Jako malý prvňáček, který se naučil sice docela rychle číst, ale jako ortodoxní levák hodně mizerně psát, jsem objevil pod vánočním stromkem svou první knihu. Byl jsem tím dárkem tak nadšený, že jsem rázem odložil stranou Vánoce, darované ponožky, červené trenky a manšestrové pumpky a okamžitě se uchýlil do kouta pokoje a zabral se do čtení. Jen matně si vzpomínám, že to byla jakási kniha o zvířatech.

Pokud dítě propadne takhle záhy čtenářské vášni, je docela ztracené.  A je úplně jedno, jestli je to kluk, nebo holka. Ale mluvím spíš za kluky, protože jsme se v tomto věku s holkami moc nebavili. Taky proč? Holčičí problémy šly zcela mimo nás a my jsme přece řešili především záležitosti chlapské, ne?

Takový malý zvídavý čtenář, sotva se naučí písmenka a začne vnímat slova a jejich význam, ponoří se do čtení a začne objevovat pro něj neznámý, fascinující svět. A čte a čte a hltá jednu knihu za druhou, než si uvědomí, že existuje také jakési žánrové rozlišení a že některé knihy není vůbec schopen pochopit, anebo ho prostě nezajímají.  Cpe si prostě do hlavy spoustu nových poznatků, aniž je zatím schopen třídit je do příslušných kategorií. Někteří spisovatelé a třeba i básníci pak člověku v paměti utkví jako takové zářící milníky, ke kterým se během svého života rád navrací.

Malého čtenáře upoutá pochopitelně především děj. Čím je jednodušší a akčnější, tím je pro něj lepší. Takové dítě vám kašle na formu. Nehodnotí brilantní metaforické obraty autorovy, hlubokomyslné úvahy, složitou kresbu a vývoj charakterů postav. Potřebuje se bez velkého přemýšlení identifikovat s  postavou kladného hrdiny a v  příběhu také hledá jeho protiváhu - padoucha.

Takové verneovky nebo mayovky s  nádhernými rytinami řady známých umělců, dobrodružné romány Olivera Curwooda, Luigy Motty a celé řady dalších autorů dobrodružné literatury byly pro zvídavou dětskou dušičku mého mládí zcela ideální pro vesměs černobíle vykreslené postavy, které knihy zabydlovaly. Charaktery románových postav dětskou mysl zbytečně nezatěžovaly přílišným myšlením, a proto se malý čtenář mohl v klidu soustředit na dramatické děje.  Dlouhé, popisné pasáže, ať už líčení přírody, nebo historické přehledy, byly zpravidla přeskakovány, neboť zdržovaly od děje. Jako samozřejmost byl brán fakt, že dobro vždy nutně vítězilo nad zlem. A že k tomu vítězství vedla obvykle složitá cesta.

Ten samý princip dobra a zla se objevuje i v  jednoduchých klasických pohádkách, včetně osvědčených českých hororů typu Červené Karkulky nebo Perníkové chaloupky. Tam dobro a zlo dělí skutečná propast. Vlci tam žerou staré babičky, mlsní draci žerou nastrojené princezny a čarodějnice si chce dát k obědu malé upečené děti. Ideová převýchova v těchto pohádkách nedostává většinou příliš prostoru.

Vzhledem k  tomu, že já jsem pohádky coby dítě moc nemusel a spíš jsem cílil na dobrodružné a romantické příběhy, dospěl jsem duševně příliš nepoznamenán těmito krvavými pohádkovými horory. Nebavil mě ani pohádkový svět princů, princezen a vesměs slaboduchých králů. Jediná postava, se kterou jsem byl ochoten se identifikovat, byl hloupý Honza, který, jak se časem ukázalo, nebyl vůbec hloupý, ale všem nakonec vytřel zrak.

Všechny tyto knihy, tedy jak knihy dobrodružné, tak i ty pohádkové, spojovalo hned několik faktorů. Byl to především jednoduchý děj, žádné složité zápletky, občas nějaká lehce pochopitelná intrika, žádná dlouhá souvětí, ani žádné složité abstrakce a metafory.

Čtenář se ovšem s postupem času logicky vyvíjí. Dobu, kdy začíná pomalu, až podvědomě vnímat i formu, kterou je ta, či ona kniha obdařena, stylistickou obratnost autora i tomu příslušné emoce a zejména myšlenkové procesy vedoucí hlavní hrdiny knihy právě k tomu závěru a ne k závěru úplně jinému, tu dobu je těžké přesně určit. Někteří lidé se k  tomu bohužel nedopracují nikdy a zůstanou svým vnímáním literatury na úrovní onoho dětského čtenáře. Žebříček hodnot, který si dítko od začátku své četby ukládá do své mysli, tak pomalu přechází od pouhého strohého seznamu k daleko vyšší a složitější kvalitativní analýze.

Pilný a vnímavý čtenář dospívá docela záhy k poznání, že obsah a forma, kterou je obsah vyjádřen, jsou jen dvě strany jedné mince. To zde ale nechci rozebírat. To přenechám hlavám fundovanějším. Chci tady jen ozřejmit tu významnou a vzácnou životní chvíli, kdy se ze čtenáře, aniž si to většinou sám uvědomuje, stává autor.  Záleží především na tom, jak dalece se vyvíjí jeho vědomí, jak dokáže reagovat na podněty přicházející z vnějšího světa a jak je dokáže analyzovat.

Nu, a pak se TO NĚCO stane. Stává se to zřídka, ale občas se i TO stává. To něco je jakýsi vnitřní hlas, který mladého člověka čas od času ponouká a nabádá ho, aby si už konečně vzal do ruky pero a před sebe notes a něco z toho, co zatím drží vší mocí ve své nepokojné duši, přenesl na papír.

Pod vlivem masy přečtených knih a vstřebaných poznatků je jak přeplněný kotel, a tak nakonec přece jen otevře ten pojistný ventil.  A začne psát. Dovolím si při této příležitosti ocitovat krátkou stať z vynikající máchovské studie Jana Voborníka, zveřejněné počátkem dvacátého století pod prostým názvem Karel Hynek Mácha.

„Na jakost mladického snění četba má vliv znamenitý, ale naopak ráz tohoto snění určuje volbu knih. Sklon ke střízlivé rozumnosti přeje brzy skutečnosti, silná obraznost však a citovost si žádá vjemů neobyčejnějších a ideálnějších. V mysli příštího básníka se vytvoří čtením překrásný svět neskutečný, vysněný, čistý, jako ve vodách obražený zámek s parkem, v němž bydlí dokonalé štěstí. Čím těsnější jsou hradby zevní skutečnosti, tím volnější a rozsáhlejší jsou prostory království snů.  Ale tím hroznější potom a krutější jest probuzení.“

Tato slova, stará více jak sto let, mají dodnes obecnou platnost. A tak autor je najednou na světě.  A často o tom ani neví. Napíše možná pár sladkobolných básní o tom, jak ho svět nechápe, napíše milostnou báseň, adresovanou své vyvolené, ale nikdy ji té své vyvolené nepošle ani neodrecituje, protože se za to strašně stydí před ostatními kluky, kteří venku na plácku hrají fotbal. Co když to ta dotyčná dívenka někomu ukáže a platonicky zamilovaný autor se znemožní před celým světem.  Bojí se výsměchu víc, než se těší na první vážnější kontakt s onou dívkou. Jindy třeba napíše do svého deníku povídání o školním výletu, kde byla také ONA, a že se na něj ani nepodívala. A z toho povídání bude na hony čnít romanticky světobolný stesk.

V té chvíli nastává právě ten nejvhodnější čas k cílenému studiu literatury. Teoretická pojednání o literárních formách, o obsahu a formě a o rytmické podobě veršů nejsou pro postpubertálního autora najednou jen otravnou částí výuky jazyka českého, ale hlavně prostředkem k  vlastnímu zdokonalení, a tudíž i ke snazší a působivější cestě ke své vyvolené. Hodnocení politické situace, problémy ekologické či sousedské sváry nejsou pro rodícího se autora rozhodně tím hlavním motivačním činitelem, který ovlivňuje jeho psaní. Tou hlavní motivací je skoro bez výjimky jeho stále sílící vztah ke druhému pohlaví.

V básních sice může vyjádřit více, či méně uměleckou formou všechny své stesky i bolest poznávání, ale nikdy nebude schopen dokonale literárně ztvárnit a rozřešit ten odvěký rozpor mezi představou a skutečností.  Ostatně, to se týká nejenom mládí.

Drtivá většina těchto neumělých, avšak z  hloubi duše pramenících časných literárních aktivit, končí bohužel prvním krokem dotyčného autora do reálného života. Ale něco přece jen v hlubokém podvědomí člověka zůstává.  Možná, že si toho už ani sám není vědom. Je to nepostřehnutelné, latentní, ukryté kdesi v hloubi jeho vědomí. Je to něco, co jen dřímá, aby se v určitý čas znovu objevilo a vzlétlo na světlo světa jak bájný pták Fénix z popela zapomenutých pubertálních snů a představ. Stává se to zřídka. Ale stává. To něco, co člověka po dlouhých a dlouhých letech donutí vzít si opět pero a notes a dát volný prostor své stále nepokojné duši.  A začít opět psát.

* * *