Devět let

Přesně po devíti letech pustili ji na sv. Valentýna; lásku (svoji "buzerantku", říká) ale nechala tam, ve vězení. Odjela zpátky do rodného města. Dost se toho změnilo, ptám se trochu banálně, co ji překvapilo nejvíc. "Jak se všichni dívají pořád do telefonu."

Pyramida

Na kraji Karlína a řeky, jíž kdysi dali podivuhodné jméno Vltava, stojí pyramida, temná sklobetonová stavba. V jejím středu úřaduje ředitel Šimon Tutanchamón. Je nesnadné dostat se k němu, jeho kancelář připomíná opevněnou hrobku; většina obyvatel pyramidy ho nikdy nespatřila. Chodbami se procházejí kočky a korporátní dělníci; kočky jsou posvátné a dělníci bezvýznamní. A je jen jeden cíl: dobýt zlato kapitálových trhů.

O různých číslech

Studenti VŠE už dokreslili své grafy, dopočítali se až na dno světového dluhu a teď čekají na svůj autobus. Na kolejích se oddají docela jiným číslům. A ráno je čeká spánkový dluh, který, říkali vědci, už taky nikdy nelze vyrovnat.

Jotka

V knihkupectví Academia prodává Jotka. Má veliké brýle a za nimi veliké oči, poněvadž tuze ráda čte. Prsty má popálené od knih ještě horkých z tiskáren, ale to ji netrápí, knihy jsou její vášeň a ani pyroman není bez puchýře. Kdo si neví rady a zeptá se jí, pro toho zahoří nadšením, podobně jako pyroman pro stoh slámy. 

Večer plachých limonád

Koki Sekoku a malá Annabele, vnučka gejši a amerického námořníka, co přežil útok kamikaze, si vyrazili do Prahy. Jen tak se toulat a fotit. Jenže k večeru člověkem chodí hlad, jak říkával Kokiho praděd, než se probodl mečem, a tak se zastavili v malostranském hostinci U Tygra. Koki objednal hovězí guláš s květy sakury a dva kelímky plaché limonády. Potom co dopili a dojedli, zaplatili a nechali se odvádět lampořadím k strahovskému klášteru, u něhož Annabel Takaovi líčila, jak její praděd Joe těžce raněn střepinou z letadla kamikaze křičel a hořel, a Takae zas líčil Annabel, jak jeho praděd Isao těsně předtím, než se bodl nožem, napsal krásné haiku. Neslyšeli ty příběhy poprvé, a tušili, že ani naposledy. Ani haiuku, které pak Takao hlasem podobně slabým, jako bylo světlo lampy, Annabel předensl: V mléčenépěně rána / růžové květy / snů přespříliš žíznivých. Po těch slovech vrhli se oba milenci proti sobě, jako se vrhá letadlo proti lodi anebo nůž proti tělu, aby z něj učinil to, čemu Artaud ve svých psychotických vizích říkal „tělo bez orgánů“, a milovali se v malostranském příkopě, plní vášně a zranění.

Varieté Praga

Varieté Praga. Podnik, v němž se dávaly k obdivu afrodity socialismu. Vystoupení Bez závoje začínalo pravidelně v jedenáct. Muži, pod nejrůznějšími záminkami zmizelí z dohledu manželek, se usadili do polstrovaných sedaček, objednali americké či francouzské pití, zapálili camelku a se zatajeným dechem hleděli k pódiu. Na něm defilovaly dívky. Orientální tanečnice, krotitelka hadů, polykačka mečů, artistka. Podpaží se jim černala chmýřím, klíny leskly nahotou a prsa byla těžká poctivým mlékem. Když krotitelka hadů Ariel zdvihla nad hlavu obří krajtu a ta chmýří se zaleskla potem, zvíře bylo náhle krotké a muži též. Nezřídka se stávalo, že mezi tanečnicí a hostem došlo k intimní dohodě, jejíž vzájemné plnění probíhalo v pokojíčcích nad varieté. Ale o tom až někdy příště.