Když padá déšť 6a

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

 

6

 

Joe a Mimi postupně přešli do každodenního stereotypu. On chodil každé ráno do Národní knihovny a vracel se až po páté večer. Zdálo se, že je spokojený s tím, co zjistil. Byla to pomalá práce, jak říkal, a dosud nevěděl, jaký to bude mít výstup – možná knihu, ale ne příliš velkou, ale určitě článek, ten zašle lidem, kteří se o podobné věci zajímali. Joe se se všemi znal a oni mu také své články posílali. „Náš děkan je rád, že píšeme o těchto věcech,“ řekl. „Má z toho dobrý pocit.“

 

Mimi sháněla Artura Valleyho a další asi dva autory. Objevila první vydání života básníka Li Po, bylo v dobrém stavu. Měl obal chránící proti prachu, což ji potěšilo. A také Audena, což zase potěšilo Isabel, ale samotného Audena by to asi nepotěšilo, protože šlo o pamflet zasazený do Španělska 1937 a tam také vydaný, ke kterému se on sám nehlásil.

 

„Cítím, že k němu nejsem loajální, když čtu to, co neměl rád,“ řekla Isabel. „Dokonce i báseň 1. září 1939? Pamatuješ se na ni?  Na konci byly verše, které si obyvatelé New Yorku kopírovali a navzájem si posílali pro útěchu v souvislosti s dalšími hroznými zářijovými událostmi. Auden ale řekl, že to špatně interpretovali. Nemyslel to tak.“

 

Mimi si sundala brýle a čistila si je hedvábným hadříkem.

 

„Ale lidé takhle využívají různá díla, básně, obrazy a podobně.“

 

Isabel se zasmála. Mimi se podívala na svou sestřenici trochu zmatená. „Pobavilo tě to?“

 

Isabel zavrtěla hlavou. „Promiň, ničemu z toho, co jsi říkala. Vzpomněla jsem si, co se jednou stalo mé známé,  Gill Salvesenové. Zabývá se amatérsky uměleckým tiskem. Jeden z jejích tisků přijali do galerie a pověsili ho tam obráceně. Dověděla se to a chtěla jim říct, že je to špatně, ale než to stihla udělat, její tisk koupila jedna její kamarádka a pověsila si ho ve svém domě – taky obráceně. Gill potom nevěděla, co má dělat.“

 

Mimi se usmála. „Tak to je něco podobného. Lidé vidí v díle jiný význam.“

 

„Ale je vněm skutečný význam. A pokud to někdo neví, neměli bychom mu doříct?“

 

Mimi ukázala nahoru do patra. „A co ten McTaggart, co máme v pokoji? Co kdybych si myslela, že ten obraz ukazuje lidi, kteří přijíždějí do Skotska? Ne ty, co emigrují.“

 

„V umění nejsou imigranti smutní,“ oponovala Isabel. „Možná mají obavy, ale jsou zaujatí.“

 

„A co kdybys mi to neřekla? Co kdybys mi neřekla, o čem ten obraz je? Potom bych si myslela, že zobrazuje příjezd.“

 

„Ano, pak bych tě nechala, aby sis to myslela.“

 

„Tak vidíš,“ řekla Mimi.

 

Potom Mimi přešla k něčemu, co bylo podstatné. Nemělo to nic společného s jejich diskusí o umění, týkalo se to domluvy na setkání, které chtěli Joe a Mimi Isabel navrhnout.

 

„Přemýšleli jsme, jestli budeš mít přespříští víkend čas. Naši známí tráví léto ve Skotsku. Pronajali si velký dům za městem – Joe ví přesně, kde to je.  Je to jeden z těch skotských opevněných domů. Myslím někde u Peebles. Oni – respektive on, jeho přítelkyni vlastně neznáme – nás pozvali, abychom k nim přijeli na víkend. Chtějí tam udělat párty. Vědí, že bydlíme u tebe, tak tě zvou taky.“

 

Isabel měla ten víkend volno, párty se jí zamlouvala.

 

„Výborně,“ řekla Mimi. „Tak my se s nimi spojíme, vlastně spíš Joe.“

 

Isabel byla zvědavá. „A kdo to je?“

 

„Jsou z Dallasu,“ odpověděla Mimi. „ On se jmenuje Tom Bruce, ona Angie. Je to jeho snoubenka. Má už jedno manželství za sebou.   Tedy on, nevím, jak ona."

 

Podle tónu, jakým to Mimi říkala, bylo Isabel jasné, že Angie nemá moc v oblibě. Nebylo to nic neobvyklého. Starý rodinný přítel si našel novou ženu a ať se snažil sebevíc, první ženě se nemohla vyrovnat.Nesčetná přátelství na tom ztroskotala.

 

„Ty z ní asi moc nadšená nejsi, že?“ zeptala se Isabel jemně.

 

„Nechci k ní být nespravedlivá,“ řekla Mimi.

 

„To lidé většinou říkají, když chtějí být nespravedliví.“

 

„No,“ zamumlala Mimi, „No… mám o ní pochybnosti. Řekněme to takhle: ona je o hodně mladší než on. A on je…“

 

„Dobře zajištěný?“

 

„Přesně tak. A i když bydlí v Preston Hollow, není tam žebrák. Pamatuješ si na Preston Hollow ze svých návštěv Dallasu?"

 

Isabel si nepamatovala, ale vysvětlení Mimi bylo jasné. Byl jedním z majitelů nemovitostí, kteří získali velké pozemky u letiště, o které nikdo nestál. Nedaly se obdělávat a tudíž neměly žádnou cenu. Ale to se změnilo a Tomovi se dařilo dobře. Ne že by to někdo nesnesl. Tom je sympatický muž. Podporuje symfonický orchestr a nové muzeum. A taky vždycky říkal, že by podporoval právnickou fakultu, ale k tomu se ještě nedostal.

 

„Ano,“ pokračovala Mimi, „na Toma si každý udělá čas. Moc ho nevidíme, ale tu a tam se sejdeme. Je trochu nesmělý. Sebedůvěru mu podryl jeho stav. Slyšelas o obrně lícního nervu?“

 

Tou dobou spolu seděly v obývacím pokoji. Isabel nabídla Mimi bílé novozélandskévíno, sama držela napůl prázdnou sklenku. Postavila ji před sebe na stůl. V mysli se jí vybavil muž v galerii. Viděla obličej se sešklebenou tváří na stranu a vytvářející tak ohyzdnou grimasu. Tak to byl Tom. Teď o něm věděla víc.

 

„Věděla jsem, že ho ještě potkám,“ říkala si pro sebe,“věděla jsem to.“

 

„Cos věděla?“ zeptala se Mimi a usrkla si vína.

 

„Myslím, že jsem je už potkala,“ řekla Isabel. „Čistá souhra okolností. Viděla jsem je v galerii. Myslím, že kupovali obraz.“

 

„To jsou oni,“ potvrdila Mimi. „Ona sem jela utrácet. Obrazy. Koberečky. Dokonce sázení na koně, jak mi někdo říkal.“

 

„Ale já jsem měla dojem, že právě on…“

 

„On pro ni udělá cokoli, aby měla radost,“ řekla Mimi. „Chudák Tom.“

 

---