Na dohled

Helen,

příběh načatý skoro před rokem pokračuje až teď. Jsem zase tady. 

Díky za tvůj zájem.

Tajuplná báseň s načatým příběhem?

Líbí se mi, děkuji. :-)

Fajn

Zbora má pravdu. Piš dál, třeba se pohne

Jsou různé texty. Některé se dají interpretovat dobře, protože jsou formulovány tak, aby jejich smysl byl jasný. Moderní poezie, tak jak ji vnímám já, je ale zvláštní v tom, že se snaží popsat slovy to, co popsat slovy moc nejde (jiné umělecké směry k tomu používají barvy, pohyb nebo tóny). Interpretovat pak naprosto přesně, co tím chtěl autor říct, je vlastně nemožné, a není to ani moc žádoucí. Jde spíš o pocit, který v čtenáři text zanechá. A ten dojem bude u každého člověka (nebo i u stejného člověka v jiném rozpoložení) nejspíš trochu jiný. To je právě to kouzlo, které na rozdíl od vědy umění umožňuje. Umění je v tomto ohledu jedinečné. V exaktní vědě je žádoucí, abychom se všemi pokusy dobrali totožného – tzn. pravdy. V umění je to naopak. Opravdovosti se dobíráme skrze různorodost, různými cestami (pokud budeš číst od různých autorů stále tentýž text s nepatrnými obměnami, přestane být opravdový, stane se jen naplněnou šablonou). Proto chtít po autorovi, aby Ti potvrdil nebo vyvrátil Tvoji interpretaci není úplně fér, protože Tvoje interpretace může být správná, i když je jiná, než původní autorova idea, jestli rozumíš. Spousta lidí ale není nastavena tak, aby dokázali přijmout, že jeden text může mít nekonečno významů - nekonečno řešení. Jejich myšlení je moc konkrétní, moc analytické a i v umění vyžadují přesné výstupy, což je někdy tragikomické. V umění jde totiž často spíš o syntézu a intuici. 

Kritiky určitě piš dál. Nic Tě ve vlastní tvorbě neobohatí víc, než když budeš přemýšlet o dílech jiných autorů.

Zboro,

na Písmák opravdu nemám čas abudu se tu objevovat jen občas. I tak se ale snažím psát kritiky. V těch kritikách interpretuji texty a ptám se : je to tak správně ? Mnozí mi ale ani neodpoví.

Entropie,

když se něco pohne, je to rozhodně lepší, než když se nic nehýbe.

Na Squot se podívám. Už ten název mi moc romantický nepřipadá.

Pohnulo

Není, naopak. Neměla by to dělat.

Philogyny,

ano - je to přesně tak, jak píšeš. Ten, kdo se možná vrátil, se ale mohl po letech změnit a já vůbec nevím, jestli je to ten stejný člověk jako dřív.

Mušaši, ty asi nejsi moc velký romantik. Na tenhle text ale navazuje jiný - Squat a ten už tak romantický není.   Nebo možná je, nevím. Asi jak pro koho.

Vesuvanko,

ráda píšu básně, které se tak trochu podobají kanavě, na které jsou jen naznačené obrysy toho, co má být vyšito. Každý, kdo o to stojí, si může vzít jehlu a barevné niti a vyšívat si pomalu svůj vlastní obraz.

Zkusím...

Přijde mi, že mluvíš k někomu, kdo odešel a ty si přeješ, aby se vrátil.  Aby se pohnuly vzpomínky a našel si tě...protože už jsi někde jinde. Je to jenom pocit.

Ty mluvíš o neurčitosti, ale už dva lidé si ten tvůj dům představují někde u Středozemního moře a místo cvrčka slyší cvrkat cikády. Nepřipadá ti to divné ?  Možná se ti do té básně vloudilo něco, s čím jsi nepočítala. Možná je ta básnička víc romantická, než jsi chtěla.

Báseň je krásná,  vyvolává u mě podobnou představu jako u Ostricha, ale ten "můj" dům se nachází na jihu Itálie  :-))) TIP

Musaši,

podezření ? No to je takový kriminalistický termín. Já bych spíš mluvila o naději a obavách a taky o nejistotě. Ale i kdybych použila jen takováto slova, už bych tím vnutila čtenářům, co si mají myslet. Mám ráda neurčitost.

Benetko,

díky tobě se budu muset naučit ve svých příspěvcích opravovat chyby. Doufám, že to zvládnu a dík za upozornění. Jsem ráda, že ti připadám neotřelá a svá. To potěší.

Ostrichu,

tak romantický komentář jsem vůbec nečekala. Když jsem si četla tvoje řádky, působilo to na mě jako scénář k filmu Luchina Viscontiho.  Ano, mohlo by to tak být. Jsem moc ráda, že v některých čtenářích probouzejí moje verše takovou představivost.

Kočkodane,

na tobě se mi moc líbí, jak si hraješ se slovy. Z pohnuté záclony uděláš pohnutí se slzami v očích.  Když nad tím tak uvažuji, tak já dost často píšu o větru. Dokonce v Železné dráze píšu o větru, který v zimě za rychlíkem zvedá sníh uprostřed prašanem zavátých polí.  Já se čtenáři komunikuju ráda, ale i když jsem tu teprv týden, tak už jsem si všimla, že je tu taky dost lidí, kteří mi ani neodpoví na kritiku.

Philogyny,

pečlivě jsem tady hledala různé Elišky a většinou byly smazané. Ta, která tu zůstala, psávala vázané verše, jaké by sis asi do PC nestáhla. Tak nevím, koho ti připomínám, ale dosti by mě to zajímalo. Kdyby se ti někdy chtělo, tak mi sem třeba dej něco kratičkého od té své Elišky, ať vím, komu jsem podobná. 

egile,

když jsem si po sobě četla svou dnešní báseň Železná dráha, vzpomněla jsem si na kritiku pro tebe. I nad černými dráty mé zimní železnice se totiž vznáší pár pterodaktylů. Je jich ale jen málo, a tak doufám, že nevytvoří jurský park.

Děkuji za zájem a jsem ráda, že ti mohu poskytnout to, na co ses těšil.

Zboro,

myslím, že je vždycky potřeba nechat čtenářům prostor pro fantazii, hlavně co se týče interpretace textu. Zároveň bych ale byla ráda, kdyby se v mých verších ukrýval jinotaj, o kterém bude stát za to přemýšlet.  Tahle báseň může mít i více výkladů, ale Železná dráha, kterou jsem dala na Písmák dnes, by měla mít jen jedno řešení. Co myslíš ty ? A je vůbec potřeba, aby autorka uváděla na pravou míru interpretační omyly svých čtenářů ?

Alegno,

já píšu ráda příjemné verše. Ale nejde to vždycky. Někdy zkouším být i kritická, ale jenom tak jemně a polehoučku.

Tak tomu se asi říká "pojmout podezření". Člověk si není jistý, ale napůl počítá s tím, že se někdo někam vrátil, nebo že se někdo někam vloupal, možná tuší kdo by to mohl být, ale - kdo ví ?  Tip za to zachycení nejistoty.

Ten dům vidím, stará vila na Korfu, jdeš jen tak nazdařbůh při zastávce do stínu v kopcích a roklích, nevíš o tom místě vůbec nic, co to jen bylo za vysoké stromy, které ji téměř zakrývaly, mezi nimi tmou skomírající citroníky, cesta vedla snad ze strany, kam se nedalo dostat, ploty a olivy obrostlé břečťanem starším než všechny, které jsem doteď viděl, už nikdy ji nenajdu, nijak nedokážu zjistit její osudy, možná i ona sama už zaniká v majetku kdysi bohaté, ale teď už zestárlé rodiny bez potomků, zapomene se na ni a za staletí se do ní vrátí až lidé, kteří se dojímají nad zříceninami, slyšíce padat kapky pradávných pramenů do kratérů, něco se pohnulo,  gekon mezi kameny, díky za tu vzpomínku, asi by nebyla vznikla, kdyby tady ten text nebyl.

I když nejsem cvrček, tak ti také něco prozradím – ze tvých dílek určitě nemám vítr a kolem tvého příštího neudělám obrovský oblouk. A také se mi líbí, jak komunikuješ se čtenáři. Působíš na mě sympaticky. Ale ano, věř svým očím, opravdu tě chválím. A za své pohnutí se nestyď... :-)

...připomínáš mi něčím Elišku, co ji mám uloženou nejen v notebooku, jsi to ty

Moc neurčitých zájem: někdo, něco, ničím, kohosi...

Druhá strofa evokuje - do nehybnosti zanáší jakost, ale usnadňuje si to: činí tak vlastně pouze pomocí adjektiv. 

Nejlépe moje dojmy vystihuje samotný závěr básně:

nejsem se vlastně vůbec jistý (špatný text to není)

i ve mně se něco pohnulo (nepohnulo).

Nicméně - těším se na další!

Přečetl jsem oba Tvé texty. Mají takovou mile zádumčivou atmosferu. Líbí se mi, že necháváš prostor pro fantazii a pro vlastní interpretaci textu, že nekazíš to lehce mrazivé tajemno. K formě připomínky nemám. Připadá mi odpovídající.

příjemně se mi četlo