Zúčtování s čoudem

Zúčtování s čoudem.

     Je tomu již deset let. Rozhodnutí zdánlivě samozřejmé, se samými otázkami, proč až v ten den, proč ne dříve, proč následovala opakování, proč chybělo více odvahy, vůle, rozhodnosti.

     Byl jsem kuřák. Začal jsem záhy a pokračoval s přestávkami. Nikdy se mi nepodařilo přestat trvale. První tajná Camelka, z balíčku UNRRY, vonící po fíkách mi zachutnala ve dvanácti lech. Dalším pokračováním byly štiplavé Partyzánky a Detvy na vojně. Vojáci tehdy dostávali tři cigarety na den, bez rozdílu, jestli jsou kuřáci nebo nekuřáci. Pak se to již rozjelo a krabičky Lip, Globusek, Maric s filtrem i bez filtru, Bétéček a EleMek a mnoha dalších spotřebovaných denně, se staly nezbytností za každé situace. Zlozvyku kouření jsem podlehl a opakovaným nutkáním a slastným pokušením se ze mě stal notorik.             Dlouhou dobu jsem se ani nesnažil s kouřením přestat. Nikotin se stal mojí součástí, žádná omezení ani zákazy pro mě neplatily. Žádnou újmu na zdraví, postižení, jsem nepociťoval. Naopak jsem úspěšná období přisuzoval právě kouření, bez kterého jsem si svůj život nedokázal vůbec představit. Cigarety nesměly chybět, kdyby na sůl nebylo. Otročil jsem svému návyku i omezením, kterým je kuřák vystaven zákazy a vyloučením místa pobytu, zcela bez výčitek. Přišla i období, kdy jsem kouření omezoval pro silný, nepříjemný kašel. Po domluvě s mojí lékařkou, začal první pokus s kouřením přestat. Dostal jsem plný sáček roztodivných prášků. Byly to jakési slepované tobolky, ve kterých byly drobné úlomky jehličí, nebo něco podobného. Bez chuti a vůně jsem tyto tobolky týden poctivě polykal a zapíjel. Nekouřil jsem. Po týdnu jsem si zkusil zapálit, jestli se mi udělá špatně a od kouření mě to odradí. Neodradilo, cigareta mi chutnala ještě více, než když jsem začal polykat ty jedy. Kašel nepřestal.

      Moje doktorka mi doporučila ozdravný pobyt v lázních. Měsíc jsem se léčil v Karlově Studánce mezi horníky se zaprášenými plícemi a astmatiky. Inhaloval, cvičil, dýchal zdravý horský vzduch Jeseníků a při tom kouřil. Dokonce s jednou sestřičkou na rehabilitační procházce jsem kouřil cikánsky. Měli jsme již jen jednu cigaretu a kouřit jsme chtěli oba. Cikánský způsob to umožňoval. První z nás nasál dým z cigarety do plic a při polibku ho vypouštěl druhému do úst při nádechu. Jeden šluk se tak dal zužitkovat několikrát a na jedné cigaretě jsme si pochutnali oba. Kašlat jsem přestal.

     O abstinenci jsem se pokoušel několikrát. Byla to zejména opilecká předsevzetí a tak zvané poslední cigarety o silvestrovské noci, sázky na oslavách, nebo při onemocnění angínou, a rýmou, kdy žádná cigareta nechutnala. Jenže poslední cigareta na Silvestra měla brzy následovnici. Většinou ve svátek tříkrálový jsem již bafčil o sto šest. Námitky svých spolupracovníků a rodinných příslušníků jsem odbýval oblíbeným rčením, že sto procent lidí, kteří nikdy nekouřili, stejně umřeli.

     Bylo i období, kdy jsem kouřil tajně. Nějak polovičatě. Kouřil jsem jen v práci, doma byl ze mě nekuřák. Nikdy před tím, ani potom jsem se tak dychtivě netěšil chodit do práce, jako v tomto období. Prasklo to na mě podle pravidla, že lež má krátké nohy. Nohy patřily v tomto případě mé manželce, která využila náhodné cesty kolem úřadu a přišla mě navštívit. Stačil jsem jen ruku s cigaretou dát za záda. Měl jsem snahu náš rozhovor urychlit a zkrátit. Nedařilo se, manželka se rozpovídala a za chvíli vykřikla: „Ty kouříš!“ Kouř pomalu se linoucí po mých zádech vystoupal až nad hlavu a vytvářel tam modré obláčky dýmu, usvědčující mě ze lži a klamu. Přiznal jsem se a zastyděl. Byl to pro mne pokořující pocit. Zklamal jsem, i když jen z polovičky. Abych se potrestal, vydržel jsem doma nadále nekouřit a do práce jsem chodil dál nedočkavě a rád.

     V životě člověka přicházejí různé situace. Někdy ani nevíme jak reagovat, jak problém řešit. Zvláště když se to týká zdravotního stavu. Tělo přestane poslouchat a řeší si problém samo o sobě. Doktor preventivně a na svoji obhajobu pošle pacienta na rentgen. Myšleno sípajícího pacienta, který sice ví, že by neměl kouřit, ale zapálí si. On si totiž zapálit musí. Jdete tedy na rentgen plic. Čekáte, až na vás dojde řada a půjdete se postavit před studenou desku, kde uslyšíte – nadechnout - nedýchat – cvak – dýchejte. Jenže před tím vás zavolá sestra, usadí vás vedle monitoru, kde bliká pět svíček. Kdyby byly čtyři, můžete si myslet, že je advent. Do úst dostanete náustek s rourou, na nos pevný skřipec, abyste neucházel mimo ústa. Na pokyn se máte co nejvíce nadechnout a prudce vydechnout. Hodně, prudce, co nejvíce. Dýchnete, a zhasnou jen dvě svíčky. To je špatně. Pokus opakujete. Znovu náustek a skřipec. Tentokrát si na výdechu dáváte opravdu záležet, zhasnou tři svíčky. Chyba, stále špatný výsledek. Při vyšetření ještě doktorka zjistí z prstu sevřeného do malých kleštiček, že máte málo kyslíku. Zde již zpozorníte, protože bez kyslíku jste mrtvola. Dostal jsem strach. Pro uklidnění jsem si zapálil cigaretu. Abych příště sfoukl všech pět svíček, dostal jsem inhalátor s kapslemi suchého prášku, který mi měl rozšířit průdušky. Tělo se léčbě vzpíralo. Nevím, jestli byl moderní přístroj se svíčkami správně seřízen, ale já více než tři svíčky nesfouknul ani napodruhé. Po třetí se mi dělaly mžitky před očima a povely sestry jsem ani nevnímal. Diagnosa jednoznačná. Těžko vyslovitelná zkratka CHOPN.

     Rentgenový snímek žádné chorobné změny neukázal, ale ve zprávě doktor pro jistotu doporučil ještě vyšetření na CT. Computer tomograph, pravděpodobně pro jistotu, co kdyby. Začaly se dít věci. Kolotoč se roztočil. Na oddělení chorob respiračních usoudili, že je sice stav bez chorobných změn, ale doporučení varovalo. Šlapal jsem se objednat s žádankou na odbornou ambulanci. Když jsem uviděl tu obrovskou rouru a lůžko projíždějící sem tam, zatoužil jsem se uklidnit cigaretou. Ustoupit se nedalo. Vyšetření jsem absolvoval, vpich jakési injekce jsem přečkal a jízdu přetrpěl. Myslel jsem, že je to tím vyřízené a čekal jsem jen na zprávu o výsledku. Asi za měsíc jsem se dozvěděl, že na výsledku vyšetření CT se jim něco nezdá a byl jsem odeslán na další plicní oddělení. Po dalším spirometrickém vyšetření a novém rentgenu plic jsem byl objednán na bronchoskopii s biopsií a posléze po rezolutním rozhodnutí lékařky jsem byl objednán na „petku“. Nedalo mi to a vyhledal jsem na internetu, co je ta „petka“ zač.             Začal jsem se pomalu loučit s příbuznými, protože psychicky jsem se cítil již téměř mrtev. Pozitronová emisní tomografie. Úžasný název zvonící radiačním ozářením. Dostával jsem pocit těžce nemocného pacienta. Všichni kolem mě se tvářili ustaraně a tajemně. Zbýval jen odhad, kolik mně ještě zbývá času, než přijde fatální konec. Vykouřil jsem ten den poslední krabičku zlatých Kentek. Uklidnilo mě to. Zúčtoval jsem tvrdě se svou neřestí. Stal se ze mě exnikotinista. Ano, přestal jsem kouřit. Definitivně.

     V noci před kontrolou na Petce se mi zdálo o Černobylu. Chodil jsem neobydleným městem Pripjať, o které se nikdo nestará a zarůstá křovím a stromy. To nebylo dobré znamení. Na oddělení nukleární diagnostiky mě doprovodila manželka. Přišlo mi to jako doprovod na poslední cestě. Po přijetí a zaregistrování jsem byl poslán na WC, protože po aplikaci kontrastní látky ke mně neměl mít přístup nikdo bez ochranných pomůcek a prostředků. Tentokrát to byla ještě větší roura s lůžkem a ve znehybnělém stavu jsem projížděl rourou několikrát. Nebolelo to. V čekárně jsem byl pak sám a v duchu jsem přemýšlel, jak asi dopadnu a jestli ještě zářím. Čekal jsem dosti dlouho až do pozdního odpoledne. V budově byl již naprostý klid a uspávající ticho. Objevila se uklízečka, které jsem trochu překážel. Ptala se, na co čekám, že už tady nikdo není. Řekl jsem, že čekám na výsledek „Petky“. Šla se ochotně zeptat do oddělení a po chvíli mi sdělila, že je vše v pořádku a mohu jít domů. Vysoce odborné sdělení uklízečky mě uklidnilo. Byl jsem zdráv? Jestli ještě nějaké paprsky vyzařuji, to jsem nevěděl. Bez Geigera nepoznáte, jestli svítíte. Pro jistotu jsem seděl ještě dvě hodiny v parku, než jsem nastoupil do tramvaje, abych někoho neozářil.

     Dnes, po tolika letech na den zúčtování s nikotinovou neřestí, vzpomínám s úsměvem. Jak to bylo snadné. Žádné abstinenční příznaky, žádné závratě, neklid, třesy končetin. Jediné změny nastaly u akademického titulu docent na váhovou jednotku cent. Nekouřím.