mihlo se v zrcadle

    Stála pod schody, co vedly někam do patra.
    Prohlížela si svoji tvář v zrcadle a nevšímala si mně.
    Chápal jsem to.
    Její tvář byla mnohem zajímavější než ta moje.
    Kdybych si měl vybrat, tak bych si taky raději prohlížel její tvář.
    Ale já jsem měl úkol.
    Úkol...

    Po schodech dolů prosvištěl chlap na lyžích.
    Měl bezvadně zbarvenou kombinézu a přilbu s lesknoucími se brejlemi, v nichž jsem se viděl jako v zrcátku.
    Zasekl kristiánku těsně přede mnou, ale bez toho sněhu mu to ujelo a vzal mě hranou lyže do holeně.

    Vytryskly mě slzy.
    Ono to opravdu bolelo.
    Viděl jsem ty svoje slzy v brejlích toho chlapa a pod nimi zářil jeho úsměv.
    Dívka se ani nepohnula.
    Nevěnovala nám pozornost.
    Byla za zrcadlem.

    „Jsou určitá životní poslání, které musí člověk vykonat,“ řekl jsem a vytáhl jsem z kapsy králíka v přesýpacích hodinách.
    „Ona je modelka,“ řekl lyžař.
    „A ta poslání nás vedou cestami...“
    „Ta tě nemůže slyšet.“
    „Cestami, které si nevybíráme, ale...“
    „Pořád se prochází na molu a kolem bouří moře fotoaparátů.“
    „Ale teď není na molu,“ utrhl jsem se na sportovce.
    Měl jsem ho dost.
    Stačilo, že mi díky němu crčela z nohy krev.
    „Je. Je tam pořád dokud ji z něho nesrazí nějaká mladší dívka,“ zasmál se sjezdař a já spatřil svoje překvapení v jeho brejlích.
    „Takže je zakletá?“ řekl jsem s nadějí Hloupého Honzy.
    „Ty jsi ale vůl,“ rozchechtal se sjezdař a začal stromečkem vyšlapovat schody vzhůru.