Upřímnost

Přicházím do své oblíbené kavárny. Rozhlédnu se a zahlédnu Alici. Už na mě čeká. Zvedá se od stolu a jde mi naproti.

„Ahoj zlato. Já se na tebe tolik těšila. “ Při těch slovech mě vřele obejme. „Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“ a aniž by počkala, než odpovím pokračuje: „To už budou asi tři měsíce, “usmála se. Škoda, že já nesdílím její nadšení z našeho setkání.

„Taky tě moc rád vidím,“ pokusím se o co nejvřelejší úsměv a poplácám ji po paži. „Sedneme si, ne?“ vybídnu ji.

„Určitě, já už si objednala naše oblíbené kokosové latté. Povídej, jak se máš?“

„No… ujde to.“

„Já musím říct, že se mám báječně. S Vojtou to klape, ani nevím, kdy jsem byla naposled, tak moc šťastná.“

Ty si to možná nepamatuješ, ale zhruba před rokem jsi mi říkala na stejném místě to samé, sice o jiném, ale…, pomyslím si.

„To mě těší a prospívá ti to. Vypadáš báječně.“

„Ale ty lichotníku nepřeháněj. “ Nahlas se zasměje.  

Bože, za to se pořád směješ jako kobyla. Asi bych se jí měl zeptat, co je nového. Stejně na to čeká. V tom, ale přeruší můj tok myšlenek a zeptá se první. „Co je u tebe nového? Vypadáš ustaraně. S Adrianem všechno v pohodě?“

To víš tobě tak budu vykládat, že se to nikam nehlo, abys mi mohla dělat přednášku, že se s ním mám rozejít.

„Všechno je mnohem lepší. Nemůžu si stěžovat.“

„Co vám můžu nabídnout?“ přijde se zeptat servírka.

„Dám si kokosové latté, děkuju.“

„No, mně to bylo hned jasný. “ Opět se pronikavě zasměje. Mně to tak vtipný nepřijde.

„Jsem tak ráda, že si konečně můžeme popovídat. Já teď nemám na nic čas. Ivoušek mě tak zaměstnává. Chybí mi naše večery.“ Posmutněle se podívá do své sklenice s kávou.

„To víš, že mně taky chybí, ale prostě jsme teď každý někde jinde.“ Usměji se na ni. Zvedne hlavu a úsměv mi oplácí.

„No, to ano, ale ty se mi ani neozveš, haha.“

„Moc práce,“ odvětím suše.“

„A co ta vedoucí?“

„Tu vyhodili.“

„No, páni! To se ti ulevilo, že?“

„Vcelku jo.“

„Tady je vaše latté.“ Přeruší znovu rozhovor servírka.

„Děkuji.“

Nastává poněkud trapné ticho. Alice se chvíli rozhlíží a pak se ke mně nakloní se slovy:

„Víš mám jednu novinu. Jsem těhotná!“ Při těch slovech se rozzáří jako vánoční stromeček. Říkal jsem si, že to setkání není jen tak.

„Teda, to jsem vážně nečekal. V kolikátým jsi?“

„Ve druhým měsíci.“

„Jste to vzali zhurta. Jste spolu ani ne půl roku.“

„Trochu jo, ale jsem si jistá, že Vojta je ten pravý.“

„A to je plánované?“ Vrhnu na ni přezíravý pohled. Nehne ani brvou a odpoví:

„Samozřejmě.“

Trošku to ve mně začíná vřít, ale pokouším se držet.

„Přijde mi to trochu brzy.“

„Mně vůbec,“ odpoví hrdě.

„Vždyť nemáš dodělanou ani střední,“ vyštěknu na ni.

„Tu nepotřebuji. Udělám si kurz. Na co škola,“ pronese nasupeně.

„S tím nemůžu souhlasit.“

„Já myslela, že budeš mít radost. To mi to nemůžeš přát?“

„Ne, nemám z toho radost. To už není normální. Já jsem pochopil, že sis nechala Ivana, ale že záměrně otěhotníš s tím trotlem… to je mimo moje chápání.“

„Takhle o něm nemluv.“

Patrně jsem ji hodně vytočil, protože celá rudne.

„Co ty o tom vůbec víš. Každej si nemůže žít jako ty s podporou rodičů. Já se musela už v patnácti postavit na vlastní nohy!!“

„Který si teď sama podlamuješ. On je manipulativní hajzl!“

„Si myslíš, že jsem blbá,“ řekne a schová si tvář do dlaní. „Moc dobře vím, že je to špatně. Taky jsem si to takhle nepředstavovala, ale potřebuju někoho, kdo nás zabezpečí, a to Vojta je. Myslíš si, že mám na výběr s děckem na krku,“ narovná se a začne si otírat slzy. Sedím naproti ní jako opařený. Došla mi slova, asi ke mně ještě nikdy nebyla tak upřímná. Celou dobu jsem si myslel, že si to neuvědomuje. Asi jsem ji podcenil.

„Pojď ke mně. “ Zvedám se a natahuju se k ní s roztaženými pažemi. „Mrzí mě to, nebudeme o tom dál mluvit.“

Zbytek našeho setkání mluvíme jen o banalitách. Dokonce se i nasmějeme. Mrzí mě, že jsem byl vůči ní… no, co už. Alespoň jsem zjistil, že není tak hloupá, jak jsem myslel, i když možná by to pro ni bylo lepší už na to nechci myslet. Teď sedím v šalině a jedu za Adrianem. Třeba mi spraví náladu, i když…

„Zastávka Úvoz,“ ozve se z reproduktoru. Páni, to to uteklo. Tramvaj zastaví a já vystoupím do chladného zimního večera. Blížím se k bytu, je jen kousek od zastávky. Odemykám a z chodby vidím Adriana ležet na posteli.

„Ahoj,“ pozdravím. Adrian mi suše odpovídá:

„Ahoj.“ Patrně dnes zase nemá svůj den, ani nemá cenu pátrat proč.

„Jak ses dneska měl?“ ptám se a u toho si vyzouvám boty.

„Pracovně.“

Je možný, že se u toho na mě ani nepodívá. Jdu do kuchyně a když uvidím tu obrovskou haldu nádobí, zalije mě vztek. Křiknu na něj:

„Můžeš sem jít?!“

„Proč?“

„Prostě sem pojď!“ Slyším, jak se zvedá. Přichází do kuchyně z tázavým pohledem. „Můžeš mi vysvětlit, co tu dělá ta hromada nádobí?“

„Ta tu čeká na tebe. “

Říká to s takovým škodolibým úsměvem, že teď bych ho snad i zabil.

„To nemyslíš vážně, že ne?!“ U toho vytahuju cigaretu a pátrám na kuchyňské lince po zapalovači. Adrian sáhne do kapsy a zapálí mi ji. „V úterý jsem to nádobí umýval a odjížděl jsem ve středu dopoledne, jestli tu po mně zbyl jeden talíř je to moc!“

„To asi těžko. Já nádobí skoro nepoužívám.“

„Já na tebe nemám nervy! Přijdu skoro se mnou nemluvíš a teď tohle. To je po každý to samý.“

„No, jasně chyba je opět ve mně!“

„Ano, chyba je bohužel v tobě, Adriane. Končím s tebou!“

„Si děláš srandu, ne?!“ vytřeští na mě oči.

„Ne, nedělám. Já se fakt snažil, ale už toho mám akorát tak dost. Ty mě nemiluješ a nikdy jsi mě nemiloval. Si se mnou jenom proto, že seš impotent.“  Snažím se kolem něj protáhnout, ale sevře mi zápěstí.

„Ty zmetku, jak to se mnou mluvíš.“

„Aspoň jednou buď upřímný.“ Zadívám se mu do očí. Chvíli tam jen tak stojíme koukáme na sebe, ale po chvíli uhne pohledem a začne se smát. Pak se ke mně nakloní.

„Víš ty co. Budu upřímný. Všechno, co jsi řekl je pravda. Je mi z tebe na nic. Ty tvoje psychický výlevy. Radši chcípnu sám v pečovateláku než být s tebou.“

Bože nikdy jsem neviděl tak odporný výraz v jeho tváři. Oči mu žhnou. Do tváře mu vyfouknu kouř z cigarety. Uvolní sevření. Při té příležitosti se mu vyškubnu. Přimáčknu ho na lednici a zamířím do předsíně.

„Měj se, Adriane. Pro věci si ještě přijdu,“ volám na něj. Nazuju si tenisky, chytím tašku i bundu a pádím z bytu. Zastavím se až venku. Urputně potáhnu z cigarety. Proč jsem s ním vlastně byl? Dva roky ztracenýho života. Už se stalo Nikolasi. Teď ses ho zbavil, aspoň víš jaký je to hajzl.

 

Jedu domů. Půl hodiny se budu trmácet tramvají, ale vlak stíhám. A to to měl být klidný večer. Co se dá dělat? Nic. Do sluchátek si pouštím skladbu Charlotte Gainsbourg Tel que tu es. Ta mě vždycky uklidní.

Na nádraží přestoupím na vlak. Za půl hodiny stojím před dveřmi našeho domu. Když vstoupím, zahlédnu skrz škvírku pootevřených dveří v kuchyni světlo. Vždyť je jedenáct, jak to, že máma nespí?

   „Mami ty jsi vzhůru?“ řeknu trochu hlasitěji, a přitom pomalu pootevírám dveře.

„Jsem vzhůru, “ ozve se. Když slyším její hlas, otevřu dveře úplně. Sedí u jídelního stolu nad kuchařkou. „Co tu děláš?“ zeptá se jen tak mimoděk, aniž by zvedla oči od knížky.

„Co ty tu děláš? Touhle dobou normálně spíš.“

„Jo, nemohla jsem spát. Volal mi tvůj otec, přijede s Annou na oběd. Tak přemýšlím, co uvařím.“ Sedám si naproti ní.

„Ty budeš jemu a jeho milence vařit oběd?“

„A proč by ne?“ zadívá se na mě s nezaujatým výrazem. „S Annou se známe, dobře spolu vycházíme…“

„Mně to přijde chorý.“

„Hmm,“ procedí a opět se vrací k listování. „Pořád jsi mi, ale neřekl, co tu děláš. “ Při těch slovech se na mě letmo podívá skrz řasy.

„Rozešli jsme se.“

„To je dobře.“

„Mami!“

„Mně se nikdy nelíbil, byl o deset let starší než ty.“

 „Ty jsi o patnáct let mladší než otec.“

„To je rozdíl.“

„V čem?“

„Já jsem žena.“

„Aha.“

Chvíli nastává ticho, ale to matka prolomí další otázkou, aniž by vzhlédla od čtení.

„Kdo se s kým rozešel?“

„Už to nechci řešit.“

„Jak myslíš. Stejně jsem chtěla být jenom zdvořilá. Asi udělám kuře s parmezánem.“  

Vstanu od stolu a zaklapnu knihu.

„Co děláš?“ vzhlédne ke mně s udiveným pohledem

„Chováš se jako kráva.“

„Co jsem udělala?“

„Já ti řeknu, že mi krachl vztah a tebe zajímá, co budeš vařit. Mohla by ses do mě aspoň jednou zkusit vcítit?!“

„A zkusil ses ty vcítit do mě?!“

„To nemusím, dennodenně mám na talíři, jakej seš chudák. Asi by sis měla uvědomit, že nevlastníš patent na podělanej život.“

„Za to ty ano.“

„To jsem nikdy netvrdil.“

„Miloval si ho vůbec?“

„Proč?“

„Protože já tvého otce ano a podívej, jak jsem dopadla.“

„Vždyť ti nechal barák!“

„A co z něj!? Je mi padesát do konce života zůstanu sama.“

„Máš mě.“

„Nikolasi ty mi ale lezeš neuvěřitelně na nervy!“ Zavře oči, hlavu svěsí dolů a začíná si masírovat spánky. „Já tě ani nechtěla. Měla jsem tě, abych si pojistila tvého otce, a to se evidentně nepovedlo. A ty jsi sám o sobě neuvěřitelné zklamání. Už v děloze jsi mě vysával, pak ses narodil a pořád jsi jenom řval. Mateřská pro mě byla peklo.“ Upře na mě oči s takovým zvláštním odhodláním. „V životě mě nic tolik neubíjelo. Byla jsem pro tebe celý svět, ale… pak to teprve začalo gradovat. Obsese, úzkosti, sociální fobie, ADHD, dysgrafie, hraniční osobnost, schizofrenní rysy, deprese. Máš tak dlouhou diagnózu, že už se v ní nikdo nevyzná. Udělal jsi jenom učňák a mně by ani tak nevadilo, že jsi gay, ale ten tvůj výběr chlapů,“ zasměje se, „jedním slovem katastrofa.

Na to opravdu nemám, co říct. Vždycky jsem to tušil. Sám nejsem spokojený, jak to se mnou dopadlo. Ale je to snad má vina?

 

 

 

 

 

---