Poslední dopis

Milý chlapče!

Je mi líto, žes nemohl v noci spát kvůli filozofování, ke kterému jsem Ti já dal podnět svou odpovědí na dotaz, jestli se ještě zabývám svým starým tématem. Ale lituju Tě jenom trochu, protože kdyby nebylo jednoho, našel by sis jiné k nesmyslnému ponocování. Já to tak mám každou druhou noc, dumám o něčem, co mělo přijít úplně jindy než v čase vymezeném spánku, a vždycky pak čekám, že budu přes den k ničemu. Ale není to obvykle tak zlé. Jen někdy si odpoledne náhradou za noční vymýšlení zdřímnu, většinou nemusím. Ale co, jsme důchodci, tak co nás honí?

Vcelku bych Ti, milý příteli, rozuměl, jen kdybys byl v tom svém nočním přemítání nezaměnil najednou tu obyčejnou duši lesa, kterou já mám na mysli a k níž ses i Ty svého času přiklonil, za možná významnějšího – a­ jistě vznešenějšího – ducha. To se s mou představou neslučuje, proto můj rozbor, kdybych se do něho chtěl pustit, byl by jiný. Ale asi se pouštět nechci, mně pro můj neklid postačí ta má přízemnější představa, ta o té duši.

Nevím jak líp, jak přesněji Ti vysvětlit, že nemám na mysli nic tak velkolepého jako Ty, že je to sice nesmírně významná, ale přece jen taková lehounká dušička, ta má, asi jako když uřízneš prut černého bezu a tu vatovou bílou hmotu zevnitř vydloubneš. Je to jako nic, pápěří takové. Nebo se ta duše může podobat šťastné náhodě, která napravila mou chybu, když jsem s úmyslem uchystat podmínky pro přirozenou obnovu lesa proředil velkorysou těžbou starý jehličnatý mýťák trochu moc a následkem toho půda místo očekávaného náletu těch pravých semen zarostla třtinou, která, jak víš, je pro semenáčky jehličnanů vražedná. Dodnes se nestačím divit, co pak nastalo. Na mezi daleko v polích se vysemenila jedna bříza, náhodou zavanul příznivý vítr, náhodou její semínka přinesl až sem, náhodou se stovkám z tisíců podařilo zapadnout mezírkami v drnu až na minerální zem, náhodou v pravou chvíli zapršelo, ta semínka vyklíčila a rychle rostoucí břízky začaly nepřátelskou třtinu dusit a rdousit, až ji po pár letech přemohly a její sklácená těla proměnily v úrodný humus. V něm našly podmínky ke klíčení konečně též semínka jehličnatých stromů mateřského porostu. Takový čarokruh příznivých náhod to byl. K původně zamýšlené obnově toho lesa nakonec došlo, jenom to bylo se zpožděním, a hlavně – b­ez mého přičinění. Co myslíš, nemohl to být jen takový šprým duše mého lesa? Nebo ten v Modřínové hoře (i o tom se možná někdy dočteš), kdy po letech živelné obnovy samého modřínu nakonec přece tu jednodruhovou mlazinu zpestřily duby s borovicemi a potom, za další roky, se v jejich stínu objevil ještě podrost smrčků. Co jsem si o tom měl myslet? Jistě, duby zasely sojky a ty druhé vítr, ale celé to dění, trvající roky a skoro nepostřehnutelné, mířilo přece jednoznačně k prospěchu celé té generace nově vznikajícího lesa! Jak to, samo od sebe!?

Takových šprýmů jsem v lese zažil nespočet. A o tom já si teď v penzi přemýšlím.

Také může být všechno jinak, třeba jsou to jenom mé praštěné představy a věci jsou ve skutečnosti prostší a není nutné nad nimi tolik dumat, jen vzít na vědomí a nechat je dál kouzlit. Třeba si představ čerstvý pařez modřínu, přijdeš k němu, voní ještě po citrusových plodech a směsi všemožného koření, tak jak čerstvé modřínové dřevo obvykle voní, a­ na tom pařezu uprostřed známého tmavě načervenalého jádra si všimneš ostře ohraničeného, ještě o odstín tmavšího terčíku, takového napříč přeříznutého válečku. Co si řekneš? Prostě jen: Ejhle, duše stromu! Nic víc, dál se tím nechceš zabývat, nic to přece neznamená, každý strom má duši, to už víme. Jenže tato dušička tě přece nějak zaujme. Je na rozdíl od té bezové pevná, je z tvrdého zdravého dřeva. Také si všimneš, že z ní vybíhá stejně zbarvený paprsek, bývalá v­ětvička. Vyklubala se z mateřského kmínku n­e tlustšího než tužka před sto deseti lety, jak sis právě na letokruzích spočítal. A to už si nemůžeš pomoct, už si uvědomíš, že ten dvou nebo tříletý modřínek byl až dodnes neviditelně uvězněný uvnitř širokého kmene a nikdo ho nespatřil, dokud nepřišel dřevorubec s pilou. A najednou jsi s ním tam, v minulosti, a najednou vidíš ten dávný modřínek ne jako nějaký řezem zkomolený váleček, až doteď skrytý uvnitř nehybného pařezu, ale vidíš, jak se tu z trávy dere ke slunci svobodný, svéprávný, ještě poddajný, ještě ohebný stromek, z něhož jednou bude tenhle starý modřín, ale zatím je na začátku života. A představuješ si, jak roste a zároveň ztrácí svou podobu pod vrstvami dřeva, které sem s roční pravidelností ukládá neúnavný, nikdy nekončící růst živé hmoty. A ta odkrytá historie už Ti není lhostejná, už v ní najisto vidíš pravou duši stromu, včera ještě neviditelnou. Protože duše přece neviditelná je a nebýt řezu dřevorubcovy pily by i zůstala. No a takových duší, i docela malých, i těch nejmenších dušiček, j­e u mě plný les. Každý strom, každý keř a bylina má tu svou. Ale já se většinou nezabývám duší jednoho stromu ani jedné kytky, ale duší lesa, celého. Klidně si ji umím představit jako sbor duší všech stromů, i zvířat a lidí, kteří k němu patří. A o tom, co mi ta sjednocená duše mého lesa občas ve světlé chvíli napoví, o tom pak napíšu, protože mám k psaní sklon, tak jako někdo jiný má sklon k vyjadřování ústnímu. A víš, co je zábavné? Že nikdo nemusí ani poznat, že píšu na pokyn jeho duše. Ani že se někdy pokouším psát dokonce o ní samé – ó ta smělost! Ovšemže se jako čert kříži bráním, abych tu svou smělost nějak nezneužil, to by dobře nedopadlo, to by pak spravedlivě proměnila všecko, co jsem údajně v jejím jménu načmáral, v břečku.

Tož takové to mám s tou svou duší já. Na rozdíl od Tebe a Tvého velebného ducha.

Snad o trochu blíž k Tvému pojetí byla má žena Jana, když ji, ještě jako děcko, z míry vyvedlo semínko, které vyklepala ze smrkové šišky. Leželo jí na dlani a bylo tak malinké! Poprvé si něčeho takového vůbec všimla a poprvé se nad tím zamyslela. Takový velký strom – a­­ tohle?! Vždyť se to ani moc neliší od semene kdekterého polního plevele! Prohlížela si semínko ze všech stran, jen dovnitř neviděla. Musí to tam být všecko už teď, dávno před tím, než z něho ten smrk bude, nějak šikovně sestavené, ale jak, když tam nevidím? Víš, jaké to bylo pro malé děcko trápení? Vědět, že tady v tom maličkém smítku je ukrytá dopodrobna naplánovaná stavba celého nebetyčného smrku – a­ nemoct s tím nic dělat, nemoci se přesvědčit, jak se tam vejde, celá, se vším všudy, s každou z nespočetných jehliček, s každou větví, s každým pupenem, šupinkou kůry, kořínkem? To ji ničilo, ta vtíravá otázka a za ní žádná odpověď. Nestačilo jí jen vědět, chtěla také rozumět. Strašně ji hnětla neukojená zvědavost, ta nemožnost prokutat se hladkou slupičkou k tomu jitřivému tajemství, na vlastní oči spatřit celý děj té přeměny, toho růstu, a všeho, co k němu vede. A jak dosud vyrůstala bez víry v Boha, tak toto byl začátek celoživotního hledání té neznámé síly, té nepředstavitelné moudrosti, jež tak zázračně řídí svět cestami jejími smysly a jejím rozumem nepochopitelnými. Musí přece jednou přijít na kloub tomu zázraku zrodu, růstu, množení, všech těch proměn, té nekonečné rozmanitosti živých bytostí a sobě navzájem tak podobných zárodků, z nichž vyrůstají.

Nepřišla na to ovšem dodneška. A to nevíš, kolik času nad tím tráví. Dlouhé minuty stává nad každou ze stovek kytek, co jich v pokoji, za okny, před domem a na zahrádce pěstuje, co se s nimi při zalévání a každém setkání baví, domlouvá jim, něžně hladí a všelijak hýčká. A neobdivuje pouze je samé, tu jejich různotvarou barevnou a voňavou krásu, ale celou přírodu obdivuje skrze ně, protože je má nejblíž. A někdy se jich bezradně ptá: Kde jste se tu na světě, miláčci moji, vzali? A hned útěšlivě dodá: To Bůh si s vámi tak hrál, když vás uváděl do života. Tak jste nádherné. Ani nevíte, jak jsem ráda, že vás mám, co bych si bez vás počala? A kdo jí nahlédne přes rameno, každému ukazuje ty jejich zázračné blizny a prašníky, a to měkké zprohýbání korunních plátků a jemné nuance barev uvnitř a vně květu, a trvá na tom, že je to zázrak a dožaduje se souhlasu.

Také vím od své ženy, jak se trápila v době, kdy ji okolnosti vyhnaly ze svěžího domova v podhůří Jeseníků do začouzeného područí chemických závodů na dolní Vltavě, jak žila v té neuvěřitelné pustotě jenom napůl, jak hledala kousek přírody a nikde ji nenacházela, jak nikdy neviděla hvězdy, i slunce celé dny jen zarudle pomrkávalo za neprůhledným příkrovem. A kolem byla přízračná šeď a­ ona se synkem v kočárku spatřila něco vzdáleně podobného kvetoucímu šípku, nepoznávala ho, šla k němu, byl šedivý, zaprášený, nehezký, nepodobný žádnému ze šípků, které znala. Tak jí to přišlo líto, že před ním padla na kolena a odprošovala ho za to, že ho nemůže mít ráda, že ona doma znala šípky jiné, pravé, s čistě vybarvenými korunními lístky, byly jako překypující kytice ve váze svěží krajiny, ale on – a­ť jí odpustí – o­n takový není. A jak by mohl, ona mu rozumí! Co na něm může být krásného, když tady jediný bojuje s nepřátelským prostředím, když nemůže nikdy vyhrát, když jediná pochybná výhra je to, že tu vůbec je a zázrakem se drží naživu. Odprošovala ho za to, že k němu nic necítí a též za zradu, že odešla z domova sem, do té neskonalé bezútěšnosti. A jak tam tak klečela před tím zaprášeným keřem, který se šípku skoro nepodobal, poprvé se to v ní ozvalo. Až později to propukne naplno, ale v tu chvíli jen horoucně zatoužila vrátit se domů, kam patří. Tak ten nehezký vyslanec pro ni nedostupné přírody dal první podnět, aby to v ní rostlo a bobtnalo, až pak jednou přišlo pevné rozhodnutí a ona přes všechny čekané i nečekané obtíže se vrátila sem domů, do svého pravého domova pod jasným jesenickým nebem.

A teď mi prosím Tě vysvětli, co to ve skutečnosti bylo, co tu Janu táhlo domů?

Já vím, Ty už v té otázce čuješ, že zas mířím k té své prožluklé, rozumem nikdy nevysvětlené duši a chystáš se spustit: T­o přece byla její duše, jen ta, a víc už nic.

Já bych však, nezlob se, přece vsadil na víc. Na to, že si Janu od mládí připoutala duše jesenických lesů a ta její už bez ní dál nemohla dýchat. Tak tomu rozumím já, a mysli si, co chceš.

Ale vidím, že jsem si ani tím příkladem o Janině smrkovém semínku, ani tímto o šípku moc nepomohl a bojím se, že Ti nakonec tu svou představu nebudu vůbec schopen vysvětlit. Asi proto, že se mnou to bylo jiné, já jsem v mládí víru v Boha měl a pak ztratil, a to je rozdíl. Má cesta k poznávání světa byla jiná, přičiněním hluboké víry snad méně náročná než její. (A Tvá, protože ani Tys víru neměl.)

Tak co myslíš, je to duše, co Janu celý život ovládá? Nebo duch?

Ty v tom dopisu mimo jiné říkáš: „Já chápu duši jako něco individuálního a vytvořeného přírodou v souvislosti se vznikem mozku na určitém vývojovém stupni v živočišné říši.“ Vidím to dnes už stejně, ale to se týká jen duše lidské a já tady mluvím o duši lesa, tam šel podle mě vývoj jinudy.

Ptáš se mě, proč jsem se mazlil s náletovou jedličkou s vypučeným pérkem, s leskem jejích jehliček, jestli v tom nebyla podvědomá asociace vztahu k ženě.

Bude to, zdá se mi, dost vážná otázka, protože i Jana, když se jí před třiceti lety dostala do ruky má první knížka, četla v ní plno milostných, až erotických náznaků. Ale o těch já jsem nic nevěděl, o ničem takovém jsem nepsal. A teď i Ty se na to ptáš, tak asi na tom něco bude. Přesto odpovídám, jak jsem odpověděl jí: Co bylo při psaní v mém podvědomí nevím, ale ve vědomí bylo jen to mazlení s jedličkou, jíž už vypučelo pérko jako předzvěst opravdového růstu. Bylo tam jen štěstí z toho, že klečím u životaschopné jedličky, co vyklíčila ze semene přilétlého z rozpadlé šišky někde na vrcholu jedle a můžu se z ní radovat.

Končím.

Už se jen zeptám: Nezdá se i Tobě, že roky teď nějak rychle mizí v tom svém propadlišti? O moc rychleji, než když jsme byli na vrcholu? A že s sebou odnášejí oheň, s nímž jsme ještě nedávno za spoustu věcí horovali? Nevím jak Ty, ale já už nechci nic napravovat. Jsem vděčný za každý den, jaký je. Přicházím na to, co v mém životě znamená nejvíc. Se zpožděním vyměňuji lidstvo za lidi, za pár svých blízkých. A s potěšením zjišťuji, jak „velké“ starosti blednou vedle toho, čeho je mi dopřáváno.

I Tobě to přeju. Zdravím rodinu.

Jaroslav

Petrovice 10. prosince 2009.