! A proč? Nic jsem vám neudělala!“

„No ty sice ne, ale zkaženou krev si stejně neseš v sobě. A teď za ní budeš pykat.“

„Vy jste se úplně zbláznil! Nechte mě jít a já na vše zapomenu. Prosím!“

„To určitě, ty malá čubko, teď se s tebou trochu pobavím.“ Surově jí chytil za ňadro a mačkal ho. Druhou rukou jí pomalu zajel do rozkroku.

„Víš, když mi bylo asi třináct a sestře jedenáct let, estébáci si přišli pro mého tátu. Zavřeli ho na Pankráci a tam ho jeden fízl umlátil k smrti, údajně to nebyla zdaleka jeho první oběť. Prý měl táta infarkt, pche! Byla to normální vražda! Pak jednou v noci přišel k nám do bytu. Chodil rád za tmy, proto mu říkali krycím jménem Netopýr. Matka nás poslala do svých pokojů. Po chvíli jsme slyšeli křik, tak jsme se tam šli podívat. Ležel na ní a znásilňoval ji. Zezadu jsme viděli jen jeho holý zadek, jak do ní rytmicky bušil.“

Udělalo se jí špatně, bylo to odporné. Snažila se pánví uhnout jeho neomaleným dotekům mezi nohama.

„Proboha, proč mi to říkáte? Já za to přece nemůžu. Nechte mě být!“

„Mě to tehdy vzrušilo, zavedl jsem sestru zpět do pokoje a vrátil se, abych to viděl do konce. A teď to udělám já tobě, hned jak jsem tě uviděl, nemohl jsem se dočkat.“

Házela sebou a začala křičet. Rozepl si poklopec, lehl si na ni a snažil se jí roztáhnout nohy.

Někdo rozrazil dveře. Přes slzy poznala Soňu. Ta začala hned na Michala ječet a cloumat s ním zezadu za košili.

„Co to děláš, zbláznil ses? Okamžitě toho nech! O znásilnění nebyla řeč, to nemyslíš vážně, že ne?!“

Neochotně z ní slezl, zapnul si kalhoty a zlostně po Soně blýsknul pohledem.

„Ty také zkazíš všechnu zábavu, sestřičko. Plány se holt mění. A ty, ještě jsme spolu neskončili,“ ušklíbl se na Simonu.

„Teď si tu užiješ nějaký čas ve tmě jen s pavouky a jinou havětí.“

Zasmál se a smýkl se sestrou za těžké dřevěné dveře, pak zhasl, rázně zabouchl a zamknul. Simona přestala brečet a snažila se pochytit něco z hádky za dveřmi. Měla hlad a žízeň, chtělo se jí čůrat a byla jí docela chladno. Snad ji doma začnou hledat. Při vzpomínce na rodiče se znova rozbrečela.

Usnula, ani nevěděla, jak dlouho spala. Probudila ji šílená zima a nějaké vzdálené rány. Dveře se náhle otevřely a oslepilo ji prudké stropní světlo. Byla to Soňa, neupravená, šminky se jí roztékaly pláčem po tvářích. Přibouchla dveře a rychle je za sebou zamknula a zasunula bytelnou závoru.

„Ach bože, co jsme to provedli.“

Přistoupila k Simoně. Se vzlykotem na ní začala mluvit.

„Jsou oba mrtví. Bratra zastřelil v sebeobraně tvůj táta a matku, která držela v ruce brokovnici, zastřelila zásahovka. Přijeli krátce po něm. To jsem nechtěla. Poslala jsem tvému tátovi druhou smsku se souřadnicemi. Michal mu poslal nejdřív tvou fotku s falešnou krví, aby to bral vážně a já tu druhou zprávu, aniž by o tom věděla matka a bratr.“

Začala vzlykat stále hlasitěji.

 „Nechtěla jsem, aby ti opravdu ublížili, věř mi. Ale zdálo se mi, že oba zešíleli. A teď jsou oba mrtví, ach bože!“

„Ale proč?! Proč to všechno Soňo? Hlavně mi neříkejte nějaké nesmysly o pomstě za předky! “

Někdo začal narážet do dveří.

„Dobře, rychle ti vše řeknu Simono, než to skončí. Dlužím ti to.“

Z druhé strany se zásahová jednotka pokoušela vyrazit těžké, pokované dveře do sklepní místnosti. Beranidlo se nemilosrdně probíjelo fortelnou prací starých řemeslníků. Na historii nikdo z nich v tu chvíli nemyslel. Jen na to, aby zachránili dceru bývalého šéfa kriminálky, který nervózně postával opodál. Uslyšeli výstřel. Milanu Peterkovi se na chvíli zastavilo srdce.

Pak dveře konečně povolili a vnikli dovnitř. Ženě na zemi už nemohli pomoct, držela v ruce malý revolver a chyběla jí část hlavy. Ta druhá byla přivázaná na pryčně a očividně v šoku.

Simona se probrala v nemocnici. Bylo jí hrozně a neměla chuť s kýmkoliv mluvit. Druhý den za ní přišli vyšetřovatelé, táta je po hodině vyhodil z pokoje. Rodiče se u ní střídali každý den do doby, než ji pustili z nemocnice. Přijeli pro ni autem a vezli ji do jejího bytu. K nim domů nechtěla, potřebovala být sama. Věděla, že jsou znepokojeni, celou dobu moc nepromluvila. Seděla vzadu v autě a po tvářích jí stékaly slzy. Vzpomínala na své desáté narozeniny, jak jí mamka udělala dvoupatrový dort, táta tehdy někde sehnal růžové kolo a celé odpoledne ji na něm učil jezdit. Na všechny Vánoce, jak spolu rozbalovali dárky, jak je táta fotil rozesmáté pod stromkem. Ač se rodičům narodila docela pozdě, snažili se s ní dělat vše, jako mladí rodiče.

Za dva dny za ní táta přišel do bytu, váhavě ho pustila dovnitř. Polibku na tvář uhnula. Teď už měla jistotu. Ošklivé, velké mateřské znaménko, které měl táta na zadku a před všemi ukrýval. Jednou ho jen náhodou zahlédla jako holka, když tátovi vtrhla omylem do koupelny. Viděla ho i Soňa u Netopýra, který znásilnil baronku, jejich mámu.

Zeptala se na to otce přímo. Neodpověděl, mlčel, ale v jeho očích poznala pravdu. Otočil se a odešel. Dívala se z okna, jak nastupuje do auta. Shrbený, sinalý, zestárl náhle o dalších deset let. Necítila k němu žádnou lítost, prostě nemohla. Dnes se viděli naposled.