Já budu chodit po špičkách

Člověk,který se jako zlý narodí, tak zlým zůstane až do smrti, prostě má duši jako ďábel. Vzpomněla jsem si na slova mého dědečka, když jsem se pomalu vlekla do koupelny a zahleděla se do zrcadla. V něm se odrážel můj potlučený obličej. Ano, Radim byl vždycky trochu agresivní a panovačný, tehdy před dvěma lety mi to ale ještě imponovalo. Teď už jen vadilo. Nikdy jsem si ale nemyslela, že na mne vztáhne ruku. Dneska to udělal, když přišel z podnikového večírku opilý a naštvaný. To ho samozřejmě neomlouvá. Taky mě mohl varovat tvrdý, studený svit v jeho očích. Neměla jsem se ho ptát, kde byl tak dlouho a proč tolik pil.

Uteču od něj, věděla jsem hned, když se to stalo. Nejsem žádná týraná chudinka, která ze sebe udělá fackovacího panáka pro takového ubožáka. Sedla jsem si na chvíli na polstrované sedátko v koupelně, abych nabrala dech.

 Abyste rozuměli, moje babička byla primabalerína, která dala baletu skoro vše. Byla slavná až do osudného pádu, při kterém si zlomila obratel a ochrnula. Taneční partner ji měl na generální zkoušce při zvedačce chytit, ale škobrtl a ona mu proklouzla. Prý ho to strašně mrzelo. Jelikož byl do ní zamilovaný, a ona ho několikrát tvrdě odmítla, děda mu vůbec nevěřil. Bohužel neměl čas to nějak řešit. Tehdy už měli mojí maminku, které byly zrovna čtyři roky, tak se musel postarat nejen o ni, ale najednou i o nemohoucí manželku.

Babička samozřejmě trvala na tom, aby máma pokračovala v jejích šlépějích. To také udělala až do chvíle, kdy potkala mého otce a otěhotněla. Opustil nás a máma se už nikdy k profesionálnímu baletu nevrátila. Začala pít a to hodně. Minulý rok zemřela, doslova se upila.

Já také tancovala. Nenáviděla jsem to, ale snažila jsem se vyhovět mámě. Byly dny, kdy jsem vylévala krev z piškotů a hlady omdlévala. Například v létě jsem se styděla nosit otevřené boty, tolik jsem měla chodidla zmrzačená. Hned, jak jsem poznala Radima, který mě v tom kvůli své žárlivosti velmi rád podpořil, nechala jsem baletu a odstěhovala se od mámy. Nikdy mi to neodpustila a začala pít ještě víc.

 Děda, když ještě žil, se dost často s mou mámou kvůli baletu hádal. Chtěl aspoň pro mě normální život a o tomto umění tvrdil, že je prokleté. Pak mi jednoho večera, když mě hlídal, vyprávěl pohádku, nebo spíš pověst o démonovi a o praprababičce mé praprababičky. Jako dítě jsem tomu stoprocentně věřila, jako dospívající jsem si na ni ani nevzpomněla. Až dnes, když jsem seděla potlučená v koupelně. Všechno mi náhle dávalo smysl, balet i baletky jsou asi vážně prokleté.

Pomalu, po špičkách- jak to umím ostatně bravurně, abych ho nevzbudila, jsem doslova protančila obývákem do ložnice. Naházela jsem rychle do sportovní tašky své osobní věci a pár kusů oblečení. Když jsem se tím samým způsobem vracela přes obývák, na chvíli jsem se zahleděla na ležícího Radima. Vůbec ve spánku nevypadal nevinně, jak se to často o mužích píše v románech. Naopak, když byl uvolněný, jakoby mu ta jeho zlá povaha prosakovala pohlednou tváří. Otočila jsem se a potichounku vešla na chodbu. Zrovna, když jsem si nazouvala druhou botu, rozrazil dveře a vypotácel se z obýváku. Se zamračeným a krví podlitým zrakem přejel moji tašku a pak mě. Já na nic nečekala a vyběhla jsem před dům. Nepronásledoval mě, jen za mnou křičel, že si mě najde.

Já se budu snažit, aby nenašel. Aby nade mnou nezvítězil. Mám život ráda a konečně si ho chci žít po svém. Pokud mě najde, budu se bránit a bojovat. To by měl se zlem přece každý, nebo ne?