Nechtěné setkání

Nechtěné setkání

Někdo zaklepal a okamžitě bez vyzvání vstoupil.

Nevěřím očím. Jeden z propagátorů, ba přímo otců nového směru. Tak zblízka jsem ho ještě neviděl. Jak to, že jsem přehlédl příjezd černé šestsettřináctky?

Málem se ptám: Co tady děláte?

Hledal někoho úplně jiného, sobě bližšího, ale jeho řidič si spletl adresu.

Když už tady jednou je, konvence si žádá, abychom se vzájemně představili. On se potom, také z pouhé konvence, optá: „Jak se vede?“

Mám zrovna náladu pod psa, proto popravdě odpovím: „Nestojí to za nic.“

„Ále!?“ podiví se. „To mě zajímá. Na to si sednu.“

A pohodlně se posadí proti mně, nohu přes nohu.

Měl jsem dobrý úmysl, chtěl jsem mu svou psí náladu vyložit taktně. Ale zůstalo jen při úmyslu. Rychle jsem vklouzl do svých obvyklých kolejí. Zapomněl jsem brát ohled na hluboce podřízené služební postavení. Nemyslel jsem na ně ani za mák.

Když už se soudruh nejvyšší náměstek posadil, nezbývalo mu, než vyslechnout všechnu tu dlouho hromaděnou zášť proti novým pořádkům.

Vydržel to. Dokonce poslouchal se zájmem. Kolem úst mu hrál nepatrný úsměšek, ale to mě neodrazovalo, naopak mi to dodávalo tu správnou jiskru.

Potom si vzal slovo on. Hovořil rozvážně a sebejistě, jak to mocní mají ve zvyku. Velkoryse přehlédl neobvyklou smělost bezvýznamného podřízeného. Precizními větami jako údery kladivem jistě již po sté vyhlašoval zásady nové lesnické politiky. Tak jsem se znovu dozvídal, jak nedozírné výhody má soustředění lidí a strojů do jednoho lesního údolí, na jedno horské úbočí, zkrátka do větší přehledné oblasti, kde se vytěží všechny plánované mýtní porosty, kde se vzniklé paseky ihned strojově zbaví klestu a ještě téhož, nejpozději následujícího roku se pokud možno strojově zalesní. Pochopitelně smrkem. Pro zpevnění se po padesáti metrech vloží řada modřínů nebo listnáčů. Tím je vyřešena ochrana založených smrkových porostů proti možným budoucím pohromám. Následné pěstební práce v takto jednorázově založených porostech budou už jednou provždy soustředěny. Až po novou sklizeň naráz dozrávajících porostů našimi potomky. Uznejte, že to nemá chybičku.

Po mé vášnivé námitce, že to nemá nic společného s přirozenými podmínkami lesního prostředí, jejichž zachování by pro lesníky mělo být za všech okolností prvořadé, zapomněl soudruh náměstek na ideologii, na tu jejich zbraň proti nevěřícím, na to aspoň formální upřednostňování přírody. Docela na ni zapomněl. Otevřeně vyjevil pravý smysl celého tažení. Řekl, že na všechno, po čem já tak vzrušeně volám, dívá se on jako na překonanou minulost. A dodal: „Už jsme vědecky a technicky dost na výši, abychom nemuseli přírodě v každém punktu ustupovat.“

Žasl jsem nad tak otevřenou řečí. Dá se na ni vůbec reagovat? Namátkou jsem se zmínil o problému, který vůbec nebyl z nejpalčivějších, ale který byl nejblíž po ruce, protože jsem se jím při jeho příchodu právě zabýval.

„Rád bych například věděl, jak se mám vypořádat s dvojnásobně drahým a dvojnásobně pracným nárůstem ochrany kultur, který ten váš způsob hospodaření zčistajasna vyvolal.“

Byl jsem podle očekávání poučen, že dnešní chemické obranné látky proti buřeni i živočišným škůdcům jsou na vysoké úrovni a životnímu prostředí ani při celoplošných postřicích za mák neuškodí. Nakoupíme jich, kolik libo. Ať se jdu podívat na lesní závod tam a tam. Dělají to tak už druhým rokem a je to paráda.

Na mou námitku, že taková devastace přírody – ř­ekl jsem to úmyslně s důrazem – j­e na rozdíl od přirozené obnovy nejenom necitlivá, ale také nesmyslně drahá, oznámil mi soudruh náměstek generální linii Státních lesů, kterou kdybych slyšel od někoho jiného, musel bych mít za zkreslenou.

„Přirozené obnově jednou provždy odzvonilo, už se jí nebudeme zabývat. Bouřlivá vědeckotechnická revoluce vylučuje romantické snění. Je načase spoléhat se na sebe. Člověk je pán přírody a musí si to uvědomit. Je nanejvýš zpozdilé počítat s nejistými, víceméně náhodnými milodary přírody. Vezmeme si sami, co potřebujeme.“

Znělo to jako z jiného světa a on to asi při pohledu na můj výraz vycítil. Snad proto dodal ještě cosi, co mi však přišlo stejně neuvěřitelné: „Ani my nezůstáváme přírodě nic dlužni, umíme se o ni postarat.“ Pronesl to zlehčujícím tónem, jakoby v žertu. Nepomohlo to. Jako vtip mi to nepřipadalo. Ejhle, jejich krédo! Jejich vyznání víry! Je vůbec možné takovou víru brát vážně?

Ale nešlo to, hodit ji jen tak za hlavu. Vytanulo mi, jak jsem se při nedávném setkání v lese s mým nejbližším představeným Olinem Louckým už nějakou chvíli musel ovládat a nakonec neovládl. Odmítl jsem zlikvidovat mýťák se začínajícím zmlazením a on na mě vychrlil, že stejně brzy nechá ty moje takzvané úspěchy, všechny ty (řekl zkurvený) nálety zahrnout buldozerem. „Stalincem, rozumíš! A ještě polejt totálním herbicidem, aby ses naučil respektovat nadřízený.“

To neměl říkat. Byl to sice opilý blábol, ale věděl jsem, že jím vyslovil své nejhlubší přesvědčení. Když jsem se podíval do těch jeho útočných očí, do té svislé rýhy nad kořenem nosu, v ten ráz mi rudá mlha zatemnila mozek. Pěst vyletěla sama. Něco křuplo, ale nedbal jsem a ještě mu dal hřbetem ruky z druhé strany. Ách! Jak se mi v ten ráz ulevilo! Olin udělal pohyb rukama jako na obranu, svezl se do dřepu a vložil obličej do dlaní. Připomněl mi zvíře. Zpupné, plné odvahy, dokud nedostalo přes čumák. Teď tady skučí. Nechal jsem ho dřepět a šel.

„Počkej,“ ozvalo se za mnou. Neohlédl jsem se. Prohlížel jsem si ruku, začínala nabíhat. Aha, tady to křuplo, nebyl to jeho nos, ani sanice. Má ale tu lebku tvrdou!

„Tys mě uhodil!“ řekl Olin v nejvyšším údivu, když mě doběhl. „To není možný! Von mě uhodil!“

Raději bych teď byl sám. Ať nedotírá. Ať mi dá pokoj!

Abych se ho zbavil, houkl jsem jen tak, na půl úst: „Být tebou, tak bych to zbytečně nerozhlašoval.“

„Ale tys mě fakticky praštil! Svýho kamaráda!“

„Co?“ podivil jsem se. „nejseš ty náhodou nějakej Olin Louckejch, hlavní inženýr lesního závodu? No tak vidíš, jakejpak kamarád.“

„Jak já to vysvětlím lidem?!“

„Co chceš vysvětlovat?“

„Žes mě praštil!“

„Já že jsem tě praštil? Pohádali jsme se, to jo, jak psi. Ale to už se nám stalo víckrát, ne? Teď sedneš do volhy a Ruda tě doveze domů. Nikomu není co vysvětlovat.“

„Že není? Fakt? To seš teda kádr.“ A po několika krocích: „Seš dobrej kluk. Seš můj nejlepší kamarád.“

„Nech toho.“

„Tak nic, jo? Dobrý, jo? To seš teda fakt ten nejlepší kámoš.“

„Povídám, abys toho nechal. Říkej jenom, co si myslíš.“

„Bajo. Ty kdybys všechno tak nepřeháněl, tak bys byl docela dobrej. Jenomže ty seš tak zpitomělej z té své, jak tomu říkáš, obavy vo přírodu, že…“

Prudce jsem se k němu obrátil.

„No promiň, no…“ zamumlal.

Ještě stále nastražen, ještě připraven k protiútoku, řekl jsem tak, aby nebylo pochyb o mém úmyslu: „Ten porost zůstane stát.“

Máchl rukou a zabrebtal: „Ale prosím tě! Taková prkotina! Copak mě neznáš, co toho nakecám, když si líznu? Se ti divím, že to bereš vážně.“

No to je řeč! Nikdy bych neřekl, co takových pár facek vykoná. Nahlas jsem údiv neprozradil. Oloušek se sklopenýma ušima pajdal půl kroku za mnou a byl tak zkroušený, že mi ho málem přišlo líto. Říkal jsem si, takový to býval nesmělý, nenápadný chlapec, když jsme ještě seděli ve společné kanceláři. Pěkně se nám s tou funkcí vybarvil! Zachutnala mu moc, po které tak dlouho toužil. Užívá si jí. Zdá se mu skoro neomezená. Hodně si dovoluje. I pít v pracovní době. Jak mu teď asi je? Moc dobře ne. Zato mně je lehce. Zvlášť když jsem konečně zahodil ohledy a vyřídil si to s ním, jak zaslouží.

Rudolf seděl za volantem, a když nás viděl přicházet, sklapl rozečtenou knížku. Před ním Loucký pookřál. Bodře se se mnou rozloučil a dost úspěšně si zahrál na vrchnost. „Komediante,“ řekl jsem tak, aby to Ruda neslyšel. Nato s volhou odjeli.

Ovlivněný touto vzpomínkou, která mi vytanula na pozadí falešných slov velkého náměstka, řekl jsem teď ztěžka ovládaným hlasem: „To, co říkáte, není jenom proti Pánubohu! Zničí nás to ekonomicky! Je to pohodlné, ale tak drahé, že toho budeme brzy litovat. Ještě rádi se k přirozené obnově vrátíme. Až si vy tam nahoře uvědomíte, že je zadarmo. Potom, když už nebudete vědět kudy kam, budete možná ochotni za každou plošku zmlazení platit prémie.“

Pozoroval mě s poklidným, sebejistým výrazem.

„Zatím tomu nevěříte,“ horlil jsem, provokovaný jeho přehlíživostí, „ale pak může být pozdě, nebudete mít na koho se tady venku obrátit. Těm, které teď školíte, se ty jednoduché poučky náramně zamlouvají. Rád bych věděl, kdo z nich, až k tomu dojde, bude vůbec chtít, ale hlavně umět pro přirozenou obnovu něco dělat.“

Soudruh náměstek si pod záhadnou maskou myslel své. Odpověď už nehledal, jen by se opakoval. Jeho čas vypršel, zvědavost byla ukojena. Vstal a kupodivu dost srdečně řekl, že mu bylo ctí a potěšením.

„Tak otevřenou řeč jsem dávno neslyšel,“ podotkl, když mi na rozloučenou podával ruku.

„Co je mi otevřená řeč platná,“ řekl jsem teď už zlehčujícím tónem. „Vy nám stejně budete dál diktovat, co smíme a co nesmíme,“

„To je pravda,“ potvrdil se širokým úsměvem. „Přesto vám děkuju za upřímnost.“

„Až se vám zasteskne po přirozené obnově, tak si vzpomeňte, o čem jsme spolu dneska mluvili. Potom přijďte zas. Nebojte se, nic vám nebudu připomínat. Budu rád, že už je to za námi.“

„To se načekáte!“

„Ke škodě lesa,“ přitakal jsem.

Oba jsme se shovívavě pousmáli, každý nad pravdou toho druhého, a rozešli se skoro jako bychom si byli navzájem kdovíjak padli do oka.

Tajně jsem věřil v červíčka pochybností, co teď bude navrtávat jeho jistotu. Aspoň to si možná z nechtěného setkání odnese. Byl jsem spokojen, že jednou jedinkrát jsem měl tak vzácnou příležitost vyjádřit se bez zábran před vysokým činitelem, třebaže jen v soukromí, beze svědků. I tak to mělo na mě ozdravný vliv.

Pak jsem znovu zasedl k rozdělanému problému, a jen jsem se trochu zahloubal, věděl jsem najisto, že ještě dlouho se nic nezmění, že všechno dál poběží cestou, kterou nám oni diktují. Budou se donekonečna opakovat jejich výzvy a jejich pohrůžky a náš chabý odpor a naše prohry.

Ale také malá vítězství!

Nemají a nemůžou mít oči všude. Jsem na tom vlastně dobře, uvědomil jsem si s mírnou úlevou. Mám svoje království a v něm svá malá vítězství, ta světélka naděje. Po úmorných tahanicích v nich pokaždé najdu rovnováhu. Co mají ti, kteří to vzdali bez boje? Kteří denně na celé čáře jenom prohrávají, přizpůsobujíce se cizí vůli? Co těm zbylo? Život v přetvářce, smíření se zlem. To jim nezávidím.