Východisko 2/5

Ve dvě hodiny v noci se Vrána probudil. V ložnici byla ještě tma. Oči se otevřely náhle a bez námahy, jako by vůbec nespal. Vedle slyšel stejnoměrné oddychování a nad hlavou tušil ve zlatém oválném rámečku naivní úsměv dvacetiletého děvčátka. Nemusel ten obrázek ani vidět. Nenáviděl ho i tak. Nenáviděl ho snad i za to, že na něm všechno zná do takových podrobností, že by kdykoli mohl říct, který mušinec je poslední. Nenáviděl ten obrázek, jako nenávidíme štěstí, které bylo příliš krátké a mládí, které nám nic nedalo. Trpěl ten mladý úsměv nad hlavou po celá léta jen kvůli ní. Totiž namlouval si, že je to kvůli ní; okřikoval tu myšlenku, že ani ona obraz netrpí kvůli ničemu jinému než kvůli němu a že by ho nejraději spálila i s pozlacenou obrubou. Bylo groteskní vidět, jak si oba navzájem vyhovují, jak se oba vevnitř jenom užírají a nemůžou proti tomu nic dělat. Ale on nechtěl, nemohl si to otevřeně přiznat. Nepodařilo se mu nikdy, ani při té poslední, největší bolesti před léty vzít tu ohyzdnou věc do rukou, mrštit jí o zem a rozšlapat na drobnou skleněnou tříšť, třebaže k tomu neměl daleko.

Těžko, velmi těžko se vzpomíná na den, kdy přivedl úplně zlomenou ženu z třetího, posledního pohřbu, jak se tady přes ty dvě svátečně nastlané postele převalila jako bez života. Černý závoj vytvořil na bílých peřinách podivný smuteční rám voskovému obličeji, z něhož nezbylo nic než dvě mokvající, až dočerna vyplakané jizvy bolesti. O nic nejevila zájem. To bylo ze všeho nejhorší. Jak jen tohle mohl přežít! Kde se v něm vzala nová chuť k životu? To nikdy nepochopí. Pamatuje si přesně, že už jí neměl ani špetku, všechnu chuť do života právě pozbyl. Nemohl už žít, neměl proč. Ztratil všechno, co ho k životu poutalo. Rozhlížel se, přemýšlel o tom, jak to co nejrychleji skoncovat, a tu pohledem zavadil o usměvavé oči na stěně. Jak je to možné, pomyslel si. Tam nahoře se usmívá šťastný okamžik starý teprve několik let – a­ tady dole probíhá takové zoufalství. Proniklo jím bodnutí strašné ironie, jakou v sobě skrývá budoucí čas. Vždyť tehdy tam u fotografa byli šťastní. Ta fotografie nelže! Byla to pravda! Ta zašlá pravda je tady. Je tady skrze tento jediný zvěčnělý okamžik. Vysmívá se mu. A on musí hledět do očí jakémusi štěstí, kterého je mu v tuto chvíli už jen líto. Ubohé štěstí. Ubohé krátké, hloupé, tak hloupé štěstí! Jak se to všechno zvrátilo!

Okna poněkud zbledla. Každou chvíli se začne rozednívat. Opatrně, aby ji neprobudil, obrátí se na záda.

Zvrátilo se to z jednoduchého důvodu. Jsem smolař. Částečně to bude, jak říkají doktoři, ale zčásti mají pravdu sousedky. Nikdy nebyla dobrá hospodyně. Myslím, že ani matka. Nevětrala, přespříliš topila. Když bylo dítě, bylo to pokaždé nejhorší. V bytě se vzduch dal krájet na kostky čpavku z plínek a ten živý drobeček se v peřince pařil tak, že se z něho kouřilo. Poradit si nedala. Prý tomu nerozumím já ani ty báby, dítě potřebuje teplo. Případ pro psychiatra, tak snad normální ženská nemůže jednat. Ale já jsem byl vždycky moc nerozhodný. Vlastní ženě neporučím.

Proč mám, proboha, tak nešťastnou povahu? Proč je skutečnost tak úplně, tak děsně jiná než to, co bych chtěl? Proč nedovedu nikdy v ničem prosadit svou?

Vyčítá si to denně a nikdy se nic nezmění. Je slabý. Ani se nevyzná v tom, jestli je v něm víc bolesti ze zhaslých dcerušek hvězdiček nebo z konce lásky. Tehdy ji ovšem ještě měl rád. Proč i tenkrát to dopadlo jinak, než chtěl?! Všechno bylo možné ukončit v té příhodné chvíli, když se vrátili z pohřbu. Ale on místo činu utkvěl očima na tom nenáviděném štěstí, a proto teď musí žít. Náhle ho totiž přepadla touha pomstít se na tom štěstí, zabít ne sebe, zabít tu iluzi, ten sen, usmívající se na něho ze zdi. Oči mu zaclonily barevné kruhy a spirály. Jak se nad ní skláněl, vzpřímil se. Musela si všimnout jeho rozhodného pohybu, protože vyrazila nepochopitelně úzkostný výkřik, sama jistě nevěděla proč, snad strachem z těch zaslepených zřítelnic. Byl to jen obyčejný pud. Měla strach, chtěla tedy žít. Okamžitě vystřízlivěl. Kruhy a spirály zmizely a on zjistil, že ji drží v náručí. Dokonce pocítil nutkání říct jí něco milého, ale zlomil by si na tom jazyk. Neudělal tedy nic. Kvůli ní.

A pak už nikdy. Tak to zůstalo dodnes.

Svítá. Teď už neusnu. Zase mi ty tváře tak hoří. Co to, k čertu, je? Nikdy jsem to na sobě nepozoroval.

Neměl bych se tak obírat minulostí, snad by to přešlo. Musím jít. Ranní vzduch mě ochladí, přijdu na jiné myšlenky. Jenom nezahálet. Je neděle, ženské jsou doma, budu mít jednou v lese klid. Spravím to. Musím to spravit. Já jim ukážu, jestli jsem tak neschopný. Když si někdo myslí, že nejsou dost dobré sazenice, tak ať je mám aspoň stoprocentně zasázené. Na ty moje báby není žádné spolehnutí.

Umyl se na dvoře do půl těla ledovou vodou ze studny. Do ruksaku si vzal motyku a krajíc chleba s plátkem uzeného. Brašnu nechá doma, není přece ve službě.

Než dojel na Větrnou, úplně se rozednilo. Odhodlaně zatáhl za vršek první sazenice. Ani se v jamce nehnula. Druhou vzal do ruky připraven na stejný odpor a zůstala mu v ní viset i se zplihlými obnaženými kořínky.

To Božena! Tento řádek se mi zdá sázela Božena.

Šel po jejím řádku a všechny smrčky vytahal z jamek. Každý položil zpátky do jamky a kořínky zahrnul trochou hlíny, aby zatím neoschly, dokud stromek pořádně nezasadí. Na konci řádku si už nebyl jistý, jestli to nepřehnal. Tolik síly snad k vyzkoušení pevnosti nebylo zapotřebí.

Neškodí. Aspoň jim ty kořeny líp srovnám.

Šel pro motyku, znovu vykopal první jamku, rozšířil a prohloubil ji proti původním rozměrům, pak motyku odložil, klekl na jedno koleno a rukama na dně jamky vytvořil kopeček z hlíny. To musí být předpisově. Na kopeček posadíme sazenici, kořínky spustíme na všechny strany dolů, ták. A teprve můžeme přihrnovat zeminu. A pěkně prsty a dlaněmi pě-cho-vat! Teď už musí v zemi držet. No vida, drží. A teprve se nahrne zbytek. Strašně jednoduché. Když mám od něčeho zaplaceno, tak to dělám předpisově a ne jak ty baby. Škoda se zlobit. Dneska člověk lidem neporučí a sami to svědomí nemají.

Měl pocit, ba jistotu, že svým dělnicím křivdí. Dobře věděl, že pro les dýchají právě jako on. Potřeboval však někomu ukřivdit. Aspoň myšlenkou.

Než se svým předpisovým způsobem sadby dostal k desáté jamce, slunce stálo vysoko. Svlékl kabát, pověsil jej na suk a sedl si, aby vykouřil cigaretu. Nad patnáctou jamkou si začal stírat z čela pot a zvolna si uvědomoval, že tohle zvládnout nemůže. Přece však poctivě dotáhl řádek až do konce. U druhého řádku popotahoval za vršky opatrněji a usoudil, že to nebude tak zlé. Namátkově vyzkoušel pevnost ještě několika sazenic v ostatních řádcích a čím dál jasněji mu ve vědomí vyvstávaly všechny kultury, které se svými ženami za ta léta založil a které jsou dnes po ramena nebo vysoko nad hlavu a v některých již dávno motyku a srp vystřídaly pila a sekyra.

Ne, není možné, aby to po nich nerostlo, bude-li jen trochu počasí příznivé.

To si říkám já, ale co ředitel? Tomu se smrčky nelíbily! Je to jako naschvál. V životě se s ním v lese nepotkám, znám ho vlastně jen ze schůzí a z doslechu a musí se mi tam zrovna k tomu přitrefit. Sám až moc dobře vím, kolik jich bylo na vyhození. Musel přece poznat, že je třídím. Já jsem je zapařit nenechal. Ale měl by vědět, že pořádný lesník nikdy zapařené smrčky nesází. Jestli to neví, tak mě zná moc špatně. Stačí mu, že vidí hajného a u něho hromadu té vyhozené pakáže kořínkama vzhůru. A hned z toho udělá div ne sabotáž. Přece mu nebudu vykládat, že třídím dovezenou mizernou sadbu. Sám má voči.

Jsem smolař, v tom to vězí. Od začátku mám ve všem všudy smůlu. Ještě že mě ta lesařina trochu baví. Kdyby mě už ani ta nebavila, tak nevím. Odvádím přece kus poctivé práce. To je to, co člověka drží.

Nakašlat na řeči. Co může takový ředitel vědět, co já dělám, jak to dělám a jak mě to setsakramentsky drží při životě.

Zamíří do Horních Luží. Musí vidět své sazenice. Je jich tam u potoka stále méně, rozptylují se pod rukama ženských, které je vysazují na určené plochy. Třebaže jich ubývá, cosi ho nutí stále znovu se přesvědčovat o tom, jak jsou uložené.

Žene ho tam pochybnost, zda je dost dobře vytřídil, jestli ještě mezi nimi nemůže objevit takové, které měly zavčas shořet v ohni a neshořely. Letos se v kulturách musí ujmout všechny, naprosto všechny, i když to tak pedantsky nikdy nikdo nevymáhal, ani on sám na sobě ne. Letos je to jiné, protože letos byla řeč o nezodpovědnosti, která by měla být potrestaná.

Pravda, mohla ta slova platit jim, tam na Brodku, ne jemu, ba řekl by, že jim platila a že je to od ředitele správná řeč. Jenže má zkušenost, že smolař je on a ne ti druzí.

Nemuselo to platit mně, pomyslí si s hořkým úšklebkem, ale jen jestli náš ředitel vůbec ví, že ten negramota Vrána žádnou školku nemá a nemůže tedy mít ani svoje sazenice. No, měl by to vědět, když je řiditel.

Z toho rouhavého posměšku vůči vrchnosti však zřetelně vyčnívá úzkostná nejistota.

Říct to sám? Huba by mně musela upadnout. V přítomnosti ředitele se sluší stát v pozoru a stručně odpovídat pouze na položené otázky.

Rozkročil se nad spodní brázdou, odhrnul hrst smrčků a – n­a dně se zaleskla voda. Zarazil se. To ne, ve vodě stát nemůžete.

V nejspodnější brázdě se vždycky do dalšího dne ustojí voda. Už několik jich přestěhoval výš. Musí přestěhovat i tuto.

Odloží kabát, vyhrne rukávy a dá se do kopání. Jde to ztěžka, překáží spousta kořenů, kterým je nutno se téměř při každém kopnutí vyhýbat. Jiného by to rozčilovalo. Když se však on do něčeho dá, nepohání ho jenom nutnost, že to musí být co nejdřív hotovo, hledá v tělesné práci také zapomenutí. Proto každé zakopnutí o skálu nebo kořen, po němž motyka bezmocně odskočí, provokuje ho místo znechucení – j­ež by se dalo nejspíš očekávat – k­ primitivnímu úsilí po zdolání překážky. Ta okolnost ho pokaždé zcela zaujme.

Za slabé dvě hodiny jsou smrčky z dolní brázdy přemístěny do několika kratších rýh výš nad potokem.

Minulo poledne a Vrána teprve pocítí hlad. Nejdřív se důkladně umyje v tůňce pod kamenem, kde proud potůčku na chvíli zpomaluje běh.

Cítí se svěží a chleba sní s obrovskou chutí.

Chvíli ještě sedí, kouří, bez myšlenek odpočívá.

Odněkud znedaleka zaslechne dětské výskání, smích a štěbetání. Trvá to jen pár vteřin. Dospělý hlas mládež napomene a znovu se rozprostře ticho.

Vrána svěsí hlavu, a když ji po chvilce namáhavě zvedne, zapadlé oči hledí nepřítomně.

Kéž by práce dala trvale zapomenout! Šel by pro motocykl a ubitý dřinou by zamířil domů. Teď však se to ze známé hlubiny znovu ozvalo. Přelud, na který předtím užuž málem zapomněl.

Už se to zdálo být dobré. Nemělo se to ozývat.

Jako černá zeď ho tmoucí tmou obepíná včerejšek.

Jak jsem si to, já osel, představoval? Chtěl jsem, aby něco vymazalo minulost. Nikdy ji nic nevymaže.

Od nejranějšího začátku, kam až sahá má paměť, vleče se se mnou pořád stejné nedorozumění, pořád stejná křivda. Čas od času změní tvář, ale je to jedna a tatáž křivda. Vegetuje na mně jako jmelí na jedli.

Tenkrát, na začátku, se mi to ani tak nezdálo. Poznal jsem ji tak brzo, že ke mně patřila jako k psu a byl jsem s ní také jako pes psím způsobem šťastný. Myslel jsem, že to tak musí být. Mámu znám jenom z jedné fotografie a tátu – t­oho jsem snad ani neměl.

Nebýt té fotky, k níž se dostal až mnohem později, sám neví jak, neuměl by si představit ani maminčinu podobu. Jenom to její teplo, tu hrubou tmavomodrou sukni až k zemi, teplé hladké paže a smutný, hrozně smutný hlas, v němž nejvíc zazníval tajený pláč. A pak mokro na tváři. Když mu to mokro steklo až na rty, myslel, že to má od vaření, že si rukou od soli přetřela ústa. Nemohl ještě vědět, že to nebyla obyčejná sůl. Neznal dosud příchuť zármutku a osamělosti. To mi nesmíš dělat, chlapečku můj, mám jenom tebe, nesmíš se mi ztratit, radši tě budu brát s sebou. Tak to řekla a byl večer a kdosi ho právě přivedl a maminka mu hrozně děkovala, říkala, že už myslela na nejhorší a pak se smála a plakala a zase smála a dveře byly otevřené a ten muž byl v rozpacích. Potom, když odešel, maminka ho dlouho chovala na klíně a pořád mu něco povídala a bylo mu krásně.

Pak ho asi opravdu brávala s sebou. Ale z toho si pamatuje jenom to, jak seděl na tvrdém, širokánském hřbetě krávy, maminčiny ruce byly stále někde poblíž a před ním se rozpřahovaly rohy a leskla se vlnitá červenobílá srst, mezi rohy neuvěřitelně kudrnatá, stočená do prstenců a on byl šťastný a také pyšný na svou mámu, že je tak veliká a silná, že se nebojí ani krávy a dosáhne jí až nad hřbet.

Ale víc už o ní neví. Ani neví, jak se stalo, že umřela. Najednou byl bez maminky a všechno hezké bylo pryč.

Pak už nic, jenom ve tmě tlumený dusot o špalíkovou podlahu stáje, koňské teplo a pach, sláma, která ostrými hroty budila ze spaní, jak píchala do krku a do rukou. Kousání vší na hlavě. A ten křik, ten hrozný křik za svítání, když se mu tolik chtělo spát a musel vstávat, aby nedostal kopanec nebo ránu násadou od vidlí. Nejhorší byly rány bičem. Ty pálily celý den. A do večera se nesměl nikde zastavit. Ještě horší než bití byl každý lidský hlas, když mluvil na něho. Vždycky byl zlostný a většinou tak hlasitý, že se mu z něj mohla hlava rozskočit.

Všechno musel dělat. Všechno, na co jen od svých pěti let stačil. Nikdy už ho nikdo nepohladil. Jediné dobrodiní bylo jídlo, které někdy směl sníst u velikého stolu v kuchyni. Byl za ně svým pánům vděčný jako pes. Právě tak cítil spokojenost a vděčnost, když přišel večer a už po něm nic nechtěli. Když směl zalézt do stáje. Večer byl skutečné dobrodiní. V létě nechával otevřené dveře a ze svého lůžka v koutě na hromádce slámy se mohl před usnutím dívat na hvězdy, někdy i na měsíc. Snil o všelijakých hloupostech, těšil se na to, až umře. Bude se tam někde smět volně procházet a nikdo ho nebude bít, ani honit do práce. A hlavně tam bude ticho, protože tam v nebi nesmí nikdo na nikoho křičet. A bude tam možná maminka. Když pršelo, mohl v klidu poslouchat krásné, osvěžující šumění. Při dešti vždycky brzy usnul. V zimě to tak hezké nebylo, zato stačilo zavřít dveře a měl teplo, třebaže čpavý zápach ho už dlouho před ránem nenechával dospat.

Jednou mu polili hlavu petrolejem. Bylo to strašné. Dusil se a křičel ze všech sil. Nebylo to k vydržení. Drželi mu hlavu, ruce i nohy, a on sebou mlátil, řval a vyhrožoval, že u nich nebude, že uteče, ale oni se jen smáli a říkali, uteč, však se vrátíš. On však byl rozhodnutý nevrátit se, za žádnou cenu se nevrátit. Pak mu kdosi hrubými ovčími nůžkami stříhal vlasy. Stále ho museli držet. Tahalo to, kudlilo, bolestí a vztekem byl takřka bez sebe. Nakonec měl hlavu dohola ostříhanou. Pod sebou na udusané půdě mlatu viděl svoje vlasy a ty vlasy byly živé. Petrolejem napolo udušené roje vší pohybovaly mokrými, splihlými chuchvalci. „Tak, a je z tebe hotový ženich!“ řekl kdosi a pustili ho. Všechno, co teď cítil, byla potupa a bezmocná nenávist. Připadal si jako štvaná zvěř. Běžel cestou necestou. Jenom už nikdy do tohoto dvora nevkročit! Za ním zněl bohapustý smích. Stejně jako zvěř běží v největší úzkosti k vodě, zamířil i on přes humna k potoku. Tam se svalil do vody mezi kluzké kameny a hltal plnými doušky chladivou tekutinu do rozpálených a jakoby děsně naběhlých útrob. Od něho po proudu voda unášela veliká, na okrajích duhově zbarvená oka a šmouhy. Hlavu nořil hluboko pod hladinu, nosem až mezi drobné oblázky. Ty okamžiky, co mu vydržel dech pod vodou, byly blahodárné, ale nahoře mu stále nebylo líp. Tak tam ležel, až jím začala lomcovat zima. Pak se dobelhal na kraj lesa, schoulil se na suchém plácku a vyhříval se ve zbytcích odpoledního slunce. Usnul a zima ho probudila až uprostřed noci. Bylo mu úzko a zatoužil po teplé maštali. Přes všecka předsevzetí a přes zjevení všech příkoří, která ho najisto čekají, doplížil se před rozedněním až ke stáji. Koně ho nepoznali a začali se plašit. Když je chtěl uklidnit a přiblížil se k nim, bylo to ještě horší. Zbytek noci musel přespat na půdě, aby nevzbudil celý statek.

Po mnoha letech – t­o už pracoval na stavbě – začalo se mu rané dětství čím dál častěji vracet. Bylo jako neukončený zlý sen. Když ho jakýmsi zázrakem přijali za hajného do družstevních lesů, mihlo se v jeho životě nakrátko štěstí. Měl radost z práce. Z jaké práce! Těšil ho život. Poprvé samostatně pracoval. Byl takřka svým pánem. Zacházelo se s ním jako s člověkem, a k tomu s člověkem váženým. Les mu učaroval. Svoboda uprostřed přírody, práce, kterou by už za nic nevyměnil, co mu ještě scházelo?

Neměl školy, jen krátký kurs, ale bral své povolání vážně, tak vážně, že žil jen pro ně.

V té době se oženil. Dnes neví, jestli z lásky. Snad, ale nejspíš z lásky k celému světu.

Jak to štěstí bylo krátké! Když myslel, že už je drží ve vlastních rukou, přišly ty morové rány. Strašné doby, strašné peklo. Jak se mýlil! Štěstí vyprahlo a rozpadlo se na prach. Potom už se ho s neúprosnou vytrvalostí zmocnil ten neukončený sen porouchaného dětství. Smíchal se mu se vším, co kdy prožil, a tak se stalo, že se na něm jako na tom nejpříhodnějším hostiteli parazita daří už jen křivdě.

Kde je ta tmavomodrá sukně, aby mě chránila! Proč jsi mi tak brzy odešla? Všechno mohlo být jinak. Úplně. Od začátku. Jsem na světě jen ukrutným omylem. Kdybych nebyl já, nebyla by ani křivda.

A kdyby nebyla křivda, bylo by možná na světě hezky. Že mě to dřív nenapadlo!

Tak se mu ta myšlenka zalíbila, že se téměř upokojil.

Dokonce si povšiml, jak slunce na severozápadním nebi začíná pozvolna vítězit nad hrozbou bouřky, k níž se celé odpoledne schylovalo.