Sváteční slova

Papež se pěkně polekal, když trumpeta spustila uvítání.
A to nezůstalo jen u jediné.
Trumpety.

„Víte ona to není žádná sranda chodit pořád v té bílé. Kdybych na to neměl lidi, tak nevím.“
„Vůdcové světa to neměli nikdy lehké,“ řekl mu jiný vůdce světa.
„No ale tu bílou vám opravdu nezávidím. Nevím, jak se vám daří zůstat čistej. Kdo to vůbec vymyslel?“
„To už se dnes s určitostí neví. Je toho hodně, co u nás bereme jako hotovou věc. To jinak nejde.“
„Myslíte tím Boha?“
„Nepokoušejte mě!“ ušklíbl se papež kysele.

VŠECHNO JE ÚHEL POHLEDU.
Zapěla nad nimi bílá holubice.

„Byl to opravdu politováníhodný omyl, že byla sestřelena,“ vysvětlovala později na tiskové konferenci mluvčí nejsvobodnější země světa.
„Snad příliv emocí zapříčinil, že někdo stisk kohoutek zbraně.“
„Nebylo tam příliš zbraní?“ ozval se hlas ze strany novinářů.
„Každé takové setkání si vyžaduje zvýšenou potřebu ochrany. Vždy existuje nebezpečí...“
„...že vás posere holub...“ zahuhňal čísi hlas a lidé se rozesmáli.
Až na mluvčí, která semkla rty do přímky.
„Nejsme v hospodě,“ řekla příkře.

„Jaká by asi byla v posteli?“ šeptl jeden novinář ke svému kolegovi.“
„Nedaří se ji tam dostat.“
„Každá je přece k mání.“
„Tahle bestie si dává pozor. Nic bych za to nedal, že nosí pás cudnosti, kdyby náhodou selhala, tak aby měla jistotu.“
„A komu svěřila klíč?“
„Že by papeži?“

„Ještě nějaké otázky?“ ozval se ženin hlas od pultíku.