... a šáteček

Je to přesně, jak píšeš, Helen.

Smutné...... ale nemusí vše končit podle představ, prostě takový život bývá, bolí... Důležité je, co bylo před všemi těmi pavučinami, a za to se sluší poděkovat, neboť horší by bylo člověku samotnému, žít celý život na pustém ostrově nebo ve vzduchoprázdnu a nikdy nepoznat něhu...  :-)

Štírko,

jít proti proudu tak jako jdu proti proudu já, to je čiré bláznovství. Teď právě jsem chtěla vložit do arény báseň Krčma, ale v aréně se nic nezobrazilo. Ale je to v podstatě jedno. Když si mě tady vůbec někdo všimne, je to tak jako tak jen náhoda, takže jestli báseň je v aréně nebo v hlavním seznamu, na tom v mém případě nezáleží.

Ale aspoň se cítím naprosto svobodně, nikomu se nenabízím a nepodbízím.

Zbabelost... malost... bezva: to neberu. Jinak cast argumentu sdilim, ale zavery a zhodnoceni ne... A tot ode me zcela vse... vic ani tuk...

Štírko,

říct si už předem, že něco nejde, to je ta nejzbabělejší forma útěku. Dnešní svět je škrcen předsudky a nikdo se už v poezii vůbec ani nepouští do něčeho vznešeného, do něčeho velkého. Všude kolem sebe vidím jen ubohou pokleslou "legraci", která si nevidí ani na špičku nosu. Tahle "legrace" stále jen něco ironizuje, boří a zesměšňuje. Básník se bojí tvářit se normálně. Neustále se musí šklebit, musí se vyjadřovat v šifrách, aby všem ukázal, jak strašlivě je chytrý, jak to "umí", jak ovládá tu speciální řeč, kterou se dorozumívá jen elita.

Dokud lidé věřili v Boha, nikdo vůbec nepochyboval, že talent je dar od Boha a že umělec by měl tvořit něco velkého a vznešeného, pro větší slávu boží.  Dnes je v poezii talent vnímám jen jako schopnost přizpůsobit se době a aktuálním trendům, být v módě, být in. A proto, obecně vzato talent pro poezii je už něco tak bezvýznamného a nicotného, že ani nemá smysl se tím zabývat.

Když v baroku zněly v kostelech varhanní skladby, bralo to za srdce učence i sedláky i městkou chudinu. Takovou moc by měla i skutečná poezie, kdyby ještě někdy vstala z mrtvých.

Komu stačí jen malost, zůstane maličký až do své smrti.

Eli, lidi jsou tak ruzni...! Napsat neco, co se libi vsem, to asi nelze... a neni duvod... Je spousta smeru, ktere souvisi s prijetim, souznenim, bytim na stejne vlne... a nemyslim si, ze by z toho nekdy mohlo vypadnout 100% a jedna cesta... Mimo jine je to i o okamziku a soucasnem nastaveni ci vyspelosti lidi... tedy i autora cehokoli. A to, co je uzasne, se casto vyhodnoti daleko pozdeji....ale nikdy ne se sto procenty souhlasu...

(prijeti a zajem a obohaceni cimkoli... male i velke natuknuti ci posun... chvilka, ktera zmeni naladeni i den, myslenka, ktera se vraci... ja osobne mam rada tyto atributy... )

Štírko,

někteří tady mi zarputile radili: musíš vědět, co chceš, musíš si stát za svým. Já sice vím co chci - jednou napsat tak dobrou báseň, aby o ní nebylo pochyb, ale nestojím si za ničím, ani se nehodlám nikde nijak prosazovat. Kdybych třeba jednou opravdu napsala dobrou báseň, tak vím, že lidi tady by to poznali. Dobrá báseň je jako chytlavá melodie, které se nikdo neubrání. Pokud píšu jen něco, co jeden může a druhý ne, pak to ještě není nic, co by stálo za řeč.

Ano... a tím padají závory, ruší se škatule a všechny cesty jsou otevřené

Štírko,

být věčným začátečníkem je i výhoda. Stále se můžeš jen ptát, stále se můžeš jen divit, napořád můžeš hledat. A hlavně se nemusíš hádat, protože ty přece zatím ještě nic nevíš, nejsi si ničím jistá a tvoje nejoblíbenější slovo je  možná...

Elíno: Být začátečníkem – to značí možnost dlouhé cesty. Myslet si, že všemu rozumím a mohu trousit své moudré rady, to je naopak možnost brzkého konce. Začátečníky můžu

a fajn, že jsi zpět...

vesuvanko,

díky za tvůj tip.

Alegno,

dík za ty tři hvězdičky jako na koňaku.

Phylogyny,

soukromé výběry - to by byla věc ! Tak díky aspoň za ten vitruální.

Štírko,

já jsem pořád začátečnice a navždycky začátečnicí zůstanu.

Entropie,

možná mé příští doteky budou pro čtenáře až příliš mrazivé a proto mne nikdo nebude číst. Bezdoteková poezie je sázkou na jistotu. Kdo je je příliš pravdivý, tomu nikdo neuvěří, a on zůstane sám. Pocity v básních tady na Písmáku jsou tak nějak standardizované a já jsem se tomu původně chtěla přizpůsobit. Teď už na to ale kašlu.

Stromy si v bezvětří srovnají záda*

Kočkodane,

už se nedívám do zdi. Teď se dívám za zeď, kterou se mi úspěšně podařilo hlavou prorazit.

Tak tvoje pobíhání z očekávání mého komentu skončilo, je tady. Já jen doufám, že si po přečtení nesedneš do křesla a nebudeš koukat do zdi... ;-)

Entropie,

když je člověk nervózní, aspoň u mě to tak bývá, hýbe se až moc, pořád by nejradši někam utíkal a když to nejde, tak pobíhá aspoň po pokoji sem a tam. Když je ale člověk v depresi, úplně se hýbat přestane, sedí a kouká do zdi, nebo se mu ani ráno nechce vstát z postele. On ani není schopný vstát z postele.

Štírko,

já nejsem úplný začátečník. Před Písmákem jsem byla na jiných literárních webech.

Philogyny,

ty hodně píšeš o vztazích a tak si myslím, že mi budeš rozumět.

Alegno,

děkuji za tip.

Vesuvanko,

na konci vztahu už se fyzicky jeden druhého nedotýkáme. Ale vzájemně se pořád dotýkáme slovy a to n2kdy bývá bolestnější než rány pěstí.

Poetický bezdotekový dialog s čtenářem. Poslední tři verše jakoby nečekaná variace na předchozí.

Kde jsi byla doteď, když už ani nemůžeš pamatovat, co je to být začátečník... Krásně uvozeno, zajímavý námět na představy a přemýšlení si...

To ty naše umanuté hlavy. Hodně křehká záležitost. Pro mne soukromý výběr. 

***

Pěkné a zajímavé metafory - stromy, které si v bezvětří srovnají záda... bezdotekový dialog vlajících prstů a dlaní nám ještě naposled ovane tváře setrvačnými pohyby... TIP