bydlím v čísle popisném

„Kdo nebyl psem, tak nemůže vědět nic o životě,“ říkal můj pes, který se dožil šestnácti let.
Takže byl po lidsku skoro plnoletý.
Mohl být trestně stíhán.
„No vono se každej domnívá, že ví o životě nejvíc právě on,“ říkám zdi mého bytu.
Přemýšlím o tom, že bych ji měl pomalovat.
Jen mít dostatek odvahy.
Jedno místo na zdi je popraskané.
Kdyby se aspoň smálo, ale ono se mračí.
Seznamte se s člověkem!
Napsala na zeď bílá křída v mých prstech.

Někdy nevím kde je má ruka.
Kam strkám prsty.
Toužím po rumu s vlečkou čaje a límcem z citronu.
Chtěl bych se přiznat a vykoupat se v kaňce inkoustu.
Prospat se ve školním penálu než dojde na ten, co mě v něm vypraží jak mandle.

Někdo rozbil bank!
Všude je cítit lák z okurek a pohlavního řádění.
Procházel jsem se po průsvitné skleněné podlaze.
Byl jsem rád, že nenosím sukni.

Je to můj byt?
Místo kde žiji?
Stává se mi dost často, že nevím čemu se lidé smějí.
        Myslím, tedy nevím.
        Asi nemám smysl pro humor.

Můj byt zakýval souhlasem až jsem upadl.