Dědeček a vnuk

   Stalo se to už nepsaným zvykem. Každou první neděli v měsíci k nám přijíždí můj syn s manželkou a jedenáctiletým vnukem. Po svátečním obědě nastává chvíle oddechu. 

    „Dědečku, dědečku,” malý Sergej mi vyskočil na klín a neodbytně si pro sebe vyžadoval pozornost.

   „Copak, můj hochu.”

   „Dědečku, dědečku, prosím, pomůžeš mi se slohovkou?”

   „Rád. A o čem má být?”

   „O Velké vlastenecké válce. Každý ve třídě bude psát o někom z rodiny a já chci psát o tobě. Pomůžeš mi?” Dětská očka se na mne důvěřivě zadívala.

   „Ach, tak, o válce,” skoro neslyšně jsem zašeptal a podíval se na syna. Ten na mě vrhl krátký zděšený pohled a odešel do kuchyně, kde si naše manželky cosi špitaly. „Obávám se, že ti nic zajímavého nepovím. Nechtěl bys raději zajít s tatínkem za naším sousedem, Vasilem Ivanovičem? Ten byl letec, bojoval i v Německu. To by bylo zajímavé, co? Určitě se nenechá dlouho přemlouvat.”

   „Ale dědečku! Já chci psát o tobě, o hrdinovi naší rodiny!”

   No toto, kam to dítě chodí na ty výrazy – hrdina naší rodiny, pomyslil jsem si a začal si hrát s knoflíkem u vesty.

   Chvíli bylo ticho.

   „Dědečku, prosím,” Sergej měl slzy na krajíčku.

   To mi ještě scházelo. Mé myšlenky se rozběhly na plné obrátky ve snaze najít skulinu, jak se z toho dostat ven a přitom neublížit tomu dítěti.

   „Tak,  ...co by tě zajímalo?”

   Hošík ožil a začal chrlit větu za větou. „Všechno! Jak dlouho jsi bojoval? Kde? S kým? Kolik jsi zabil friců? Byl jsi raněn? A máš nějaké vyznamenání a uniformu a a a …ukážeš mi je?” Hoch se úplně rozohnil při představě svého dědečka - hrdiny, který se raněný vrhá s puškou a granátem do nepřátelského zákopu a rozsévá kolem sebe smrt.

   „No, bojoval jsem u Narvy a…”

   „Jů, tak to jsi bojoval proti esesákům! To budou všichni zírat. Já budu mít nejzajímavější příběh”, tetelil se radosti Sergej, seskočil mi z klína a začal kolem mě poskakovat.

   „A kolik jsi jich zabil?”

   To jsou otázky! Začal jsem se potit s pocitem, že se rychle musí něco stát, abych z toho vyklouzl. Otevřeným oknem do pokoje vletěl čmelák a začal narážet na okenní tabuli.  

   „Kolik jsem jich zabil?”, zopakoval jsem otázku, vstal z křesla a přistoupil k oknu. Složenými novinami jsem čmeláka nasměroval ven. S pravidelným bzučením odletěl pryč. Ten se má!

   „Nevím, sloužil jsem u minometů a tam většinou nemáš přehled o zabitých nepřátelích ...ehm …určitě jich pár bylo.”

   Do očí se mi zabodly sluneční paprsky, ale já už jsem nevnímal výhled oknem na krajinu. Před zraky mi opět probíhaly obrazy z bitvy u Narvy v roce 1944. Slyšel jsem hluk boje, výkřiky raněných, rozkazy…, viděl zoufalství v očích spolubojovníků.

   Vnuk ke mně přistoupil a začal mne strkat ukazováčkem do zad.

   „Dědečku vypravuj! Ještě jsi mi pořádně nic neřekl.”

   „Dědečkovi dnes není dobře,” ozvalo se od dveří a vstoupil můj syn.

   Záchrana!

   „Půjdeme domů, pojď. Já ti s tím úkolem pomůžu. Dědeček mi kdysi všechno vyprávěl, takže to spolu napíšeme.”

   Oddechl jsem si, až když jsem za nimi zavřel dveře. To je dnes den. Ukázat uniformu, vyznamenání…! Trochu jsem se zachvěl při vzpomínce na plechové pouzdro od plynové masky pečlivě schované na půdě za komínem.

   Vzpomínky. Jak nečekaně byly probuzeny.

   Večer, když šla žena spát, jsem vylezl na půdu a vrátil se s pouzdrem do kuchyně. Už dlouho jsem je neotvíral, závit byl trochu zarezlý. Konečně. Pomalu jsem vysypal jeho obsah na stůl - Železný kříž II. třídy, odznak za boj zblízka, nárameníky a několik drobností.

   Chudák vnuk! Syn mu pomohl napsat úkol, povyprávěl o dědečkovi – hrdinovi Rudé armády, který pomáhal osvobozovat svou vlast. Zhoupl jsem se na židli a dal ruce za hlavu.

   Zase jsem se viděl tam u řeky Narvy. V kropenaté uniformě, s maskovací sítí na helmě, ležícího za lehkým kulometem a odrážejícího další útok sovětské pěchoty. Někteří z těch vojáků klidně mohli být moji sousedé.

   Otevřel jsem oči a hrábl do pouzdra. Ještě by tam měly být fotografie. Zde - já jako člen 1. estonské divize Waffen SS, tady naše baterie  minometů a konečně několik snímků z obranných bojů na Narvě.

   Jak jsem byl tehdy hloupý. Chtěl jsem pomáhat bránit svou vlast proti rudému nebezpečí, proti té armádě, která obsadila před válkou Pobaltí a přičlenila ho k Sovětskému svazu. Stejně jako ti Litevci a Lotyši, kteří vytvořili podobné jednotky. Hmmm, kam až dovede člověka láska k vlasti?

   Snad se Sergej nebude zlobit, až se jednou dozví pravdu. Stejně jako se ji kdysi dozvěděl můj syn. Zavřel jsem pouzdro, odnesl ho na půdu a šel spát.

   Zdálo se mi o svobodném Estonsku.