Svět vesnického pošťáka

    Zastavil jsem se u Máši.
    Bydlí v nádražní v budově, která mi připadá jako když je tam od stvoření světa, protože působí jako gotický hrad a zároveň hospodský záchodek.
    Přišla mi otevřít celá omačkaná a já myslel, že zavtipkujeme jako vždycky.
   
    „Umřel mi Ruda,“ odpověděla mi jedinou větou, která mě zpražila.
    Byla to věta jako rána palicí.
    Nebyl o moc starší než-li já.
    „Jak mi to mohl udělat?“ rozeštkala se.
    „Jak mě tu mohl nechat samotnou?“
    Co se na to dá asi tak říci?
   
    „V březnu mně umřela kočka a teď zas tohle,“ vykřikovala.
    Ta její slova by mohla být k smíchu, ale nebyla.
    Člověk prostě seřadí k sobě něco, co působí hodně zvláštně, když ho zavalí smrt.
    Na smrt blízkého člověka nejsme nikdy dostatečně připraveni.
    Snažil jsem se něco říci, ale jen jsem tak stál a hladil ji ruce.
    Na víc jsem se nezmohl.
   
    „Doktor mi dal injekci,“ řekla a její stav tomu odpovídal.
    Byla pod vlivem drogy.
    Za ní visely na skříni černé šaty do rakve, které mi neustále ukazovala.
    Sahala na ně, jakoby se pokoušela z nich vytřepat muže, kterého milovala.
    Upřímně řečeno jsem byl rád, když jsem vypadl.

    Přehraboval jsem v hlavě Otčenáš pro Rudu, pro Mášu, pro můj klid.
   
    Jenže moje nová klientka, která se nedávno přistěhovala do malého domečku se svojí dcerou a zetěm, mi taky moc nepřidala.
    Dříve tam bydlel kluk, který zdědil ten dům po rodičích.
    Udělal tam pár mejdanů, ale asi ho to přestalo bavit, protože pak jako by tam ani nebydlel.
    Takový tam bylo ticho.
    Než přijela policie, pohřební auto a toho tichého kluka odvezli.
    Říkalo se ledacos, ale myslím, že podstatou všeho bylo, že už tam pak nebydlel.
   
    Nová paní domácí byla starší ženská, která vypadala na první pohled, že není nejzdravější.
    Musela chodit o francouzských holích a měla štěstí, že toho nemusela moc vláčet, protože byla ona příslovečná kost a kůže, ale kdoví jestli zrovna tohle je ono štěstí.
   
    „Moje dcera dělá na ARU,“ křičela na mě, protože hlas měla kupodivu silný.
    „Já sama byla vrchní sestrou, takže vím co to obnáší. To už jsou zkušený sestry, co dělají na ARU. Ty si berou na pomoc i doktoři. Tam ty děvčata projdou kde čím. Tam tečou mozky,“ sdělila mi a přiznám se, že mi ta informace nijak nenadchla.
   
    „Byl jste někdy na ARU?“ křičela za mnou, když už jsem odcházel.
    „Ne.“
    „Škoda,“ řekla ona žena posmutněle, „Ale třeba se vám to ještě povede,“ dodala s nadějí v hlase.

    Zmizel jsem se svojí poštovní brašnou za rohem.
    S myšlenkou, že nejsem připraven.
    Nemám šaty do rakve.